Stavební koncepce  nízkonákladového nízkoenergetického domu se vyvíjela od počátku devadesátých let. Tehdy již základě fyzikálního modelu bylo zřejmé, že lze bez výrazného navýšení nákladů takový dům postavit a provozovat  i v našich klimatických podmínkách. Přitom ve výpočtech se neuvažovalo žádné speciální umístění domu, aktivní systémy či netradiční materiály. Sestavený model poukazoval dominantní požadavek na výrazné navýšení tepelné izolace obálky a pečlivé provedení detailů v izolaci. Vyladit větrání objektu pomocí systému řízené výměny by neměl být problém. 
Ve snaze získat tehdy u stavbařů a investorů podporu pro inovovaný způsob stavění byla tato koncepce prezentována mnoho let. Bohužel zvolna bylo zřejmé, že stavebně-technické energetické inovace jsou pro odborníky přijatelné teprve na základě téměř historických zkušeností nikoliv vědomým praktickým výzkumem. Tato skutečnost a silný vliv komerčních zájmů mají dodnes za následek neuvěřitelnou setrvačnost myšlení v tomto odvětví. Tak bylo třeba realizovat dům, který by prokázal, že je lepší než nízkoenergetický a přitom nákladově zcela srovnatelný s běžnou výstavbou.   

Mezitím se skupina stavbařů a ekologů nadchla tématem pasivního domu,  na fórech začali vystupovat architekti a ambiciózní stavaři, kteří  ukazovali, jak budovy správně orientovat velkoplošnými okny k jihu, či jak budovu natvarovat, kolik aktivních systému do ní nainstalovat apod. Vznikla tak řada staveb, jejichž fotografie jsou dodnes promítány na mezinárodních konferencích a plní stránky časopisů. Míra vědeckosti je posuzována hlavně podle velikosti plochy instalovaných fotovoltaických, teplovodních kolektorů, podle zdrojů tepla (biomasa, tepelná čerpadla), podle způsobů vytápění (teplovzdušné bez cirkulace nebo s cirkulací, teplovodní stěnové nebo podlahové) či podle způsobů nucené výměny vzduchu s předehřevem v zemním registru a získáváním tepla z odváděného vzduchu. Většinou nikdo neřeší, kolik vše stálo a jaké další úsilí bude třeba věnovat k udržení všech systémů v chodu. Málokdy se však z příspěvků dozvíme z čeho a jak byla budova postavena a pokud se to dozvíme, je to často něco pro běžného člověka nestandardního a atypického. Dosavadní příběh pasivních domů je ukázkou toho, jak se věda s praxí míjí. A tak dodnes u veřejnosti převládá dojem, že pasivní domy jsou drahé, netypické a jejich projekt, stavba i provoz složité.

Jako by si experti neuvědomovali, že běžný občan těžko ovlivní polohu svého pozemku a často si nemůže vybírat ani zcela individuální architekturu...A tak nezbylo než dům postavit a ověřit rozhodujících principy rentabilního nízkoenergetického stavění. 

Žebětínský nízkoenergetický dům byl navržen tak, aby jeho provozní  nároky činily do  20kW/m2/rok a aby se typově nelišil od běžné výstavby. Dům byl postaven z materiálů a technologiemi běžně dostupnými a za cenu prakticky stejnou jako je cena okolních RD, které zvenku vypadají podobně. Snahou bylo prokázat, že dům lze postavit i na základě běžného typu domu i s minimem aktivních systémů. 

Aktivní systémy je třeba chápat jako nadstandard, který lze v případě potřeby jednoduše doinstalovat. Snad se povedlo zbourat mýtus, že pasivní dům je něco náročného, složitého a  drahého. Pasivní dům je v jeho původním smyslu chápán jako velmi dobře zaizolovaná, jednoduchá a cenově dostupná budova. 

Realizovaný dům sice nedosáhl magické hranice spotřeby tepla na topení 15 kWh/rok na 1m2, ale jen hodnoty 20 kWh/rok na 1m2. Ale vzhledem k ekonomickým nákladům je to úspěch nad původní nízkoenergetické očekávání.