Nutné změny svépomocného solárního systému
užívaného v programu Slunce pro Bílé Karpaty
Veronica / Jan Hollan
11. apríl 2001
Léta montování a údržby svépomocných solárních systémů (doslova
,,slunečních soustav``), jejichž veškeré části navrhl původně Jiří Svoboda,
ukázala jejich slabiny. Ty sice provoz neznemožňují, ale přinášejí dost
starostí. I si nimi nicméně všechny soustavy, kterých si někdo alespoň
jednou týdně všímá, už léta docela pěkně fungují.
Není naštěstí těžké slabiny odstranit. Už to mohlo být dávno hotovo, jen by
muselo vývoji věnovat více lidí více času. Ale lépe pozdě než nikdy.
-
Ze solárního okruhu se až moc rychle vypařuje líh a dokonce i voda.
Uživatelé, kteří kapalinu nedoplňují tak často, jak je potřeba, pak mívají
kolektor naplněný kapalinou jen zčásti, což má za následek nižší účinnost
a ještě vyšší výpar.
-
Při výpadku proudu (kdy kolektorem neprotéká kapalina) se vypaří celý
obsah kolektoru.
-
Solární okruh se někdy postupně stává netěsným, což udržování
dostatečného objemu kapaliny v něm činí nemožným.
-
Velký únik u některých soustav způsobuje je kazová polyetylénová
hadička v předavači tepla do nádrže, která místy praská.
-
Na některých soustavách se pokazila teplotní čidla, protože byla
omylem zatmelena kyselým tmelem. Čerpadlo pak buď běželo i v noci nebo
se naopak nezapínalo ani když mělo. Uživatelé ale neměli o spínání žádnou
dokumentaci a tak ani možnost snadno zjistit příčinu nefunkčnosti.
-
Těsnění mezi skly kolektoru nebylo pořádně přitlačené (nedokonalost
konstrukce) a poté, co lep přestal působit, některá těsnění sebral vítr. Na
černý absorbér se pak začalo prášit, čímž zesvětlal. Další snížení
účinnosti kolektoru je způsobené prouděním vzduchu mezerou bez těsnění.
-
Černé natření absorbéru není dost trvanlivé. Nejstarší provedení
(asfaltový lak) vede k zesvětlání a rozpadu laku, novější se syntetickou
základní barvou a emailem k odlupování emailu.
-
Chybějící dilatační spáry kolem přívodů do kolektoru způsobují
posouvání plechů absorbéru (vznik mezer) a snad i přispívají ke stahování
gumových hadic.
-
Uživatelé nemají všichni doma lihoměr nebo se nenaučili jej několikrát
ročně použít ke změřené koncentrace lihu v solárním okruhu. Líh dolévají
odhadem a nezanedbatelný jeho výpar vedl u značného počtu soustav
k zamrznutí dolních trubek absorbéru.
-
Naštěstí takové zamrznutí vede zpravidla jen k vysunutí hadic
připojujících trubky k rozvodnému potrubí, takže kapalina vyteče a trubky
se většinou neroztrhnou.
-
O problémech při provozu soustav nevede nikdo záznamy, takže
přispívají k vývoji jen náhodně na základě ústních sdělení nebo při
návštěvách spojených s opravami.
-
U některých soustav s nesprávně vedenými hadicemi (buď zmáčknutými
nebo trvale zavzdušněnými) klesá průtočnost solárního okruhu až k nule, což
vede k varu kapaliny v kolektoru a úniku lihu.
-
Výpar z neutěsněné nádrže bývá tak veliký, že při návštěvách nalézáme
nádrže ze třetiny prázdné. Tepelná kapacita a hlavně rychlost ohřevu
užitkové vody tak značně klesá a tím i účinnost celé soustavy.
-
I u dobře udržovaných soustav je spínání čerpadla neoptimální - buď
se zapíná zbytečně pozdě (nevyužijí se chvíle mírně zatažené) nebo pozdě
vypíná (tedy vlastně chladí). Na vině je absence teplotních čidel na
hadicích solárního okruhu a tedy nemožnost dokonalého seřízení.
I přesto většina soustav funguje poměrně dobře, tj. poskytne ročně více než
patnáct set kilowatthodin tepla na ohřev užitkové vody.
Už hotové soustavy je možné vylepšit tak, aby byly spolehlivější
a vyžadovaly méně pozornosti, nové soustavy je nutné v řadě detailů stavět
jinak. V některých případech nevím dobře, jak na to, v jiných už asi ano.
Více hlav by asi vědělo víc, proto bych velmi uvítal poznámky všech
uživatelů, montérů a udržovatelů. Začnu změnami, které jsem si buď už
úspěšně ověřil nebo je považuji za nepochybně nutné.
Klíčové je přitom jiné uspořádání solárního okruhu, které takřka vyloučí
únik páry z něj. Původní zapojení bylo vlastně úplně hloupé, škoda, že to
nikoho nenapadlo dřív než na podzim roku 1999.
-
Expanzní nádrž musí být připojená na dlouhé odbočce z vratné
(chladnější) větve solárního okruhu, musí být velká, průsvitná a na očích.
Není-li na očích, musí být na viditelné místo svedena elektrická kontrola
hladiny v ní. Nové soustavy je nutné montovat všechny takto, staré je
nezbytné tak všechny postupně upravit. Z přehřátého kolektoru (když nejde
proud nebo když čerpadlo nemá být sepnuté, protože je nádrž už celá hodně
ohřátá) pak nic neuteče pryč, jen vzniklá pára vytlačí kapalinu do expanzní
nádrže, po ochlazení kolektoru se kapalina do něj zase vrátí.
Dno expanzní nádrže by mělo být asi půl metru nad vrškem kolektoru.
Expanzní nádrž se snadno vyrobí z polyetylénového kanystru s plochým dnem.
Do jeho rohu se namontuje výústka umožňující připojení hadice. Zatím
jsme našli jedinou vhodnou součástku, ze které lze výústku vyrobit, totiž
plastovou zátku do toaletních mís. Tu stačí provrtat, dořezat její
závit téměř do konce (půlcoulovým očkem) a začátek závitu naopak odstranit
(tak, aby nebyl průběžný). Nádrž je pak vhodné namontovat mírně šikmo, aby
výústka byla v nejnižším místě.
Plnění nádrže, pokud není na dobře přístupném místě, lze zajistit pomocí
hadičky procházející těsně jejím uzávěrem (a pokud možno pod ním rozšířené,
aby nemohla vypadnout). Na opačném konci může hadička procházet ještě
těsněji uzávěrem PET láhve, a touto láhví se dá kapalina do nádrže vytlačit
(určitě to jde, pokud můžeme láhev držet ne níže, než dva metry pod
expanzní nádržkou).
Po doplnění expanzní nádržky se hadička vsune do dlouhého polyetylénového
pytle místo do PET láhve. Jako průchodka může sloužit gumová hadice. Pytel
by měl mít objem až deset litrů. Hadička má jít až na dno pytle, tak se
bude do expanzní nádrže nasávat zpět zkondenzovaný líh.
Pro doplňování platí totéž, co dřív - doplňujeme-li líh, musíme kapalinu
z okruhu odpouštět a nakonec ji vrátit do expanzní nádrže, aby se
koncentrovanější líh dostal z odbočky vedoucí ke kanystru až do okruhu
samého.
-
Systém nesmí obsahovat automatické odvzdušnění na vršku kolektoru.
Tam má být jen možnost odvzdušnění ručního, jinak musí vršek zůstávat
naprosto těsný. Těsnost nemůže trvale zajistit plastová hadice (teplota tam
přesahuje sto stupňů) ale jen hadice gumová, krytá před sluncem a uzavřená
nahoře pevně přichycenou zátkou
.
-
Solární okruh musí mít
všude (včetně trubek absorbéru) alespoň
mírný spád, všechna nejvyšší místa musí být ručně odvzdušnitelná. To
předpokládá jednosměrné protékání absorbéru (rozvodné a sběrné potrubí
s vnějším průměrem 18 mm musí být na opačných stranách, obě s deseti
vývody s roztečí devět centimetrů) a pečlivé uložení hadic na latě místo
zavěšení s několika průhyby. Hadice nesmí být nikde namáhána tak, aby se
mohla zploštit.
Spád všech trubek kolektoru je důležitý proto, aby při vypnutí čerpadla
a plném slunci skutečně všechna kapalina byla z absorbéru vytlačena párou
a nezůstaly žádné loužičky, nejlépe ani kapky. Pak se totiž odpaří nejvýš
deset gramů lihu a vzniklých pět litrů páry vytlačí kapalinu z kolektoru.
Jinak by zbylá kapalina dále vřela a lihové (pak i vodní) páry probublávaly
až do expanzní nádrže a z ní (až by ji zahřály na teplotu varu) nakonec až
pryč ze solárního okruhu. Při dobrém spádu a vhodném zakrytí expanzní
nádrže předpokládám, že by se musel ročně dolévat méně než litr lihu.
-
V solárním okruhu s velkými výškovými rozdíly se nesmějí používat
hadice z měkčeného PVC (nejlépe je vyloučit je vždy), ale jen hadice
polyetylénové a předavače tepla do nádrže musejí být z hliníkových trubiček
místo z polyetylénové hadičky. Konce hliníkových trubek je potřeba opatřit
několika zářezy v podobě prstýnků, aby se snížila možnost jejich
vyklouznutí z gumové propojovací hadičky při tlaku přes desetinu
megapascalu (u vysokých budov, kde je kolektor na střeše a nádrž o několik
pater níž).
Svorky na spojích hadic je nutné (alespoň v prvních letech) každoročně
dotahovat, hlavně ty, které jsou vystaveny nejvyšším teplotám. Jinak tudy
začne unikat kapalina.
-
Předavač tepla do nádrže musí mít dobře separované trubky či
hadičky
, aby mezi nimi mohla proudit voda. Hliníkové trubky lze fixovat
hliníkovým drátem, polyetylénové hadičky např. navlečenými kousky tlusté
gumové hadice - lepší by mohly být keramické prstýnky
(Raschigovy
kroužky), ty je potřeba opatřit. U polyetylénového předavače tepla musejí
navlečené prstýnky současně zajišťovat, že hadice nebudou vyplavávat.
Před uložením do nádrže je nutno předavač propláchnout a provést jeho
tlakovou zkoušku. Do nádrže se umístí už naplněný a odvzdušněný, prostě se
nechá klesnout na dno. Nesmí se tam nijak připevňovat, aby jej bylo možné
kdykoliv snadno vytáhnout ke kontrole či opravě.
-
Před napuštěním měkkou vodou by se měla i část okruhu mimo ohřívač
zásobníku důkladně propláchnout tlakovou vodou. Je nezbytné provést
tlakovou zkoušku
celé napuštěné soustavy v době, když nepraží slunce
(s manometrem a pumpičkou připojenými místo expanzní nádrže).
-
Pro dolévání solárního okruhu se smí používat výhradně líh bez xylenu
(xylen se odseparuje po smíchání lihu půl na půl s dešťovou vodou) nebo
dešťová voda
. Dolévání tvrdé vody by i dobře provedený solární okruh
s malým odparem po dvaceti letech dost znehodnotilo.
-
Horní hranol
, o nějž se budou opírat skla, musí být dřevěný,
polystyrén se v tomto nejteplejším místě kolektoru taví.
-
Krajní hranoly
musejí být rovněž dřevěné, pokud možno z tvrdého
dřeva, s osazením pro závěrečné
stlačení skel. Před jejich uložením se na okraje rámu přidají přítlačné
šrouby s kováním (viz dále).
-
Průchodní otvory
v rámu pro zapojení solárního okruhu musí umožňovat
délkové změny absorbéru o několik centimetrů
-
Absorbér musí obsahovat alespoň pět trubkovnic
, tj. příčných
plechů s děrami se správnou roztečí. Kromě rovnoměrnosti osnovy absorbéru
(tedy devíticentimetrové rozteče trubek) tyto příčné plechy také tvoří
oporu absorbéru o spodní hranol (jinak se absorbér sesune a jeho vlastní
plechy se dole deformují). Trubkovnice mají shora tři výřezy, v nichž budou
uložené oporné lišty pro skla.
-
Absorbér je nutno natírat černou základní barvou
, nejlépe disperzní
z Telurie Skrchov. Musí být ovšem velmi dokonale odmaštěný. Natírat se musí
na místě (v kolektoru) a ne před deštěm nebo večerní rosou. (Černý email se
používat nesmí, oloupe se.)
-
Skla, má-li těsnění mezi nimi trvale fungovat, na sebe musejí
dokonale navazovat. (To je problém větší při opravě, kdy se může poněkud
vydrolit heraklit spodního hranolu.) Řešením je opřít je kromě horního
dřevěného hranolu o další tři tenké lišty
, z nichž jedna bude téměř
dole. Lišty budou spočívat ve výřezech v trubkovnicích. Mohly by být bílé,
ale stačí asi i čisté dřevo. Kromě eliminace rozličného průhybu skel je
další užitečná funkce lišt ta, že omezí rozdíl teplot nahoře a dole
v kolektoru.
-
Polypropylénové hranolky
, o které se sklo dole opírá, musejí
být tak široké, aby se nemohly převrátit, nejlépe by měly být
přinýtované
. Jinak se při manipulaci se skly pohnou některé tak, že
nefungují.
-
Dolní okraj rámu, o který se budou přes hranolky skla opírat, musí
být dokonale přímočarý, jinak k sobě skla nebudou pasovat. Kdyby přímkový
nebyl, je nutno to vynahradit podložením některých hranolků
.
-
Při manipulaci se skly je nezbytné používat držadlo s dvojicí
přísavek
.
-
Skla, která na sebe dobře navazují a mají přesně umístěná těsnění
mezi sebou, se nakonec postlačují k sobě
pomocí šroubů na obou bocích
kolektoru a držadla s přísavkou. Šrouby přitom poslouží jen jako doraz,
posun skel se děje pomocí držadla. Při takové fixaci těsnění není nutné,
aby na něm byla lepivá vrstva, lze použít i těsnění staré.
-
Stejně jako v solárním okruhu, je velmi žádoucí mít v nádrži
měkkou vodu, nejlépe dešťovou
. Stojí za to si doma před montáží připravit
zásobu dešťové vody, např. postavením jiné takové nádrže pod rýnu. V každém
případě je ale nezbytné použít dešťovou vodu pro dolévání vypařené vody -
jinak by v ní stále přibývalo vysráženého vápence, který zpomaluje tepelný
tok jak do tlakového zásobníku tak i z předavače tepla ze solárního okruhu.
-
Pro kontrolu a dolévání vody do nádrže stačí prostinká věc: hadička
sahající asi deset centimetrů pod horní okraj nádrže a venku visící alespoň
půl metru dolů. Když se do ní foukne a není slyšet bublání, bylo už dávno
potřeba vodu doplnit. Jinak se naopak voda nasaje a prohnutou hadičkou se
zjistí přesně výška hladiny v nádrži (tj. hadička poslouží jako vodoznak).
Hladina by měla za horka (60 stupňů) sahat jen centimetr (až dva, pokud
staré spínání nelimituje teplotu nádrže) pod nejnižší místo okraje, za
studena o o dva níž. Pokud je jí méně, hadičku zavodníme celou a přetočíme
do nádrže dešťovou vodu
z nějaké nádoby postavené na nádrži.
Chybějící centimetr znamená potřebu doplnit asi šedesát litrů.
Kontrolu je nutné provádět alespoň jednou za rok, přinejmenším vždy v půli
srpna, když poprvé po horkém létě kontrolujeme koncentraci lihu v solárním
okruhu.
-
Původní představy o cestách, jak bránit výparu z nádrže i úniku
tepla, se ukázaly jako nedokonalé a dokonce zbytečně složité. Ve
skutečnosti je nejúčinnější pomocí uzavřít nádrž nahoře velmi pečlivě
polyetylénovou fólií. Tu je dobré instalovat ještě před tepelným izolováním
nádrže, tj. nalepit ji izolepou na boky nádrže a kolem hadic pomocí izolepy
zhotovit co nejtěsnější prostupy. Dodatečně ji lze tupým tenkým předmětem
nastrkat za boční izolaci. Hlavní je ale pak přitištění fólie k hornímu
okraji nádrže, na to je potřeba zatížit po okrajích horní izolační desku
alespoň třiceti kilogramy závaží.
Nechat navíc plavat na hladině nějaký polystyrén je možné, ale nepodstatné.
Je zajímavé, jak je takový polystyrén v nádrži, která byla naplněna tvrdou
vodou, už po dvou letech těžký - sotva plave, jak je prosycen vápencem.
-
Boční izolace nádrže je málo platná, pakliže pod ní může proudit
vzduch. Aby nemohl, proto je potřeba hranovými plechy polystyrénové desky
opravdu důkladně přitisknout, k tomu je potřeba dost tlustý vázací drát
opásaný ve třech výškách kolem nádrže. Po napnutí musí dráty zvučet jak
struna. Vhodné je i podložení napnutého drátu na středech širších desek
dřevěnou latí, pro ještě lepší přitlačení a vypnutí.
Přitlačení ale ani pak není dokonalé. Proto je potřeba důkladně
utěsnit všechny škvíry
ve stycích polystyrénových desek nebo kolem
hranových plechů. Nejsnáze se to dělá tenkými klíny z pěnového polystyrénu,
nařezanými ostrým nožem. U stěny se dá místo toho nepřístupná spára překrýt
svislými laťkami, jdoucími od přítlačného plechu až na konec spáry.
-
Elektronický spínač chodu čerpadla musí mít další funkci:
vypínání čerpadla, pokud teplota u dna nádrže dosáhne 55 stupňů
.
Zatím to lze zajistit přidáním dalšího stejného spínače s dalším čidlem
a konstantním rezistorem místo druhého čidla. Budoucí spínače musí mít tuto
funkci v sobě, velmi žádoucí by byla i čitelnost obou teplot na displeji.
Údaje teplot umožní snadnou kontrolu čidel bez nutnosti jejich odpojení
a přeměření jejich odporu.
-
ještě lépe by bylo, kdyby byl spínač řízen též přítomností vody
v expanzní nádrži - kdyby tam kapalina nebyla, čerpadlo by neběželo.
-
Je nutné, aby LEDka indikující chod čerpadla byla umístěná
tam, kde se na ni někdo běžně dívá. Obvykle to musí tedy být LEDka
další, připojená paralelně k té ve spínači samotném.
-
Vodiče musí být možné ze spínače odmontovat i bez otevření jeho víčka
- k tomu stačí vyvrtat nad šroubky konektorů otvory.
-
Teploměr, který doposud měříval jen teplotu u vrchu nádrže, musí mít
možnost přepínání na řadu dalších čidel. I kdyby spínač čerpadla udával
teploty u spodku nádrže a v kolektoru, může se hodit ještě kontrolní měření
teploty u spodku nádrže. Pro kontrolu funkce solárního okruhu je nezbytné
měřit teplotu kapaliny jdoucí do kolektoru a z něj. Pro uživatele je ale
nejzajímavější teplota ohřáté užitkové vody i teplota vody studené
přitékající k ohřátí jejich rozdíl násobený spotřebou ohřáté vody udává
vlastně teplo získané díky solárnímu systému. (Teplota ohřáté vody je
stejná, jako teplota u vršku nádrže jen když se ohřívá dlouho. Při
nárazovém odběru přes sto litrů už bude voda poněkud chladnější.)
Nejjednodušší řešení je takové, že se na potřebná místa vsunou
termistory
(15 k pro levný teploměr, který užíváme dnes)
s připájenými vodiči (jeden, tj. ,,zem``, může být pro více čidel společný)
a všechny vodiče se přivedou na jedno místo, nejspíše do koupelny.
Přepojování teploměru na různá vnější čidla může nejlevněji obstarat
svorkovnice (,,čokoláda``) a banánek s jedním vodičem z teploměru.
U teploměru má být i LEDka (na tu je také potřeba pamatovat alespoň
s jedním vodičem, lépe se dvěma) indikující běh čerpadla, - to smí běžet jen
když z kolektoru přichází voda alespoň o čtvrt stupně teplejší než jde do
něj. Aby tak malé rozdíly teplot byly věrohodné, musí být čidla velmi
přesně stejná, což se stěží podaří. Není ale těžké zjistit, nakolik se
čidla liší - stačí je na nějakou dobu dát k sobě na tutéž hadici
a zapisovat údaje obou z nich za různých teplot hadice. Je na uživateli,
aby se tomu pár dní věnoval.
-
Každý, kdo je ochoten zapisovat různé teploty a pak je opsat do
počítače (stačí jako textový soubor), by také měl dostat vodoměr
, aby
mohl zaznamenávat i spotřebu ohřáté vody. Pokud je ochoten chodit
i k solárnímu okruhu, měl by mít také vodoměr udávající oběh v tomto okruhu
- alespoň pro prvních několik let, dokud ho zajímá systém podrobně
sledovat. Vodoměr v solárním okruhu prozradí, že voda proudí pomaleji než
jindy a tak může odhalit nějaký problém v průchodnosti okruhu, při
normálním chodu pak přesně vyjádří počet hodin, kdy běželo čerpadlo.
-
Deník o provozu systému
je ale povinen vést každý, komu jsme
pomohli soustavu v rámci našeho programu namontovat. Minimálně je do něj
nutné zapisovat všechny problémy, kterých si uživatel všiml, všechny opravy
a údržbu systému (tj. i množství dolité vody či lihu) a kromě případných
jiných měření hlavně údaje o naměřené koncentraci lihu. Ten, kdo ji
v srpnu, září a říjnu nezměří, nedoplní případně líh až na koncentraci 20%
na konci října (a nepořídí o tom záznam), nemůže mít žádné nároky na
bezplatnou pomoc při opravě soustavy poškozené mrazem.
-
Koncentrace lihu je natolik důležitá, že každý uživatel musí mít doma
lihoměr. Je to sice sto sedmdesát korun navíc, ale ušetří práce nebo
i materiálu za tisíce korun.
-
Soustava, která je zařízena tak, že výpar lihu je i v létě minimální,
by měla mít koncentraci lihu trvale dvacetiprocentní. Získá tak dobrou
ochranu před letním přehříváním solárního okruhu.
U jiných změn si nejsem moc jistý, že mají být provedeny právě takto.
Potřebné ale jsou.
-
I spodní hranol
by měl být dřevěný
. Jen takový je
mechanicky odolný a lze jej spolehlivě použít i po demontáži a opětném
složení kolektoru. Je jen otázka, jestli nebude při dešti bývat namočený.
Neměl by být, pokud budou odtokové otvory čisté. Aby na něj voda vůbec
nestékala ze skla, musel by být nadzdvižen o několik milimetrů tlustší
podložkou.
-
Aby se odtokové otvory neucpaly a do kolektoru neteklo zbytečně moc
vody, je vhodné dolní spáru
mezi sklem a rámem co možná utěsnit
,
tmelem nebo pružnou páskou.
-
Problémů s dosavadním standardním rámem a uložení skel v něm je dost
na to, aby se u nových instalací dávala přednost úplné absenci hliníkového
rámu - nejlépe zabudováním kolektoru místo střešní krytiny.
-
Místo D-profilů ze silikonové gumy by byly vhodnější profily tvaru H.
-
Zpětná klapka by pokud možno měla být ve svislé poloze tak, aby mohla
fungovat jen gravitačně, bez přítlačné pružiny. Přítlačná pružina způsobuje
zbytečně vysoký odpor (tj. zpomaluje proudění v okruhu) a zvyšuje
nebezpečí, že se v klapce zachytí nečistota, která znemožní její zavření.
Při svislé montáži zpětné klapky je lépe pružinu vyjmout.
-
Pokud je zásobník zhruba stejně vysoko jako kolektor, je lépe zpětnou
klapku vynechat a nahradit ji vedením hadic pod úrovní spodku kolektoru
i zásobníku.
-
Ideální samozřejmě je, když je kolektor níže než zásobník. Pokud je
vršek kolektoru na úrovni dna zásobníku, nestačí to ještě na samotížný
provoz, ale zpětnou klapku lze vynechat určitě. Stojí za to zásobník, pokud
je na půdě, dát poněkud výše (výborně se uplatní dvojice či trojice rámů
pod ním překrytá vrstvou desek) a kolektor naopak až na samotný dolní okraj
střechy.
-
Rozvodné a sběrné potrubí
v kolektoru a nádrži by asi bylo
lepší z polypropylénu než z pozinkované oceli. Nemůže pak korodovat a není
nutné je nechávat zinkovat. Pokud by z polypropylénu byla i případná
součástka se zpětnou klapkou, byl by v okruhu jen hliník a vzdálená litina
čerpadla, napadání korozí by bylo zmenšeno. Svařování polypropylénu je
operace, kterou ovládá řada instalatérů. Polypropylénové rozvody
v kolektoru by zajistily, že teploty hadic připojených na kolektor by
nepřesáhly osmdesát stupňů (při dostatku lihu).
-
Únik tepla z čerpadla a armatur v jeho blízkosti je veliký, větší než
z celé délky hadic izolovaných pěnovým polyetylénem. Stojí proto za to,
umístit čerpadlo do těsné izolační skříňky. Může být celá z polystyrénu,
může být i ze dřeva a polystyrénem co možná úplně vyložená.
To přinese jediný problém, totiž možnost přehřátí čerpadla v případě, že by
v něm byl jen vzduch. Nejlepší obranou je ovládat spínání čerpadla i přes
čidlo v expanzní nádrži - když v systému nebude dost kapaliny, čerpadlo se
nerozběhne. Nouzovou náhradní možností je příložná teplotní pojistka, jako
se užívá u zásobníkových ohřívačů vody.
-
Jak dobře řešit spínání dle hladiny v expanzní nádrži, to nevím.
Určitě je ale taková věc moc potřebná. Soustav, které byly pěkně vyschlé,
jsem už viděl dost.
-
Plastové hadice se sice připojují a spojují rychle, ale těsné jsou
takové spoje jen na čas. Jestli se po několikerém dotažení v prvních letech
už situace ustálí, nevím.
-
Je velmi žádoucí obarvit roztok lihu v solárním okruhu, aby byla
hladina v expanzní nádrži zdálky vždy dobře patrná. Nevím ale, čím obarvit.
Hypermangan je úplně nevhodný, jak jsem si ověřil bohužel až neúspěšným
pokusem.
Co dělat jinak, to už momentálně nevím. Je to spíš na všech těch, kteří ony
levné a jednoduché sluneční soustavy užívají a mají s nimi starosti.
O dvou věcech ale vím, že se jinak dělat nemají, i když si to nejeden
uživatel myslel.
Ta nejčastější připomínka se týká připojení trubiček absorbéru na
rozvodné trubky
. To má skutečně být uděláno nepříliš pevně. Tak, že při
tlaku metru a půl vodního sloupce jsou spoje těsné, ale když se přece
jen stane, že kapalina začne zamrzat, tak je naděje, že se hadice svlečou
a zabrání tak popraskání trubiček
. Je to levná a poměrně účinná
bezpečnostní pojistka. (Nahradit by ji mohlo leda nějaké hi-tech
elektronické hlídání koncentrace lihu, které by kapalinu ze soustavy
vypustilo, kdyby při teplotě pod nulou nebylo lihu dost, ale to by asi
stálo přes deset tisíc korun.)
Vím také, že není vhodné nahradit líh
(etylalkohol) jako přísadu pro
zajištění mrazuvzdornosti kapaliny v solárním okruhu alkoholem dvojným či
trojným, s vyšším bodem varu (etylén)glykolem či propylénglykolem
.
Nejen kvůli tomu, že se takové těžké alkoholy zvyšují viskozitu kapaliny
a snižují tak průtok v okruhu. Horší je, že údajně napadají pozinkované části
systému (rozvodné potrubí v kolektoru a na dně nádrže. Nejhorší ale je, že
se odstavený kolektor evaporuje příliš pozdě, až při teplotě nad sto
stupňů, a hadicemi je pak vytlačována vřelá voda. To nesnesou dobře ani
hadice, a už vůbec ne jejich pěnová izolace z polyetylénu.
Líh ve skutečnosti má důležitou funkci v tom, že i v létě udrží teplotu
v obou hadicích pod osmdesáti stupni. Proto by jej i tehdy mělo být ke
dvaceti procentům. Jeho úniku ze soustavy lze účinně zabránit konstrukčně.
Nutné změny svépomocného solárního systému
užívaného v programu Slunce pro Bílé Karpaty
This document was generated using the
LaTeX2HTML translator Version 99.2beta6 (1.42)
Copyright © 1993, 1994, 1995, 1996,
Nikos Drakos,
Computer Based Learning Unit, University of Leeds.
Copyright © 1997, 1998, 1999,
Ross Moore,
Mathematics Department, Macquarie University, Sydney.
The command line arguments were:
latex2html -init_file /home/hollan/cslatex/.l2h_cz-i_alone zmen0104.tex
The translation was initiated by Jan Hollan on 2001-04-17
hollan@ped.muni.cz
(english / česky, raději než ,,cesky``)