Up: home www of Jan Hollan
Podnebí na Zemi je velmi závislé na malých příměsích atmosféry, kterým se
souhrnně říká skleníkové plyny. Dohromady jich je jen asi tři promile, ale
právě jim a v tomto vhodném množství vděčíme za to, že naše planeta je
obyvatelná. Skleníkových plynů ale lidskou činností rychle přibývá a podnebí
se proto bude nepochybně měnit -- rychleji, než kdykoliv v posledních miliónech
let. Jde o nejnebezpečnější a nejosudnější experiment, který lidstvo se svou
planetou uskutečňuje.
Největší zásah do prostředí, který lidstvo činí, je obohacování atmosféry
oxidem uhličitým. Je to činnost, která je nevyhnutelným průvodním jevem
průmyslové revoluce a jako taková nejenže trvá, ale stále se zesiluje. Rozvoj
průmyslu, vedoucí až k blahobytu v Evropě a Severní Americe, byl podmíněn
využitím fosilních paliv, zprvu uhlí a pak i ropy a zemního plynu. Využitím se
zde rozumí spalování, převážně na oxid uhličitý.
Na rozdíl od jiných produktů spalování, považovaných (kromě vodní páry)
za škodlivé, se u nás na oxid uhličitý dosud mnohdy pohlíží jako na neškodný.
Již z minulého století ale pochází odhad, že stále rostoucí emise oxidu
uhličitého povedou nakonec k výrazné změně klimatu, totiž k jeho oteplení.
Tehdy šlo jen o zajímavou vědeckou domněnku, dnes jde o realitu, která se
markantně projeví už během první poloviny příštího století a začíná se
projevovat již dnes.
Jak ono oteplení vzniká? Oxid uhličitý je průhledný pro světlo
i většinu infračerveného záření Slunce, jež dodává energii povrchu Země.
Neprůhledný je naopak pro velkou část infračerveného záření delších vlnových
délek, takového, jímž ,,svítí`` povrch Země. V ustáleném stavu posílá povrch
Země zpět k nebi právě tolik energie, kolik jí dostává -- brání-li však
zářivému přenosu zpět do vesmíru náhle zvýšená koncentrace oxidu uhličitého,
povrch se během staletí postupně ohřeje na vyšší teplotu, až se opět výdej
a příjem energie vyrovná.
Oxid uhličitý není jediným plynem, na němž citlivě závisí teplota povrchu
Země. Ještě podstatnější je vodní pára, jejíž množství je velmi proměnné dle
zeměpisné šířky a ročního období, a důležité jsou i další plyny, jako je
metan, oxid dusný či ozón. Všem těmto plynům, obsaženým v ovzduší jen ve
stopovém množství, se souhrnně říká skleníkové plyny -- zakrývají povrch Země
trochu podobně jako vrstva skla půdu ve skleníku. Díky nim je průměrná teplota
zemského povrchu patnáct stupňů, bez nich by byla hluboce záporná.
Koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší byla před průmyslovou revolucí
necelé tři desetiny promile. Nyní se ale blíží již čtyřem desetinám, a přibývá
i dalších skleníkových plynů -- lidskou činností se vytváří či uvolňuje mnoho
metanu a nesmírně ,,skleníkově`` účinné jsou i přírodě cizí freony. S růstem
teploty přibývá i vodní páry a oblačnosti, což v úhrnu účinek zvýšené
koncentrace stabilních skleníkových plynů ještě zesiluje.
Jak moc se bude vlivem zesíleného skleníkového efektu oteplovat, není snadné
přesně spočítat, ale že průměrná teplota zemského povrchu výrazně stoupne,
to je nepochybné. Pokud by dosavadní trend růstu emisí pokračoval, činilo by
oteplení koncem příštího století už několik stupňů. Je to tak moc, abychom se
nad tím museli vážně zamýšlet? Je to více, než činí výkyvy v posledních
tisíciletích. Za jedno či dvě staletí by mohlo být i tepleji, než kdykoliv za
poslední milióny let.
Nu což, i když dávno, tak teplo tady už kdysi bylo, proč bychom se toho
teď měli bát? Nejde ani tak o to, že postupně bude tepleji, než jak
lidstvo pamatuje, ale o to, že teplota celé Země bude stoupat rychleji,
než kdykoliv ve čvrtohorách, a možná rychleji, než kdykoliv během
existence života. To zřejmě nepřežijí mnohá přírodní společenstva,
a citlivě to zasáhne i lidstvo. Pro účely úvah o nutném snížení emisí
skleníkových plynů se za hranici, která by rozhodně neměla být překročena,
bere nejvyšší přípustné tempo oteplování jedna desetina stupně za
desetiletí.
Nejzřejmějším důsledkem ohřívání povrchu Země je stoupání hladiny moří,
vinou tání horských ledovců (dnes už velmi nápadného) a teplotního rozpínání
ohřívané mořské vody. Již koncem příštího století bude hladina moří výše
o desítky centimetrů, ne-li o celý metr. V oblasti, která se tak dostane pod
úroveň hladiny, žijí dnes desítky miliónů lidí, a jde často o oblasti
nejintenzívněji zemědělsky využívané -- příkladem je delta Nilu.
Dalším důsledkem je celoplanetární změna podnebí. Nelze přesně říci, jaká
bude, ale z úvah i modelů vyplývá, že kde je sucho, bude zpravidla ve
vegetačním období ještě sušeji, a kde až příliš mnoho srážek, bude pršet ještě
více. Zemědělská produkce se tím velmi pravděpodobně sníží.
Silnější ohřívání zemského povrchu dané vyšším obsahem skleníkových plynů
přinese i výraznější tlakové rozdíly, což jinak řečeno znamená silnější větry
-- nebývalé katastrofy, které nastaly v posledním desetiletí, jsou toho dost
možná první vlaštovkou. Některá plochá pobřeží jsou tímto způsobem ohrožena
ještě více (a hlavně dříve) než zvýšením průměrné hladiny moře.
Ale cožpak jsou důsledky nadcházejícího oteplení jen negativní? Nebude
skvělé, když v zimě tolik neprotopíme? To jistě bude, ale to je taky asi tak
všechno. Zato nepříjemných důsledků, jak nás učí zkušenost, bývá u lidských
zásahů do koloběhu přírody více, než očekáváme. Zahrávat si s klimatem celé
Země je hrou s ohněm, a požár, který nyní zakládáme, se našim potomkům už
nemusí podařit uhasit. A i když se to podaří, budou škody nesmírné.
Zesílení skleníkového jevu, které lidstvo působí, je možné omezit, a potomkům
situaci ulehčit. K tomu není nutno učinit téměř nic více, než rychle zastavit
růst emisí skleníkových plynů a pak je dokonce snižovat až na přijatelnou míru
-- jak velká bude, se ukáže až v budoucnu (u oxidu uhličitého by to mohla být
snad i celá třetina emisí dnešních). Prvořadé je zastavení emisí freonů
a vůbec halogenovaných uhlovodíků, i těch s obsahem vodíku. Ale současně je
třeba omezit užívání fosilních paliv -- vyspělé země by je zkrátka měly
v perspektivě několika desítek let přestat až na výjimky užívat (únosný limit
emisí je potřeba ponechat zemím chudým)! To sice neznamená, že musíme ihned
přestat těžit uhlí a pálit ropu a zemní plyn, ale rozhodně to znamená, že se
touto cestou musíme rychle dát.
Není to žádná oběť -- dnešní emise oxidu uhličitého a metanu jsou z valné
části zaviněny ohromným plýtváním. Snižovat plýtvání je pro všechny
výhodné a výnosné. I pro každou jednotlivou domácnost. Jen je potřeba se
do toho konečně pustit.
Proti snahám o omezení emisí oxidu uhličitého a vůbec o ochranu klimatu se
pochopitelně vyskytují námitky. V jejich pozadí je zpravidla (nejen
komunistická, ale docela běžná) víra v pokrok, která nemiluje pánembohem či
přírodou daná omezení. Jmenujme pár typických.
Není jisté, zda globální oteplení vůbec nastane -- výsledky různých
výpočtů se liší a mezi vědci nepanuje dosud úplná shoda.
Je to zcela jisté. Ustálená průměrná teplota při dvojnásobné ekvivalentní
koncentraci oxidu uhličitého (ostatní skleníkové plyny kromě vodní páry se
přitom pro stručnost vyjádření ,,přepočítají`` na oxid uhličitý), která ve 21.
století bude téměř jistě překročena, by byla o 1,5 až
4,5 stupně větší než teplota odpovídající koncentraci před průmyslovou
revolucí. (Skutečná teplota by se ovšem k ustálené hodnotě přiblížila až za
desítky let.) To je rozmezí nejistoty při dnešních znalostech. Úplná shoda
všech vědců, ba ani všech klimatologů (nejlepších, outsiderů, extravagantních
osobností, nedouků, starých a mladých) panovat nikdy nebude.
S opatřeními bude lépe počkat, až problém bude důkladněji
prostudován.
Není vůbec na co čekat. Základ problému je evidentní, řádově přesnější
a bohatější meteorologické údaje nelze čekat ani za deset let. Modely globální
atmosférické a oceánické cirkulace na budoucích superpočítačích nám poskytnou
jen přesnější představu, jaké limity emisí si budeme moci (až je radikálně
snížíme) přeci jen dovolit. Na dokonalé ověření modelů srovnáním se skutečným
vývojem bychom museli čekat desítky let. Čím později s nápravou začneme, tím
drastičtější budou nezbytná opatření.
Skleníkových plynů přibývá přece už více než sto let a žádné veliké
oteplení celé Země dosud nenastalo.
Ani nastat nemělo -- všechny modely se v dosavadní ,,rozběhové`` fázi
dost shodují -- oteplení za posledních sto let dávají nevelké,
srovnatelné s proměnností přírodního rázu. Skutečně pozorované oteplení je
s nimi ve velmi dobrém souladu. Globální katastrofické důsledky, které by
otevřely oči skutečně všem, nelze čekat dříve než v polovině příštího
století. Předejít jim či omezit je lze jen s předstihem desítek let.
Zvýšení obsahu oxidu uhličitého v ovzduší je blahodárné -- podporuje růst
vegetace, včetně lesů a zemědělských plodin.
Některé druhy rostlin vykazují vskutku větší přírůstky při větší koncentraci
oxidu uhličitého, jiné nikoliv. Větší přírůstky jsou však podmíněny tím, že
limitujícím faktorem je právě oxid uhličitý a nikoliv třeba vlhkost či teplota
-- což je bohužel mnohem běžnější. ,,Blahodárné účinky`` proto jen výjimečně
převáží úbytek vláhy. Pohnojením severských lesů oxidem uhličitým
a jejich vyššími přírůstky se dnes vysvětluje část zvýšeného odčerpávání oxidu
uhličitého z atmosféry. Na konci druhého tisíciletí lidstvo totiž uvolňuje asi
osm miliard tun uhlíku
ročně, kdežto v atmosféře z toho ročně zůstává jen asi čtyři miliardy tun.
Polovina se ,,někde ztratí``, většinou v moři a zčásti asi i ve smrkových
lesích, tajze -- to ale jen do té doby, než oteplení způsobí hynutí lesů
od jihu.
Teplotu zemského povrchu řídí ve skutečnosti ,,sluneční činnost``,
tj. např. počet skvrn na Slunci.
Skutečně se zdá, že v obdobích, kdy má na sobě hodně skvrn, hřeje Slunce
Zemi o chlup (o necelé jedno promile) více. To je asi i jeden z důvodů,
proč oteplování za posledních sto let neprobíhá zdaleka plynule (nesporným
důvodem několikaletých ochlazení jsou velké výbuchy sopek, které zapráší
stratosféru a zmenší tak oslunění zemského povrchu). Ale velké výkyvy
teplot, jako např. střídání ledových a meziledových dob, jsou podmíněny
změnami koncentrace skleníkových plynů. Jejich dnešní vzrůst se nepochybně
projeví dalším oteplováním -- tento trend mohou změny záření Slunce jen
mírně zpomalit nebo zrychlit, ale zdaleka ne obrátit. Trochu větší, ale
rovněž malý vliv má
zaprášení vzduchu nad hustě osídlenými oblastmi.
Doporučená literatura:
John Houghton: Globální oteplování. Úvod do studia změn klimatu a
prostředí. Academia, Praha 1998.
Ernst Ulrich von Weizsäcker, Amory B. Lovins, L. Hunter Lovinsová:
Faktor čtyři.
Dvojnásobný blahobyt -- poloviční spotřeba přírodních zdrojů.
Dotisk lze koupit v Centru pro otázky
životního prostředí UK, Petrská 3, 110 00 Praha 1.
Připravila Hvězdárna ve Valašském Meziříčí k pořadu
Globální oteplení a my
(premiéra 11. března 1999).
Autor textu Jan Hollan. Další informace viz
http://amper.ped.muni.cz/gw
This document was generated using the
LaTeX2HTML translator Version 98.1p1 release (March 2nd, 1998)
Copyright © 1993, 1994, 1995, 1996, 1997,
Nikos Drakos,
Computer Based Learning Unit, University of Leeds.
The command line arguments were:
latex2html -no_images -html_version 4.0,math,table -init_file /home/hollan/cslatex/.l2h_cz-init -html_version 3.0 -split 0 letaki.ltx.
The translation was initiated by Jan Hollan on 1999-03-12
Up: home www of Jan Hollan
hollan@ped.muni.cz (english / česky, raději než ,,cesky``)