Kapitola z knihy Vyjít do tmy a zaklonit hlavu, kterou vydala Hvězdárna a planetárium Brno k 70 výročí svého založení. Jde o rozhovory s devíti osobnostmi, které s ní strávily významný kus života.
Kniha editorů Romana France a Jozefa Ondríka je bohatě doprovozena fotografiemi prvního z nich. V roce 2025 získala ocenění Unie grafického designu.
Níže uvedený text závěrečné kapitoly Měl jsem v životě naprostou svobodu (str. 114 až 126) je rozhovor Aleny Kastnerové s Janem Hollanem, finalizovaný 12. září 2024.
-------
Jan Hollan
Je jen o rok mladší než brněnská hvězdárna a klidně v tom můžeme vidět osud – zřejmě si byli souzeni. Protože fakt, že se ti dva – hvězdárna i Jan Hollan – narodili jen pár měsíců od sebe, je pouhým začátkem, prvním krokem na společné cestě dlouhé 40 let. Jeník – jak mu říkají nejbližší – na hvězdárně strávil víc než polovinu svého života a dnes už ani on nespočítá, kolik to bylo nocí, kolik dní a hodin prosezených pod hvězdami. Ale to není důležité, protože podle toho, co Jan Hollan vypráví, to byl oboustranně naplňující vztah.
Tři věci stály na začátku Janovy cesty ke hvězdám: knihy astrofyzika Jamese Jeanse, tátův dalekohled a kroužek astronomie na brněnské hvězdárně. A protože Jeník už od mala dělal vše s absolutním nasazením, stalo se z jedné jeho zvědavé návštěvy na hvězdárně, ke které ho v 9. třídě inspirovala učitelka Procházková, celoživotní postižení hvězdným nebem. A tak v roce 1970, v pouhých patnácti, skládá zkoušky, aby mohl na hvězdárně dělat průvodce a onu nádheru nad hlavami ukazovat dalším.
Vše se pro něj tenkrát točilo kolem klubu mladých astronomů, který na hvězdárně byl a kam chodili ti, které spojoval stejný zájem.
„Byli tam lidi od 13 do 30 let, ti nám tenkrát připadali strašně staří. Já tam už v té 9. třídě chodil i několikrát týdně. Přes den jsme diskutovali o všem možném a v noci jsme sedávali na střeše a pozorovali meteory. Tenkrát bylo i v Brně ještě poměrně tmavé nebe, takže to šlo.“
Několikrát zdůrazňuje, jak jedinečný jejich klub byl. Mnoho z těch, kteří jím prošli, pak vystudovalo fyziku, medicínu, matematiku, z mnoha se staly veliké osobnosti a skvělí vědci. A vůbec, co se týče osobností, na hvězdárně o ně, soudě podle vyprávění Jana Hollana, nikdy nebyla nouze. Janovo vyprávění je prošpikováno mnoha jmény od začátku do konce.
„Miroslav Šulc, Vojtěch Nečas, Milan Fukar, Jan Kučera, Ondřej Zindulka, Marek Vorel, Leoš Ondra, Zdeňkové Pokorný a Mikulášek, Jindřich Šilhán, Marie Holíková, Jiří Zlatuška, Petr Pravec, Ondřej Pejcha… Já je nedokážu vyjmenovat všechny, ale bylo jich spousta a všichni byli skvělí.“
Jeden z nejdůležitějších lidí, které Jan Hollan zmiňuje, je Vladimír Znojil. Astronom, který pracoval na hvězdárně od roku 1963 a věnoval se meteorické astronomii a astronomickému vzdělávání.
„To byl nesmírně geniální člověk, opravdu skvělý, pracovitý, pečlivý, dokonale rozuměl astronomii, geometrii, byl to vynikající matematik, a navíc moc milý. Měl jsem možnost s ním pracovat od roku 1971, to jsem byl už na gymplu, bylo mi patnáct. Dělal jsem, co bylo třeba, chystal mapy, krmil počítač daty, která Vladimír napsal… On uměl skvěle programovat, jeho kódy byly strašně těžké a já sám se naučil programovat tak, že jsem ty jeho kódy opravoval.“
Po maturitě vystudoval fyzikální elektroniku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity a po celou dobu studia nepřestal být velice aktivní na hvězdárně. A věda ho neopustila ani na vojně: na vojenské katedře se totiž nemusel učit morseovku, ale meteorologii. A ta ho zaujala.
„Bylo to naprosto skvělé, protože já se na nebi vyznal v noci a teď jsem měl možnost orientovat se i ve dne. Kantoři oficíři měli radost, že to někoho vůbec zajímá a já pak rok na vojně ve Kbelích předpovídal a pozoroval počasí. Taky jsem dělal nová schémata pro dohlednost, klimatická pozorování, přečetl jsem všechny knihy, které tam byly, třeba jsem si půjčil takovou velikou ruskou od jednoho oficíra… Bylo to nesmírně zajímavé, a navíc jsem pak mohl na hvězdárně ukazovat, co je na nebi důležitého ve dne, jaké jsou tam světelné úkazy a tak.“
Po vojně, v roce 1980, se vrátil na hvězdárnu, tentokrát už jako zaměstnanec. Jeho funkce se prý jmenovala „samostatný odborný referent – specialista astronom“.
„Byli jsme takový svobodný ostrov ve škaredém, komunistickém světě a za to jsme vděčili řediteli Josefu Kohoutovi. Já jsem s ním měl za ty roky spoustu konfliktů, ale po letech si ho čím dál víc vážím. Tenkrát nás absolutně před tím, co bylo venku, ochránil. Možná to někdo vnímá jinak, ale já jsem přesvědčen, že se snažil, aby byla hvězdárna plná nadaných lidí, kteří do ní chodí s nadšením, svobodně spolu komunikují a dělají různé projekty. Namátkou si třeba vzpomínám, že umožnil dvě vystoupení Jana Vodňanského a přednášku Jana Sokola.“
Mezi to nejhezčí, na co rád vzpomíná, patří letní soustředění, astronomické expedice a vzdělávací tábory. Spolupořádal jich nespočet. Vypráví o soustředění na Žítkové v roce 1985 nebo o tom na Čingově ve Slovenském ráji o dva roky později.
„Tam jsme měli snad stovku dalekohledů, které jsme posbírali po všech hvězdárnách v Československu, já měl velkou Avii, v té jsem to dopravoval. Každé to soustředění byla taková zajímavá společenská událost, celé noci jsme byli vzhůru a pozorovali nebe a přes den se spalo. Den začínal obědem a druhá večeře se podávala ještě o půlnoci. Lidi byli nadšení už jen z toho, že můžou být celou noc vzhůru.“
Připomíná i další podobná setkání – na Bítově, v Uherském Brodě, a předtím v 70. a 80. letech mnohá v krásném prostředí slovenských hor… Astronomičtí nadšenci se tam učili nejenom pozorovat jevy na nebi, ale také je zaznamenat a publikovat.
„Prováděli jsme pozorování jinak, než bylo běžné. Ve světě se v té době totiž meteory pozorovaly bez dalekohledu. A zde musím opět vzpomenout geniálního Vladimíra Znojila, který začal jako jeden z prvních na světě pro tato pozorování používat dalekohled.“
A co dělali, když bylo zataženo? Co vůbec dělá hvězdář, když mu počasí znemožňuje jeho práci?
„Hráli jsme karty – taroky a bridž. Naši předchůdci i psali satirické zpěvohry. A my jsme je, a pak i další popěvky, co jsme sami sestavili, zpívali. Známé melodie jsme přetextovali slovy o vesmíru, meteorech a o nás, co jsme je pozorovali, dodnes ty písničky umím, originální texty jsem zapomněl a znám jen ty naše.“
Což vzápětí dokládá písní o žervé, které nervy nerve.
Během těch čtyřiceti let na hvězdárně prošlo rukama Jana Hollana několik generací lidí, kterým, jak řekl, „povídal, aby tomu rozuměli, aby je to bavilo a aby si na nebi všímali těch podstatných věcí“. Do statistiky musíme také započítat tisíce dětí základních a středních škol, které na hvězdárnu chodily v rámci výuky.
„Tenkrát jsem přesvědčil ředitele, aby pozorování probíhalo pod otevřeným nebem s dalekohledy. Protože do té doby jsme vše vysvětlovali v planetáriu, pod kopulí, kolegyně dokonce říkala – v planetáriu se orientuju, ale venku na nebi to nepoznám. Na hvězdném nebi se totiž tenkrát neukazovalo nic, jen v temnu kopule hvězdárny šplhali návštěvníci k okuláru, aby podívali na cosi pozoruhodného, o čem jim ovšem venku před kopulí nikdo neprozradil, že to vidí i bez dalekohledu. Já začal v rámci školních programů vodit děti na střechu, ukazoval jim dalekohledy, vysvětloval optiku… Třeba jsem jim řekl, ať se do dalekohledu podívají naruby, aby pochopily, jak to funguje. Vždycky jsem se snažil, aby lidé chápali, jak věci fungují, byla to jednoduchá fyzika a optika, ale v té době se to vše učilo malováním na tabuli. Vy ale potřebujete dostat do ruky optický přístroj a zjišťovat, jak funguje, abyste tomu přišli na kloub a něco se naučili.“
Změnila se jeho práce na hvězdárně po revoluci v roce 89? Změnila se po revoluci samotná hvězdárna?
„Před revolucí jsme byli před vnějším světem naprosto izolováni, a to, jak jsem řekl, díky řediteli Kohoutovi, takže jsme mohli volně o čemkoli hovořit. Po převratu to bylo složitější, vznikala různá napětí a tlaky... To prostředí už nebylo tak milé, kurzy pro děti byly časem zrušeny, na hvězdárně tak už nemohly vyrůstat nové osobnosti. A milovaný klub skončil začátkem tisíciletí. Posledních pět let už pro mě nebylo tak pěkných.“
Dnes už nemá s hvězdárnou nic společného. Jen tu a tam, když to nějaký projekt vyžaduje, dělá hvězdné mapy. Jinak se na Akademii věd zabývá osvětou o klimatickém rozvratu a o tom, co s tím. Druhé jeho téma je „obnova noci“, jak si je sám pro sebe nazval. Sousloví „světelný smog“ nemá rád.
Během svého působení na hvězdárně došel k názoru, že je třeba vyprávět lidem o nebi co nejjednodušeji.
„Člověk má přijít, podívat se, co na tom nebi je, všemi možnými metodami to umět pozorovat a zkoumat, něco z toho vyhodnotit a být schopen to nějak popsat. Z toho totiž v životě vzniká kvalita. Z toho vzniká hezký život. A lidi to navíc mají rádi. Každého zajímá, co se děje na nebi, jen jim to musí někdo vysvětlit. Moje práce na hvězdárně bylo prostě číst, číst a číst a pak mluvit s lidmi, radit jim, ukazovat nebe a pomáhat jim, aby se na něm vyznali. A to jsem dělal a to mě strašně bavilo. To čtení, i to povídání s lidmi, pozorování nebe, stejně jako diskuse s kolegy. Když se prostě ohlédnu zpátky, musím konstatovat, že jsem měl v životě naprostou svobodu a vždycky jsem dělal to, co jsem považoval za podstatné.“