Up: home www of Jan Hollan
Změna klimatu vyvolaná lidskou činností, zejména spalováním velkého
množství fosilních
paliv, je nejvážnější ekologickou hrozbou současnosti. Mezivládní panel
pro změnu klimatu (IPCC)
shrnul své závěry a poznatky o změně klimatu na podkladě předchozích hodnocení takto:
Od roku 1990 bylo dosaženo výrazného pokroku v pochopení problematiky
změny
klimatu a v současné době jsou k dispozici nové údaje a analýzy.
Od předindustriálního období (tj. asi od roku 1750) vyvolává růst
koncentrací atmosférických
skleníkových plynů pozitivní radiační zátěž klimatu, jejímž následkem je tendence
k oteplování zemského povrchu a k dalším změnám klimatu.
- Atmosférické koncentrace skleníkových plynů, především CO2,
CH4, a N2O podstatně vzrostly, po řadě o 30 %, 145
% a 15% (k roku 1992). Tyto trendy vyvolává z velké části lidská
činnost,
zejména spotřeba fosilních paliv, využívání půd a zemědělství.
- Přímá radiační zátěž vyvolávaná skleníkovými plyny s dlouhou životností
činí 2,45 W.m-2 a je způsobena hlavně vzrůstem koncentrace
CO2 (1,56 W.m-2), CH4 (0,47 W.m-2)
a N2O (0,14 W.m-2) (k roku 1992).
- Většina skleníkových plynů setrvává v atmosféře po dlouhou dobu (CO2
a N2O po několik desetiletí až století), a proto způsobují
dlouhodobou radiační zátěž.
- Kdyby byly emise CO2 udržovány přibližně na úrovni z roku 1994,
rostly by atmosférické koncentrace těchto plynů téměř konstantní rychlostí
po dobu nejméně dvou staletí a koncem 21. století by
dosáhly hodnoty asi 500 ppmv, (tj. přibližně dvojnásobku předindustriální
koncentrace 280 ppmv).
- Z modelů uhlíkového cyklu vyplývá, že pro stabilizaci koncentrací
atmosférického CO2 na hodnotách 450, 650, resp. 1000 ppmv by
bylo třeba, aby se emise CO2 snížily na hodnotu z roku
1990 přibližně ode dneška za 40, 140, resp. 240 let a následně pak se
udržovaly pod úrovní z roku 1990.
- Troposférické aerosoly (mikroskopické částice vznášející se v ovzduší),
které vznikají spalováním fosilních paliv, biomasy a z dalších zdrojů,
způsobují zápornou přímou radiační zátěž 0,5 W.m-2 v celozemském
průměru a současně přibližně stejně velkou nepřímou radiační zátěž.
Poněvadž je
tato radiační zátěž umístěna jen do určitých oblastí subkontinentálních
rozměrů, může ovlivňovat
klima v kontinentálním, nejvýše však v polokoulovém měřítku.
- Vliv aerosolu může být v určitých lokalitách tak velký, že může
překompenzovat pozitivní radiační zátěž vyvolanou skleníkovými plyny.
- Antropogenní aerosoly mají v atmosféře v porovnání se skleníkovými plyny
velmi malou životnost; proto se radiační zátěž, kterou vyvolávají, rychle
přizpůsobuje nárůstům či poklesům jejich emisí.
Meziroční změny počasí mohou být na libovolném místě velké. Analýzy
meteorologických a
dalších dat provedené pro velká území a pro období řádu desetiletí
prokázaly však některé
systematické změny:
- Průměrná přízemní teplota vzduchu pro celou Zemi od konce 19. století
vzrostla o 0,3 až 0,6 °C .
- Noční teploty nad pevninami všeobecně vzrostly více než denní teploty.
- Výška hladiny oceánu narostla za posledních 100 let o 10 až 25 cm; za
podstatnou část tohoto nárůstu nese odpovědnost nárůst teploty zemského
povrchu.
Jakýkoliv vliv člověka na klima se prolíná se "šumem" pozadí, tj.
s přirozenou proměnlivostí
klimatu, která je závislá jak na vnitřních fluktuacích klimatického
systému, tak na vnějších vlivech,
jakými jsou např. změny sluneční aktivity nebo vulkanické erupce.
Od roku 1990 bylo dosaženo významného pokroku v pokusech o odlišení
přirozených a
antropogenních vlivů na klimatický systém. Stalo se tak studiem společných
účinků síranových aerosolů a skleníkových plynů na klima, které umožnilo
realističtější odhady antropogenní radiační zátěže.
Tyto poznatky byly pak zahrnuty do klimatických scénářů s cílem získat
dokonalejší simulace
antropogenního "signálu" změny klimatu. Kromě toho byly získány důležité
informace o přirozené
vnitřní proměnlivosti klimatu v časových měřítcích desetiletí až století
pomocí nových simulací
provedených s využitím modelů atmosféra-oceán. Další významný pokrok
přinesl přesun pozornosti
od studií průměrných změn pro celou Zemi na modelové i pozorované
prostorové a časové vzorky
změn klimatu v menších oblastech.
IPCC vypracoval řadu scénářů (IS92a-f) budoucího vývoje emisí skleníkových
plynů a prekurzorů aerosolů v období let 1990-2100, založených na
odhadech demografického a ekonomického
vývoje, změn ve využívání půd, změn v technologiích a v používaných
palivech. Se znalostí globálního
uhlíkového cyklu a chemizmu atmosféry lze tyto scénáře emisí skleníkových
plynů využít k projekci
atmosférických koncentrací skleníkových plynů a aerosolů a následně i
k odhadům změn radiační
zátěže. Pomocí modelů klimatických změn lze pak získat projekce budoucího
klimatu.
- Pro střední scénář emisí IPCC (IS92a) představující "nejlepší odhad"
citlivosti
klimatu a při zahrnutí vlivu vzrůstu koncentrace
aerosolů vychází z modelů změny klimatu odhad vzrůstu
průměrné přízemní teploty vzduchu pro celou zeměkouli o 2 °C k roku 2100
v porovnání s rokem
1990. Jestliže se nejnižší scénář IPCC (IS92c) zkombinuje s "nízkou"
hodnotou citlivosti klimatu
a do výpočtu se zahrnou vlivy změn koncentrací aerosolů, vyjde odhad
oteplení k roku 2100
o 1 °C . Jestliže se nejvyšší scénář IPCC (IS92e) zkombinuje s "vysokou"
hodnotou citlivosti
klimatu, vyjde oteplení o ca 3,5 °C . Ve všech případech bude průměrná
rychlost oteplování
pravděpodobně vyšší než byla v posledních 10 000 letech. Roční až dekádní
změny mohou však
vykazovat značnou přirozenou proměnlivost. Regionální změny teploty se
mohou podstatně lišit
od celozemských průměrných hodnot. V důsledku tepelné setrvačnosti oceánů
lze k roku
2100 očekávat pouze 50-90 % teplotní změny určené z rovnovážných modelů
klimatické změny.
Teplota však poroste i po roce 2100, a to i v případě, že by byly
koncentrace skleníkových plynů
v tomto období již stabilizovány.
- Všechny modelové simulace, ať už byly určeny za předpokladu nárůstu
koncentrací skleníkových plynů i aerosolů nebo jen za předpokladu nárůstu
koncentrací skleníkových plynů, mají tyto
společné znaky: větší oteplení povrchu pevnin než moří v zimním období;
největší oteplení
povrchu ve vysokých zeměpisných šířkách v zimě, malé oteplení nad Arktidou
v létě; zesílení
průměrného celozemského hydrologického cyklu, vzrůst množství srážek a
půdní vlhkosti ve
vysokých zeměpisných šířkách v zimě.
- Přímé a nepřímé vlivy antropogenních aerosolů významně ovlivňují projekce
změny klimatu. Obecně platí, že změny teploty a srážek se zejména v mírných
zeměpisných šířkách severní
polokoule zmenšují, jsou-li vlivy aerosolů významné.
- Očekává se, že celkové oteplení může vést ke zvýšení výskytu extrémně
horkých dnů a k poklesu výskytu extrémně studených dnů.
- Zvýšení teplot může vést k zesílení hydrologického cyklu; na některých
místech lze proto očekávat intenzivnější sucha, resp. povodně, na jiných
místech naopak mírnější sucha i povodně.
Z některých modelů vycházejí nárůsty intenzity srážek s možností zvýšení
extremity dešťů.
- Dlouhodobá rychlá změna klimatu by mohla narušit rovnováhu mezi druhy
lesních porostů a na některých místech vést k zániku lesů. Tím by se
změnily podmínky pohlcování a uvolňování uhlíku
v ovzduší. Kvantitativní údaje těchto změn jsou nejisté; mohly by se
v závislosti na rychlosti
klimatické změny v příštích asi dvou stoletích pohybovat mezi nulou a 200
GtC.
Řada faktorů omezuje v současné době naše schopnosti projektovat a
detektovat budoucí změnu klimatu. Je velmi obtížné předpovědět budoucí
neočekávané, rozsáhlé a rychlé změny klimatického
systému obdobné těm, k nimž docházelo v minulosti. Z toho vyplývá, že
budoucí změny klimatu
mohou přinést i nepředvídatelná překvapení.
This document was generated using the
LaTeX2HTML translator Version 98.2 beta6 (August 14th, 1998)
Copyright © 1993, 1994, 1995, 1996,
Nikos Drakos,
Computer Based Learning Unit, University of Leeds.
Copyright © 1997, 1998,
Ross Moore,
Mathematics Department, Macquarie University, Sydney.
The command line arguments were:
latex2html -split 0 spm95.ltx
The translation was initiated by Jan Hollan on 1999-03-13
Footnotes
- ... klimatu
- Summary
for Policymakers: The Science of Climate Change, IPCC Working Group I,
1995.
http://www.ipcc.ch/cc95/wg1.htm
- ... zátěž
- Radiační
zátěž (angl. radiative forcing) je jednoduchá charakteristika mechanizmu
možné změny klimatu. Je to změna energetické bilance soustavy
Zem-atmosféra
vyjádřená ve W.m-2.
- ... klimatu
- Citlivost klimatu se obvykle vztahuje k dlouhodobé
(rovnovážné) změně celozemské průměrné přízemní teploty v důsledku
zdvojnásobení koncentrace efektivního CO2. Dalším zobecněním je vztažení
rovnovážné změny přízemní teploty vzduchu na jednotkovou změnu radiační
zátěže (K/(W.m-2)).
Up: home www of Jan Hollan
hollan@ped.muni.cz
(english / česky, raději než ,,cesky``)