Malý, český švindl

Tam uvádí obrázek se (zajisté záměrně) nesmyslně voleným rozsahem svislé osy – rozsah činí zcela zbytečné tři stupně.

Tak vypadá výřez z onoho obrázku s rozumněji voleným rozsahem svislé osy (stačil by i menší rozsah, ale pak by zmizely čáry pro 14 a 15 stupňů a jejich popisky). Na první pohled je zřejmé, že data rozhodně nejdou proložit přímkou vodorovnou, ale jen výrazně šikmou, tj. že během dekády teplota stoupla alespoň o desetinu stupně (regresní přímku ukazuji ve svém obrázku z týchž dat, více viz dopis ze 23. listopadu, kontext a odkazy viz dopis předchozí a rozsáhleji minulý článek dekada.html):

To, že znázornění trendu, má-li být dobře patrný, vyžaduje přiměřený rozsah svislé osy, Petr Mach zjevně ví. Proto také ve svém textu ve druhém obrázku, na němž naopak chtěl oteplování ukázat, zvolil měřítko více než dvakrát podrobnější:

U něj je trend oteplování nejen patrný, ale je také zřejmé, že celé období lze dobře proložit prostě přímkou se sklonem 0,2 K / 10 let. Několikaletých období, kdy globální teplota přízemního vzduchu nerostla, je tam několik a je to tak v pořádku, tak se projevuje přirozená variabilita klimatu: rozdělením tepla mezi povrchové a hlubší vrstvy oceánu a případný malinký zbytek tepla, který ohřeje ovzduší, a také fluktuacemi oblačného příkrovu Země (a tím i proměnností množství absorbovaného slunečního tepla i tepla Zemí vyzářeného do vesmíru).

Naopak, v novějším článku, kde Dr. Mach chtěl ukázat, že se již neotepluje, zvolil pro svislou osu teplot rozsah dokonce ještě větší, místo tří stupňů celých pět. Oproti tomu pro koncentraci CO₂ celý rozsah svislé osy využil... Kromě toho také vyřadil data z konce minulého tisíciletí, kdy bylo na první pohled chladněji.

To už ale mohl rovnou použít nějaké období z uplynulých tří dekád, kdy se naopak přízemní ovzduší ochlazovalo... Je jich tam několik.

Trendy atmosférické je ve skutečnosti potřeba zkoumat za delší období než necelých devět let... A pokud jde o globální oteplení, pak je potřeba zkoumat především teplotu oceánů, do nichž se ukládá naprostá většina přebytečného tepla. Ta je mnohem méně proměnlivá než teplota ovzduší a roste naprosto zřetelně (podrobně a se zdrojem dat, prací Kariny von Schuckmann, F. Gaillarda a P.-Y. Le Traona zde; jde přitom o teplo uložené jen do svrchních dvou kilometrů oceánu, data z větších hloubek ještě neexistují):

Velké fluktuace růstu teploty přízemního ovzduší souvisejí s malými fluktuacemi tepelného toku do oceánů. Celkem v nich ročně v průměru přibude 10²² J, dvacetkrát více než uvolní ročně lidstvo na své (přebujelé) potřeby ze všech různých zdrojů (fosilních, biomasových, jaderných).

Hojnost klimatických dat lze nalézt v novém soupisu na realclimate.org. A komentář k teplotám se spoustou dalších odkazů je na blogu climateprogress.org: ve skutečnosti je oteplení ovzduší asi větší než udává NASA GISS, neb teplotní rekordy padaly zjevně zejména v Arktidě, kde přímá měření chybí. Nahradit je jen průměry změřených okolních teplot skutečnou změnu podceňuje.