Škola sociálních studií

Masarykovy university

Brno 2000

Význam solárního ohřevu vody pro obyvatele Hostětína

magisterská práce

Vypracovala: Lenka Šupková

Vedoucí práce: doc. PhDr. Libor Musil CSc.


Čestné prohlášení

Tuto práci jsem vypracovala samostatně na základě uvedené literatury.

V Uherském Hradišti, 29. dubna 2000

Lenka Šupková

Poděkování

Děkuji doc. PhDr. Liboru Musilovi CSc. za laskavé vedení, RNDr. Yvonně Gaillyové za poskytnuté rady a informace, Mgr. Radimu Machů za poskytnuté informace a pomoc při kontaktování respondentů.

Zvláštní poděkování patří obyvatelům Hostětína, kteří mi věnovali svůj čas a byli ochotni odpovídat na mé otázky.

Lenka Šupková

Obsah

Obsah

Úvod

V roce 1997 se začal na území chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty uskutečňovat program s názvem ``Slunce pro Bílé Karpaty'', jehož iniciátorem je brněnský Ekologický Institut Veronica.

Tento projekt je zaměřen na podporu využívání obnovitelných zdrojů energie pomocí instalace solárních zařízení pro ohřev užitkové vody. Hlavním cílem programu ``je instalace kritického množství fungujících solárních systémů, které vzbudí pozornost lidí a přesvědčí je o možnosti a hospodárnosti využívání slunečního ohřevu v místních podmínkách.'' (Slunce 1999a:1)

Program zahrnuje:

Ze sociologického pohledu jsou aktivity Ekologického Institutu Veronica zajímavé hned z několika důvodů:

Ekologický Institut Veronica

Veronica vznikla v roce 1986 jako regionálně zaměřený časopis s ambicí spojovat kulturu s ochranou přírody a kultivovanou formou šířit ekologickou osvětu. Postupně se aktivity Veronicy rozvinuly do širokého spektra ekologických programů, které zaštiťovala základní organizace ČSOP Veronica.

V roce 1991 byl zřízen Ekologický Institut Veronica jako profesionální pracoviště ZO ČSOP Veronica. ``Hlavním posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, ke krajině a jejím přírodním a kulturním hodnotám.'' (Ekologický)

EIV spolupracuje od roku 1993 s obcí Hostětín, nalézající se v Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. V rámci této spolupráce již bylo uvedeno v život několik projektů, například: vegetační kořenová čistička odpadních vod, instalace osmi zařízení využívajících pro ohřev vody sluneční energie, středisko pro záchranu a využívání starých krajových odrůd ovoce, obnova dřevěné sušárny na ovoce, vznik moštárny na výrobu nefiltrovaných šťáv, výstavba a napojení obce na centrální výtopnu využívající pro výrobu tepla biomasu.

I. Ekologická krize a její příčiny

Žijeme na planetě, jejíž přírodní prostředí je přetvářeno nejen její vlastní silou, ale také vlivem lidské činnosti. Rostoucí lidská civilizace si vytváří podmínky pro svou existenci takovým způsobem, který významně proměňuje tvář Země. Pohledy na tuto změnu mohou být a jsou různé. Ve spektru od naprostého nepřipouštění si jakýchkoli problémů ve spojitosti s životním prostředím až po ty, které bijí na poplach a věří, že pro záchranu ekosystému naší Země je třeba něco udělat, pokud už vlastně není pozdě.

Jakkoli zajímavá, argumenty nápaditá a racionální může být polemika o stavu a výhledech Země, devastace přírodních ekosystémů pokračuje dál rychlým tempem (kácení tropických deštných pralesů, znečišťování vod a ovzduší, zásahy do seberegulačních mechanismů ekosystémů a tak dále) a lidstvo, které je s velkou pravděpodobností hlavní příčinou této devastace zatím jen pokračuje v realizaci nastolených strategií.

Jako hlavní příčiny současného stavu naší planety, pro který se vžil pojem ekologická krize, jsou uváděny:

Propojení těchto dvou faktorů, byť nejsou v rámci planety rovnoměrně rozloženy, přináší planetárnímu ekosystému Země problémy, které mohou vést až k jeho kolapsu. Existují sice některé ``optimistické'' teorie o seberegulačních mechanismech Země, které naši planetu uchrání před zničením (např. Lovelock: Gaia), nicméně na takové planetě nemusí být již pro člověka místo. Proto by nám pud sebezáchovy měl velet změnit náš způsob chování vůči přírodě. Jan Keller ve své knize Až na dno blahobytu píše:

``Skutečná hloubka dnešní ekologické krize nespočívá pouze v tom, že společnost ničí přírodu. Spočívá navíc v tom (a tato dimenze je pro naši šanci na přežití možná podstatnější), že příroda je ničena společností, která nedokáže evidentní důkazy o sebevražednosti svého počínání pochopit jako signály ke změně svého jednání.''
(Keller 1993:13)

Proč je pro člověka, obdařeného schopností analyzovat a řešit problémy, tak obtížné vyřešit úkol, na kterém je založena jeho další existence?

1.1. Biologická a psychologická podmíněnost jako překážka při řešení ekologické krize

Hana Librová ve své knize Pestří a zelení upozorňuje na antropologickou podmíněnost neschopnosti lidské společnosti řešit problémy, které přesahují omezený lidský prostor. Jak uvádí ve své knize na stranách 18-20, člověk je biologicky vybaven pouze k orientaci na ``malou sociální skupinu''``omezený fyzický prostor''. Také z hlediska času je člověk schopen předjímat pouze krátkodobé horizonty. Navíc

``v komplexním systému a v situacích, které se vyznačují vysokým stupněm neurčitosti se většina lidí rozhoduje na základě jednoduchého lineárního myšlení. Nejsme schopni v řetězci příčina - následek hledat složitější vazby, a tak přehlížíme vedlejší účinky.''
(Librová 1994:19)

Librová dále poukazuje na specifickou reakci lidské psychiky, a to ``kognitivní disonanci'':

``Subjektivně je pociťována jako nelibý stav. Člověk se jej snaží zbavit a navodit stav kognitivní konsonance (souladu). V zásadě se mu nabízejí dvě možnosti: 1. může racionálně změnit své chování, 2. může nežádoucí informace na základě jednoduché reakce vytěsnit.''
(Librová 1994:20)

Ve spektru těchto biologických a psychických determinant se možnost nalézat řešení vzájemně propojených problémů (dostatečně nepochopených souvislostí a nepředvídatelných důsledků v horizontu desítek let) jeví jako téměř nemožná.

K výše zmíněným ``kognitivním omezením'' se v poslední době přidávají také ``omezení smyslová''. Každý živý tvor je obdařen určitými smysly, které mu pomáhají uvědomovat si a vyhýbat se nebezpečným situacím. Moderní společnost ve své ``dokonalosti'' vytváří smyslově indiferentní rizikovou společnost. Německý sociolog Ulrich Beck ve své knize Riziková společnost upozorňuje na současná rizika, která jsou naprosto odlišná od těch, která lidstvo ohrožovala v minulosti. Člověk již není fyzicky schopen svými smysly rozpoznat nebezpečí. Současná rizika plynoucí zejména z atomové energie, chemického průmyslu a biotechnologií se stala obtížněji identifikovatelná. Nevíme o nich, nezakoušíme jejich nebezpečné účinky bezprostředně při setkání s nimi a necítíme tedy ani potřebu vypracovat strategie k jejich zvládnutí.

1.2. Moderní společnost jako brzda při řešení ekologické krize

Nezpochybnitelnou roli brzdícího mechanismu při snaze o nalezení východiska z ekologické krize sehrává uspořádání a fungování moderní společnosti. Současná společnost založená na principu ekonomického růstu provázaného s tržní ekonomikou, na principu pasivní demokracie a na principu konzumního stylu života je vlastní příčinou devastace planety a nemůže se stát jejím řešením. (Keller 1993:13) Ulrich Beck chápe moderní společnost jako hlavní příčinu současného stavu přírody. Tato společnost sama produkuje svá vlastní rizika.

``Ekologická krize je v první řadě krizí průmyslové modernity, která dokáže své vlastní ohrožení industriálně vyrábět, komerčně využívat, přírodovědně legitimizovat a politicky podle potřeby bagatelizovat.''
(Beck 1991:188, dle Keller 1997:169)

Produkovaná rizika na sebe nabalují další a další, která v proklamované snaze řešit stávající problémy situaci nadále zhoršují nebo prohlubují. Vedle sociálních a politických konsekvencí fungování moderní společnosti věnuje Beck pozornost její zaměřenosti na technologie a vědu. Se svým důrazem na racionalitu a objektivitu dospěla moderní společnost k fatální závislosti na vědcích. Jednotlivec dnes již není schopen sám rozpoznat nebezpečí, která mu hrozí (neviditelnost a obtížná odhalitelnost nebezpečí našimi vrozenými smysly, která je zmíněna výše). V zrcadle tohoto pohledu pak působí poněkud paradoxně představy o řešení ekologických problémů skrze technologie a na základě nových vědeckých poznatků.

Beznaděj a pesimismus spojený s možností lidské společnosti řešit ekologickou krizi, plynoucí z předchozích řádek, by snad mohl být alespoň do určité (jen jestli dostačující) míry kompenzovány vírou, že člověk je schopen reflexe a změn ve svém chování, které mohou ještě změnit náš způsob soužití s přírodou a dát tak existenci lidstva nejen novou formu, ale i nový obsah.

II. Možnosti řešení

Nabídka řešení současné ekologické situace obsahuje v zásadě dvě úrovně.

První úroveň je zaměřena na fundamentální otázku: K jaké změně musí dojít, aby společnost mohla existovat v rámci planety, tedy jakým způsobem lze vyřešit současnou situaci?

Druhá úroveň se zaměřuje na problém, kdo má tento stav řešit, na jaké úrovni by měly případné změny probíhat. Vzájemná propojenost může být příčinou, že v následujícím textu nebudou dostatečně transparentní jednotlivé roviny, nicméně oba pohledy jsou v sobě vzájemně obsaženy.

2.1. Změny v použití technologií

Považuje se za nepopiratelnou skutečnost, že má-li dojít k ozdravení planety a překonání ekologické krize, je třeba určitých změn ve způsobu našeho chování vůči přírodě. Jako jedno z východisek je předkládán nový způsob využití technologií. Tento způsob řešení se zdá být lákavý, neboť navazuje na způsob myšlení a hodnoty euroamerické civilizace. Zavádění nových šetrných ekotechnologií, které budou klást důraz nejen na ``výstupy'', to znamená např. méně zplodin, recyklovatelnost použitých materiálů, ale zaměří se také na ``vstupy'' výroby, tedy např. důslednější využívání obnovitelných zdrojů energie, recyklace surovin apod. Budou tedy při výrobě používány takové technologické postupy, které budou minimalizovat energetickou náročnost, minimalizovat vstupy surovin, používat obnovitelných zdrojů surovin atd. Tichým předpokladem tohoto řešení je, že společnost je schopna vyřešit ekologické problémy v podobě, v jaké nyní existuje, a změnou se rozumí korekce jejích funkcí a ``obrat'' ve využívání přírodních zdrojů při naplňování potřeb společnosti.

2.2. Změna v hodnotové orientaci

Jiný způsob řešení vychází z premisy, že společnost se není schopna ve stavu, v jakém se nachází, vyrovnat s ekologickou výzvou, aniž by došlo k radikální změně samotné podstaty této společnosti. Moderní společnost, jejímž vysněným cílem je (materiální) blahobyt (tj. štěstí pro všechny její členy) produkovaný skrze ekonomiku volného trhu, představuje právě svými zvyšujícími se nároky slepou cestu.

Samotný příslib štěstí jako žádoucí mety našeho směřování zpochybňuje Erich Fromm. Moderní kapitalistické společnosti jsou legitimizovány zárukou dosažení zdraví a komfortního života s následným neomezeným štěstím pro všechny členy společnosti. Tento ``velký příslib'' však nebyl naplněn. Jako jednu z příčin nemožnosti jeho naplnění uvádí Fromm dva psychologické předpoklady:

Cílem lidského života není dosažení štěstí jako dosažení maximální rozkoše. Tento radikální hédonismus nabývá své současné podoby v 18. století, ``kdy ``prospěch'' přestal znamenat ``prospěch pro duši'', ale dostal význam materiálního, finančního zisku.'' (Fromm 1994:11) Je to období, kdy se do popředí zájmu dostává hodnota individua a snaha jedince být sám sebou. Přes všechny ``dosažené body v tomto závodě'' je naše společnost

  1. ``plná notoricky nešťastných lidí: osamělých, úzkostných, deprimovaných, závislých - lidí, kteří jsou rádi, když se jim podaří zabít čas, který tak tvrdě ušetřili.''
    (Fromm 1994:12)

Egoismus a snaha maximalizovat své zisky jako žádoucí vlastnosti společnosti prosperity nevedou k harmonii a míru. Chtivost vlastnění je věčně se nabalující sněhovou koulí. Člověk nemůže být nikdy uspokojen, protože jeho přání nikdy nekončí. Fromm upozorňuje na skutečnost, že jakkoli jsou nám egoismus, chamtivost, touha po blahobytu, individualismus& předkládány jako přirozené, jsou pouze důsledkem snahy přizpůsobit člověka tržnímu systému - ``...tyto rysy, které industriální společnost potřebuje ke své existenci, nejsou přírodními silami, ale produkty sociálních okolností.'' (Fromm 1994:13) Jestliže hovoříme o změně hodnotové orientace, ve světle ekologické krize si korekci vyžaduje zdůrazňování a klanění se takovým hodnotám, jako jsou vyhraněný individualismus, masová spotřeba, orientace na konzum, rychlost a změna. V každodenním životě by muselo dojít ke změně u řady zaběhaných stereotypů: například omezení individuální dopravy, omezení cestování na velké vzdálenosti, u spotřebního zboží klást důraz na kvalitu, potřebnost a dlouhodobost užívání nikoli na módnost, ale také větší osobní participace na životě lokality, větší míra solidarity apod.

2.3. Na kom by měla ležet hlavní tíha při řešení ekologické krize?

Vedle nutnosti provedení změn a určení jejich charakteru při současném způsobu fungování společnosti, stojí také problém subjektu této změny. Hana Librová poukazuje na to, že většina respondentů, kteří se zúčastnili její sociologické studie o dobrovolné skromnosti, se domnívá, že jejich osobní úsilí nemůže vyřešit současné (i ekologické) problémy světa. Životní orientace těchto lidí, zdá se potvrzuje Frommovu teorii o životní potřebě ``být'', neboť takovýto styl života si tito lidé nezvolili primárně jako svou odpověď na řešení ekologické krize, nýbrž jako cestu k dosažení osobní spokojenosti a harmonie. Individuální změna životního způsobu se může stát, zdá se, zdravým podhoubím pro změnu společenskou.

Jakkoli se může zdát tato cesta východiskem, je zřejmé, že při současném uspořádání moderní západoevropské civilizace bude muset pravděpodobně podstatná část změn probíhat na bázi společnosti, respektive státu jako reprezentantu určitého uzavřeného společenství.

Avšak možnosti státu řešit důsledně problémy prostředí jsou poněkud diskutabilní, neboť jeho existence je ve vztahu k ochraně životního prostředí kontraproduktivní. Samotná jeho existence je spojena s fungováním tržních mechanismů. Hrubý domácí produkt se stává alfou i omegou života společnosti. Legitimita jeho představitelů je upevňována schopností těchto vůdců zabezpečit co nejvyšší míru blahobytu pro své občany - voliče. Naději na řešení neskýtá ani centralizace a byrokratizace společnosti. Jak podotýká Keller, na straně jedné stát svým upevňováním centralizované moci bere regionům, jako svébytným a potenciálně soběstačným celkům, jejich nezávislost, ale na straně druhé není schopen ji suplovat. (Keller 1996)

Změna hodnotové orientace spojená se snížením konzumních nároků, nižší ekonomickou a technickou náročností, decentralizací, větší participací občanů na věcech veřejných, solidaritou atd. by znamenala pro současné uspořádání společnosti totální pohromu, neboť podkopává základy, na kterých jsou moderní industriální společnosti vybudovány. Naopak velmi elegantním řešením, které se nabízí, je řešení pomocí techniky a technologií. Za současného statu quo umožňuje, byť v pozměněné formě, hospodářský růst. Zavádění a vyvíjení nových technologií přinese nejen nové příležitosti, ale také potvrdí potřebnost vlád a politických reprezentací, které jsou zde od toho, aby řešily a vyřešily problémy svých voličů. Tento způsob řešení je samozřejmě lákavý i z pohledu individuální změny, neboť vyžaduje od každého pouze dílčí korekce chování nikoli totální přebudování životního stylu.

Důležitou roli při řešení problémů v lidské společnosti sehrává fakt, že člověk jako sociální tvor touží prožívat jednotu s druhými lidmi, ``obtížně odolává obecnému tlaku být vlkem mezi vlky'' (Fromm 1994:153). Toho dosud, spolu s obecnou tendencí člověka k pohodlnosti ve smyslu duševním i fyzickém, využívá vládnoucí elita při své neschopnosti zodpovědně se vyrovnat s důsledky lidské rozpínavosti.

2.4. Současné ideologie a jejich schopnosti čelit ekologické krizi

Neschopnosti současných politických ideologií řešit globální ekologické problémy se věnuje Jan Keller ve své knize Šok z ekologie aneb Politické systémy v rozpacích. Analyzuje stávající ideologie liberalismu, konservatismu a socialismu ve vztahu k nalezení východisek, která by vyvedla naši civilizaci z ekologické krize. Rozdělení politického spektra na pravici a levici s sebou přinesla průmyslová revoluce:

``Toto dělení krystalizuje primárně kolem dvou otázek: jakým mechanismem řídit mocný proud bohatství, jenž tryskal díky nově odkrytým podzemním zdrojům energie, a podle jakého principu toto bohatství rozdělovat mezi jednotlivé příjemce.''
(Keller 1996:11)

Základním úkolem je tedy kumulovat a konzumovat bohatství přírody, a nikoli snaha o její ochranu. Ideologie liberalismu, konservatismu i socialismu se od sebe odlišují způsobem, jakým chtějí bohatství přírody rozdělovat mezi jednotlivé členy společnosti, nicméně hodnoty plynoucí z legitimního přerozdělování bohatství přírody jako jsou blahobyt, právo člověka na kvalitní (materiálně zajištěný) život, právo člověka využívat ve svůj prospěch přírodní zdroje atd., jsou jim společné. Z toho se tedy nutně vkrádá závěr, že náprava z ideologicky a meritorně zakonzervovaného prostředí je málo pravděpodobná.

Všechny zmíněné ideologie byly zformulovány v minulém a v předminulém století jako nástroj myšlenkové analýzy poměrů a také jako prostředek prosazování zájmů odlišných částí společnosti. Nová ekologická rizika však změnila poměry a současná ekologická realita může podkopat pilíře, na kterých jsou konzervativní, liberální a socialistická ideologie postaveny. Pro příklad: liberalismus se zrodil z odporu vůči různým formám intervencí a s přesvědčením, že neviditelná ruka trhu je zárukou stability. Současná míra znečišťování (emise, odpady) plynoucí z průmyslové výroby a zemědělství však vyžaduje regulační opatření jdoucí proti duchu liberalismu.

2.5. Instituce práva ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí

Významnou roli ve vztahu člověk - příroda sehrává instituce ``práva''. Připomínám v podstatě všeobecně akceptovanou skutečnost, že člověk má právo využívat přírodní prostředí. Potvrzení tohoto práva nalézá člověk v různých skutečnostech.

Lidstvo jako biologický druh dostal do vínku myslící mozek a s jeho pomocí se stal, co do schopnosti své reprodukce a exploatace přírodního prostředí, nejúspěšnějším živočišným druhem. Člověk, stejně jako ostatní biologické druhy, využívá přírodu ve svůj prospěch, ovšem na rozdíl od ostatních biologických druhů tak činí nad rámec těchto druhů a ohrožuje jejich existenci.

Pro západoevropskou civilizaci má pro chápání přírody a našeho vztahu k ní zásadní význam křesťanská filozofie. Ta vedla podle Lynna Whita (citováno dle Librová 1994:26) ke ``křesťanské aroganci vůči přírodě''. V diskusi o vlivu křesťanství na přírodu existuje také jiný pohled na roli člověka v přírodním prostředí. Člověk je zde chápán jako jakýsi moudrý správce (idea správcovství, šafářství -Librová 1994:27). Toto spravování země bylo člověku svěřeno Hospodinem. Ať dáváme přednost při vysvětlování příčin lidského chování vůči přírodě přednost tomuto přístupu nebo druhému, je jasné, že oba v sobě obsahují ono právo na zasahování do přírodních cyklů či disponování člověka přírodou, byť odlišným způsobem.

Zásadní zlom však přináší až moderní industrializované společnosti s kodifikací nezadatelných nároků lidských jedinců, ve kterém jsou zahrnuty tři typy práv: základní lidská a občanská práva, práva politická a práva sociální. Tato práva zdůrazňují morální nárok lidského jedince. Jak píše Musil byla ideová podoba redefinována laiky do podoby ``každodenní verze ideologie občanských práv'':

``Domnívám se, že zřetelně definovaný pojem ``nezadatelná práva občanů'' byl v laickém vědomí občanů nevědomky nahrazen mlhavým a z hlediska rozsahu značně volnějším pojmem ``neomezitelné nároky jedince''''
(Musil 1997:137)

V praktickém životě a ve vztahu k životnímu prostředí to znamená naprosté podřízení a využití přírodních zdrojů přáním a aspiracím člověka. Lidské touhy jsou pak omezovány pouze dvěma způsoby. A to respektem vůči právům a nárokům jiných lidí a množstvím peněz, které jsou k dispozici. Ani to však není konečné, neboť momentální nedostatek prostředků by měl být časem překonán. Každé omezení je pak chápáno jako nedůstojné života člověka. Paradoxně však neomezené právo na uspokojování rostoucích potřeb člověka s sebou přináší také právo na zdravé životní prostředí, které je v důsledku úspěšné saturace těchto potřeb devastováno.

Z pohledu práva lidí na uspokojování potřeb, respektive jeho nároků, se každý požadavek na omezení spotřeby může jevit jako ``omezování osobních práv každého jedince''. Neochota velké části populace zabývat se ekologickými problémy pramení právě z obavy o omezení životního stylu. Nahrazení materiálně orientovaného způsobu života životem duchovně bohatším je pro mnohé z nás reálně neuchopitelný. Mezi omezení, se kterými je počítáno při řešení ekologické krize, se uvádí omezení automobilismu, tvrdého turismu, snížená spotřeba zboží apod. To jsou, při určité míře fantazie, představitelné ``oběti''. Ale co například vytápění domů, dostatek nezávadné vody a přístup k ní, možnost hygienické likvidace odpadů, dostupnost zdravotní péče? Pakliže nechceme, aby ekologicky přijatelným způsobem žili pouze omezené skupiny lidí, ale naopak tento způsob života přejala celá populace, je třeba, domnívám se, na straně jedné změn v hodnotové orientaci společnosti a na straně druhé technologické zvládnutí a zajištění důstojných podmínek lidského života.

III. Východiska výzkumu

V předchozích kapitolách jsem se pokusila ve zhuštěném a do jisté míry také zjednodušeném přehledu shrnout, dle mého soudu, zásadní příčiny, díky kterým dochází k neustálému prolongování ekologických problémů, a které souběžně s tím naznačují, jak obtížné je nalezení společenského konsensu o našem vztahu k přírodě a chování lidstva vůči planetě Zemi vůbec. Tato kapitola by měla být věnována východiskům, ze kterých ve své práci chci vycházet.

3. 1. Hledání alternativ ve standardním prostředí

Antony Giddens se ve své knize Důsledky modernity zabývá modernitou s jejími charakteristikami ve vztahu k reálným problémům dnešního světa. Současnou moderní společnost vykresluje jako molocha - je to představa

``stroje pádícího enormní rychlostí, který můžeme kolektivně jako lidské bytosti v určitém rozsahu řídit, ale který zároveň hrozí uniknout z dosahu naší kontroly a rozlétnout se na kusy. Moloch drtí ty, kteří mu odporují, a i když se někdy zdá, že má svou pevně danou cestu, mnohdy se náhodně chybně stočí do směrů, které nemůžeme předvídat. Jízda není vůbec nepříjemná nebo bez odměny, často může být veselá a spojená s nadějným očekáváním. Dokud ale budou instituce modernity existovat nikdy nebudeme schopni směr nebo postup cesty zcela řídit. Na druhé straně se nikdy nebudeme moci cítit úplně bezpečně, protože terén, po kterém moloch jede, je plný závažných rizik.''
(Giddens 1998:125)

Giddens dále upozorňuje na faktory, které působí proti snaze člověka zvládat a korigovat rozjetého molocha modernity. Poukazuje na to, že tyto faktory, mezi jinými zejména nezamýšlené důsledky a cirkularita sociálního vědění, jsou zabudovány přímo v charakteru modernity. Nicméně to nás nesmí odradit od našich pokusů molocha řídit. Jako důležité pak shledává uvažování o alternativních budoucnostech, které by mohly v budoucím horizontu pomoci při řešení našich problémů.

Jde o nalezení jakési odchylky (alternativy) od standardních způsobů řešení podobných situací, kterými jsou v našem případě zavádění technologií šetrných k životnímu prostředí v rámci lokální komunity. V tomto kontextu je pak třeba zmínit úvahy o tzv. ``life politics'' (Beck, Giddens, Lash, 1994). Jeho podstatou je pokles vlivu velké politiky představované politickými stranami a státními institucemi a naopak nárůst vlivu ``politiky všedního dne''. Tito autoři předpokládají, že:

(dle Musil 1999:4)

3.2. Ideologické přístupy k problému prostředí

Libor Musil se ve své práci Těžba uhlí, problém prostředí, modernita pokusil nalézt odpověď na otázku: Z jakých hledisek dnes lidé přistupují k obecně uznávanému problému prostředí, nemají-li k dispozici v moderní společnosti obvykle užívané návody politických ideologií? Reaguje tak na situaci, kdy ve společnosti existuje veřejný diskurs problému prostředí, nicméně stávající politické ideologie nejsou schopny se na tento problém adaptovat. Jak uvádí Musil, autoři, kteří se zabývají ideologií problému prostředí postřehli, že ideologie, které se snaží uchopit téma prostředí, se liší především ve svých odpovědích na tři otázky, a to

(Musil 1999:29)

Musil vypracoval typologii tří modelů (ideologií problému prostředí). Ve své klasifikaci vychází z odlišných způsobů uvažování o tom, co je příroda, co je prostředí, v čem spočívá problém prostředí, v čem spočívá řešení problému prostředí, kdo je za řešení problému prostředí zodpovědný atd.

3.2.1. Ideologie ``technologického růstu''

Ideologii ``technologického růstu'' můžeme chápat, jak uvádí Musil, ve dvou směrech. Za prvé jako neustálý růst a zdokonalovaní technologií. Na straně druhé jako neustálý růst a prosperitu lidského druhu podpořenou technologiemi. Společně sdíleným cílem společnosti je co nejúčinnější využívání přírodních zdrojů a co nejnižší míra závislosti různých regionů na místních přírodních zdrojích. Víra v neomezenost růstu je založena na víře v lidmi vytvořené technologie, které pomohou lidstvo vymanit ze závislosti na přírodě. Příroda je brána jako volně dostupný a bezplatně použitelný zdroj.

Příroda je chápána jako problém v případě, kdy stávající technologie neumožňují v plné míře využít zdrojů přírody ke spokojenosti lidí, anebo když ze strany přírody dochází k ohrožení lidí nemocemi či přírodními katastrofami. Pro vypořádání se s těmito problémy existují dva nástroje, a to: zvyšování účinností technologií a pojištění rizik. Pro zvládání problémů existují ustavení specialisté. Zdokonalování technologií je starostí vědců, techniků, manažerů a podnikatelů.

``V rámci nikdy nekončícího procesu zdokonalování a růstu je možné prakticky zlepšovat i ty do určité míry neefektivní postupy, které enviromentalisté, ekologičtí byrokrati a škarohlídi neopodstatněně považují za specifické zlo vyžadující zvláštní pozornost.''
(Musil 1999:32)

Expanze moderní techniky nepředstavuje žádnou hrozbu pro životní prostředí. Společnost je chápána jako seberegulační systém, který nepotřebuje řídící centrum. Problém prostředí pro zastánce ideologie ``technologického růstu'' není spojen s životním prostředím člověka nebo s přírodou, ale je chápán jako problém byrokraticky omezovaného prostředí soukromého vlastnictví, trhu, technologií a aplikace poznatků vědy. (Musil 1999:30-34, 41-45)

3.2.2. Ideologie ``ekologické modernizace''

Základním předpokladem ideologie ``ekologické modernizace'' je víra jeho protagonistů v možné funkční propojení ekonomického růstu a řešení ekologických rizik a zároveň víra ve schopnost moderních institucí poučit se ze stávajících rizik.

``Schopnost učit se je chápána jako předpoklad překonání ekologické krize pomocí technické a organizační inovace, za pomoci špičkového vědění a technologie. Ty mohou být v kontextu účelného spolupůsobení demokracie, státu, trhu a nevládních organizací zárukou garance práv všech občanů, včetně práva na zdravé životní prostředí.''
(Musil 1999:32)

Příroda je v kontextu této ideologie chápána jako součást životního prostředí člověka. V důsledku působení člověka se však toto životní prostředí člověka zhoršilo natolik, že nyní může ohrozit samotnou jeho existenci. Proto jsou kladeny požadavky na kontrolu některých prvků životního prostředí, jako například na kvalitu ovzduší, vody a půdy, vzácné neobnovitelné zdroje, vliv odpadů lidské činnosti, které by mohly ve svém důsledku ohrožovat lidské zdraví či život. Vedle tohoto druhu ohrožení přináší s sebou nedostatek či snížení kvality některých přírodních zdrojů také nebezpečí v podobě ohrožení stability sociálního řádu. Lidé při vědomí ohrožení spojených s životním prostředí mohou být otřeseni ve víře, že moderní instituce jsou schopny zabezpečit svým občanům spokojený život. Řešení těchto nežádoucích problémů by mělo být svěřeno specialistům,

``kteří je popíšou technickým jazykem a jako takové je zvládnou specializovanými postupy a technickými prostředky. Účinnost těchto přístupů, jejichž účelem je zmírnit nejistotu vyplývající z přítomnosti ekologických rizik, je podmíněna inovacemi technologických systémů a aktivitou vědecko-technologických institucí v procesu ekologické reformy moderní společnosti.''
(Musil 1999:33)

Podstatou procesu ``ekologické modernizace'' je myšlenkové a institucionální oddělení ekonomické a ekologické racionality. Pro podnikatelské subjekty tak budou určující nejen zájmy ekonomické, ale souběžně také zájmy ekologické. Firmy a podniky budou nuceny začlenit enviromentální management do všech rozhodovacích procesů. Účelem je minimalizace spotřeby zdrojů a škodlivých výstupů výroby do životního prostředí.

``K tomuto cíli má směřovat přechod od tak zvaných ``přídavných'' technologií (například odlučovačů zplodin) k využití ``integrovaných'' nebo ``čistých'', to je zejména úsporných, ``inteligentnějších'' a princip recyklace využívajících technologií.''
(Musil 1999:33)

3.2.3. Ideologie ``hlubinná ekologie''

Pro ideologii ``hlubinné ekologie'' je základní myšlenkou sounáležitost člověka s přírodou. Jako podmínka plnohodnotného a důstojného lidského života je považováno ztotožnění se člověka s přírodou. Chápání přírody má širší rozměr než jen jako životní prostředí člověka, charakteristické pro zastánce ``ekologické modernizace''. Za součást živé přírody jsou považovány také řeky, povodí, krajiny, kultury, ekosystémy atd. Takto chápaná krajina je považována za společný domov veškerého života a je jí přiznána vlastní, na člověku nezávislá, hodnota.

``Společnost je součástí komplexního ekosystému, který je totožný s prostředím. Člověk se z tohoto hlediska jeví jako savec a společnost jako biologická populace závislá na omezených přírodních zdrojích, žijící v konečném a lidskou populací silně zatěžovaném světě.''
(Musil 1999:34)

Problém pro ideologii ``hlubinné ekologie'' představují důsledky lidské činnosti, které ohrožují podmínky života všech biologických populací. Hlavní příčinou je podle zastánců ideologie ``hlubinné ekologie'' nesoulad mezi rostoucími aspiracemi lidí a limity přírodního prostředí.

``Podmínkou pro zastavení destrukce nebo obnovení ohrožené rovnováhy přírodního prostředí je proto taková změna hodnot a cílů lidí, která umožní přizpůsobit se myšlence sounáležitosti s přírodou a přizpůsobit aspirace lidí kapacitě přírodního prostředí.''
(Musil 1999:34)

Z tohoto pohledu je třeba změnit lidský pohled na svět a změnit nejen styl života, ale také instituce. Důležitým zastánci ``hlubinné ekologie'' shledávají to, aby se na těchto změnách podíleli všichni. Důležitou roli přiznávají lokální komunitě, ta je chápána jako základní prvek ``organizace přírodě blízké a limity přírodního prostředí respektující společnosti'' (Musil 1999:34).

Představitelé ``hlubinné ekologie'' kladou důraz na celostní myšlení. V technologiích neshledávají naději na vyřešení ekologické krize. Technologie jsou pouze nástrojem, který by měl být používán v rámci ekologicky odpovědného životního stylu.

(Musil 1999:33-35)

IV. Cíl výzkumu a výzkumné otázky

Cílem výzkumu je nalézt odpověď na otázku:

``Jaký význam přikládají obyvatelé CHKO Bílé Karpaty, využívající technologii ohřevu vody pomocí sluneční energie, této technologii v kontextu možných řešení ekologické krize?''

Využívání sluneční energie (v tomto případě využívání slunečních kolektorů pro ohřev užitkové vody) lze pro svůj šetrný přístup k životnímu prostředí zařadit mezi takzvané ekotechnologie. Důvodů, pro které se někteří lidé rozhodnou tyto technologie využívat mohou být různé, nicméně lze předpokládat, že ti, kteří se pro jejich instalaci a užívání rozhodli, učinili tak v rámci spektra svých představ o světě. Na základě hodnotové orientace se člověk rozhoduje o možných strategiích a variantách řešení běžných každodenních problémů a životního stylu. Zavádění slunečních kolektorů na ohřev užitkové vody je svými charakteristikami šetrnější k životnímu prostředí, využívá obnovitelných zdrojů, součástí jeho instalace je také aktivní svépomoc uživatele. Dalo by se tedy očekávat, že u lidí, kteří se pro tuto technologii rozhodli, bude toto rozhodnutí součástí představy o řešení problémů přírodního prostředí. Přesto se obávám, že tento předpoklad není vždy reálný. Domnívám se totiž, že hodnoty, které uživatelé spojují s využíváním sluneční energie jsou častěji spíše ekonomické, a také, že jednou z důležitých okolností je možnost tímto způsobem realizovat individuální představy o životním stylu. Problematika životního prostředí není pro uživatele primárním faktorem, díky kterému by se rozhodli pro zavádění této technologie šetrné k životnímu prostředí. Nicméně, přes tyto pesimistické předpoklady, je nutno zdůraznit, že využívání sluneční energie není standardní technologií a ani způsob jejího zavádění (pomoc informační i finanční ekologického institutu Veronica) není v našich krajích běžnou praxí. V intencích Giddensovy myšlenky o hledání alternativ, které by mohly ukazovat cestu ze současné kritické situace moderní společnosti i přírody, shledávám to, co se děje v CHKO Bílé Karpaty jako velmi zajímavé. Využívání nových technologií může být součástí nového pohledu na svět a nových způsobů myšlení, které by být impulsem k širší, enviromentálně prospěšné sociální změně.

Obyvatelé CHKO bílé Karpaty, kteří se rozhodli pro instalaci solárního systému, se vydali cestou, která je v naší zemi značně nestandardní. Rozhodli se využívat zařízení, které využívá (čistou) sluneční energii. Co je příčinou takového rozhodnutí? Můžeme říci, že účastníci tohoto procesu se snaží nalézt alternativní, nestandardní cesty ve spojitosti s problémy životního prostředí? Je možno tato alternativní řešení spojovat s východisky pro řešení ekologické krize?

4.1. Co znamená pro obyvatele CHKO Bílé Karpaty a uživatele technologie solárního ohřevu vody, jak tuto technologii chápou a co si od ní slibují?

Při hledání odpovědi na tuto otázky, bych chtěla využít tří linií:

hodnotový kontext

individuální význam

význam pro společnost

Tyto linie by mne měly dovést k pochopení toho, proč se tito lidé rozhodli k využívání této netradiční technologie. Jak tuto technologii chápou a co si od ní slibují.

4.1.1. Jaké hodnoty spojují obyvatelé CHKO Bílé Karpaty a uživatelé technologie solárního ohřevu vody s touto technologií?

Každý kdo se rozhodl pro instalaci solárního systému učinil tak na základě své hodnotové orientace. Hodnoty, které lidé s touto technologií mohou spojovat předpokládám ve třech základních dimenzích:

Hodnoty, které lidé spojují s technologií solárního ohřevu vody, jsou podle mne podstatné pro ochotu těchto lidí zamýšlet se nad problematikou životního prostředí, popřípadě přemýšlet o možnostech, jak zmírnit ekologickou krizi. Uživatelé, kteří dali přednost využití sluneční energie z důvodů čistě pragmatických, to je ekonomické výhodnosti, budou pravděpodobně mnohem méně často vztahovat tuto technologii k problému životního prostředí. Preference pragmatických hodnot implikuje technologii solární energie na technický problém - nedostatek zdrojů, nevyhovující předchozí zdroje. Naopak pro ty, kdo přiznávají technologii solárního ohřevu vody hodnotu ekologickou, znamená využívání sluneční energie reakci na problémy životního prostředí.

Preference sociálních hodnot implikuje snahu o změnu ve společnosti. Uživatelé v ní mohou spatřovat určitý způsob komunikace se společností, se kterou nejsou spokojeni. Hodnoty akcentované ve vztahu k solární energii ovšem nemusí být v reálném životě upřednostňovány jednotlivě, ale mohou se vzájemně prolínat a vytvářet kombinace důvodů, díky kterým se tito lidé rozhodli pro využití sluneční energie: (viz. obrázek 1).

Obrázek 1

reakce na postavení ve společnosti, na stav společnosti a na ekonomickou situaci

reakce na ekonomickou situaci a na problémy životního prostředí

reakce na postavení ve společnosti, na stav společnosti a na stav životního prostředí

reakce na ekonomickou situaci, stav ve společnosti i na stav životního prostředí

4.1.2. Jaký individuální význam má pro uživatele sluneční energie?

Při hledání odpovědi na tuto otázku budu vycházet z předpokladu, že smysl může být hypoteticky dvojí:

4.1.3. Jaký význam podle uživatelů má solární energie pro společnost?

Předpokládané významy pro společnost, které přisuzují uživatelé solární energie této technologii vychází z Musilovy typologie Ideologií problému prostředí. Na jejím základě se pokusím pochopit, jaké představy mají uživatelé o celospolečenském významu této technologie.

Podle ideologie ``technologického růstu'' - slouží každá technologie k co nejefektivnějšímu využívání všech dostupných zdrojů člověkem. A dále díky svým nižším pořizovacím nákladům a bezplatnému odběru sluneční energie může oslovovat tato technologie právě vyznavače totálního využívání přírodních zdrojů.

Podle ideologie ``ekologické modernizace'' - by měla každá používaná technologie brát ohled na životní prostředí, měla by co nejméně znečišťovat životní prostředí, měla by dosáhnout co nejmenší produkci emisí. Technologie by měly být co nejméně náročné na neobnovitelné zdroje, aby také budoucí generace měly možnost je využívat. Právě skrze vědou prověřená technologická řešení lze vyřešit enviromentální problémy.

Podle ``hlubinné ekologie'' - šetrná technologie znamená takovou technologii, která co nejméně zasahují do přirozených cyklů a co nejméně narušují krajinu. Současně co nejvíce respektují hodnotu lokality. Technologie ovšem nejsou chápány jako způsob řešení problému, ale jako součást životního stylu.

4.1.4. Co lidi k využití této technologie bezprostředně přivedlo?

Občané, kteří se rozhodli pro využití sluneční energie, učinili tak pravděpodobně na základě informací, které mohli získat z různých zdrojů. Tyto zdroje předpokládám v následujících kategoriích:

4.1.5. Jakou roli sehrává prvek svépomoci při rozhodování se o využívání technologie sluneční energie pro ohřev užitkové vody?

Jedním ze specifik při využívání tohoto typu slunečních kolektorů pro ohřev užitkové vody je, že se na jeho instalaci přímo podílí uživatel. V čem spatřují výhody svépomoci při instalaci sami uživatelé? Pro zmapování možných důvodů, díky kterým je prvek svépomoci pro uživatele solárního zajímavý jsem zvolila tři kategorie:

4.2. Je pravděpodobné, že obyvatelé CHKO Bílé Karpaty, kteří využívají pro ohřev užitkové vody sluneční energii, spojují nějakým způsobem tuto svou ``aktivitu'' s některým z možných řešení ekologické krize?

Librová hovoří o dvou základních cestách, kterými by bylo možno zmenšit rizika spojená s ekologickou krizí. Jednou z nich je cesta technologických změn. Druhou změnu představuje změna hodnotové orientace. Musil zmiňuje tři typy přístupů k problému prostředí 3.2.1 - 3. Jestliže pominu ideologii ``ekonomického růstu'', pak v podstatě, domnívám se, odpovídá ideologie ``ekologické modernizace'' tomu, co Librová označuje jako technologické řešení a ideologie ``hlubinné ekologie'' tomu, co Librová nazývá jako hodnotové řešení. Při hledání odpovědi na tuto otázku proto použiji obecnější označení Librové, i když jako vodítko mi budou sloužit konkrétnější typy Musilovy.

Obě řešení v sobě zahrnují dvě dimenze:

praktickou, tedy technologický význam, který je určitému řešení přisuzován.

ideologickou, význam, smysl, který je s daným řešením spojován.

Jsem si vědoma toho, že v každodenním životě nebudou představy o vhodných či možných variantách řešení ekologické krize jednoznačně percipovány, nicméně mohou být latentně přítomny v představách těchto lidí. Proto jsem si pro oba typy řešení vytvořila dvě dimenze, které by mohly pomoci reflektovat tyto představy. Jejich možné kombinace mohou vytvořit čtyři různé varianty (viz. schéma). Každá z těchto teoreticky modelovaných variant představuje specifický model, který může být v rámci rozhovoru dále sledován a ověřován. Z těchto modelů by bylo také možno odvodit, mají-li uživatelé spojenu technologii využívající sluneční energii se strategií vedoucí ke zmírnění problémů životního prostředí.

Praktická
dimenze

Ideologická
dimenze

1

3

4

2

HŘ - hodnotové řešení ekologické krize

TŘ - technologické řešení ekologické krize

Kombinace přístupů k řešení ekologické krize a jejich praktické a ideologické dimenze nabízí čtyři typy chování, přičemž typy 1 a 2 lze označit jako konzistentní, neboť jejich aktéři naplňují v praktické i ideologické dimenzi jeden ze dvou způsobů řešení ekologické krize. Naopak typy 3 a 4 označím jako inkonzistentní, neboť v jednotlivých dimenzích představují odlišné typy řešení ekologické krize.

Představuje typ orientující se na hodnotové řešení ekologické krize. Preferuje ekologické a sociální hodnoty. Využívání solární energie chápe jako osobní příspěvek ke zlepšení životního prostředí. Orientuje se na šetrné využívání přírody a na rovnovážné soužití s ní. O využití solární energie získává informace zejména čtením ekologických periodik a díky EIV, který přišel s konkrétní nabídkou do již připraveného prostředí.

Představuje typ orientující se na technologické řešení ekologické krize. Preferuje ekonomické hodnoty v spojení se solární energií. Využívání tohoto typu energie pro něj představuje způsob, jak zlepšit svůj životní styl. Technologie solární energie je pro tento typ spojena s možností účelnějšího využití přírodních zdrojů, která zároveň neznečišťuje lidské životní prostředí. Informace o využití této technologie získal v rámci interpersonálních vztahů nebo z médií.

Představuje typ orientující se v běžném praktickém životě na technologické řešení ekologické krize, ovšem v rovině ideologické preferuje hodnotové řešení ekologické krize. Technologie využívající sluneční energii pro tento typ představuje, jak hodnoty ekonomické, tak hodnoty ekologické. Solární energie pro něj představuje způsob, jak osobně reagovat na zhoršující se životní prostředí. Preferuje šetrné využívání přírody. O možnostech využívání sluneční energie získal informace díky Ekologickému Institutu Veronica.

Představuje typ orientující se v praktickém každodenním životě v duchu hodnotového řešení ekologické krize, ale z hlediska ideologického preferuje technologické řešení ekologické krize. Tento typ spojuje se solární energií ekologické a sociální hodnoty. Sluneční energie má pro něj individuální smysl, je cestou, jak dosáhnout lepšího životního stylu. Díky této technologii může také lidstvo co nejefektivněji využívat všech přírodních bohatství.

4.3. Obyvatelé CHKO Bílé Karpaty a uživatelé technologie solárního ohřevu vody

Podle zprávy ``Slunce pro Bílé Karpaty'' Ekologického Institutu Veronica jsou solární kolektory instalovány v těchto obcích:

Hostětín (8), Valašské Klobouky, Pitín (3), Lipová, Nezdenice, Slavičín - Hrádek, Žítková, Brumov, Šanov, Popov a Hroznová Lhota, Komňa, Kuželov. Vzhledem k tomu, že v rámci Hostětína bylo prozatím instalováno nejvíce solárních zařízení na jednu obec, rozhodla jsem se, že rozhovory povedu právě v této obci, abych zjistila důvody takového rozšíření.

4.4. Osobní charakteristiky uživatelů - respondentů

V. Principy zjišťování

Vlastní výzkum bude probíhat ve výše zmíněných bělokarpatských obcích u uživatelů solárního zařízení na ohřev vody. Jako základní podklad mi bude sloužit vypracovaný scénář, podle kterého bude proveden řízený rozhovor. Na podkladech scénáře bych chtěla sledovat zejména takové charakteristiky jako cílové a instrumentální hodnoty spojované s ohřevem vody, existuje-li možné spojení mezi instalací solárního systému a představami řešení ekologické krize a podobně. Protože však jsem si vědoma nedostatečnosti tohoto způsobu, který nedovoluje zachytit celkový kontext uvažování a hodnocení obyvatel CHKO Bílé Karpaty, chtěla bych zároveň použít volné vyprávění obyvatel o využívání solárního zařízení pro ohřev vody. Od této strategie si slibuji, že mi lépe pomůže postřehnout způsoby uvažování obyvatel CHKO Bílé Karpaty - uživatelů solárních zařízení a nastíní obrysy kontextu uvažování těchto lidí.

Pro strukturalizaci scénáře použiji dále uvedenou Musilovu metodiku a scénář rozhovoru navržený pro plánovaný výzkum využívání sluneční energie v interakci s kulturou a stylem života obyvatel CHKO Bílé Karpaty. Scénář bude koncipován podle následujících zásad:

``1. Všechny systematicky plánované rozhovory budou probíhat podle jednotného scénáře. Bude se tedy pracovat podle zásady zjišťování podobností a rozdílů v reakcích různých lidí na shodné stimuly. Tato zásada však bude uplatňována pouze v té míře, aby byla během rozhovoru rámcově zachována stanovená struktura scénáře a byly položeny všechny navozující (to je stimulující, nikoliv primárně zjišťující) dotazy.

2. Struktura scénáře rozhovoru obsahuje tři základní prvky: a) hloubkovou část, b) doplňující dotazy k hloubkové části, c) polostandardizovanou část.

ad a) Smyslem hloubkové části rozhovoru je podnítit partnera k samostatnému vyjádření vlastního pohledu na téma rozhovoru. Kromě navozujících dotazů je třeba klást další otázky, jejichž účelem není nic jiného než mít vyprávějícího k tomu, aby pokračoval ve vyprávění nebo rozvinul nějakou jeho část. Dotazy vyslovené s tímto záměrem je třeba zaznamenat, aby bylo možno zpětně zvážit jejich vliv na obsah výpovědi (např. sugestivnost podněcování, stylizace apod.) Pokud dá partner najevo, že má zájem si o některých otázkách vyměnit názory (Co si o tom myslíte Vy?), je žádoucí mu vyhovět a vstoupit do interaktivní komunikace. Během výměny názorů je třeba se nechat spontánně vést průběhem rozhovoru a vlastními názory a všímat si, kam se ubírají myšlenky partnera, uvědomovat si, co jsem řekl já jako tazatel a jak na to partner reagoval. Od výměny názorů je třeba opět přejít k vyprávění partnera, pokud se jeho sdělení nezdá být vyčerpáno. Spojujícím znakem vyprávění partnera i výměny názorů s tazatelem by měla být spontánnost, nepodřizování myšlenek a sledu otázek nějakému plánu nebo tazatelskému záměru. Jediným plánem je, aby partner uvedl sám za sebe pro něj důležité nebo samozřejmé myšlenky, hodnocení, souvislosti, významy.

ad b) Smyslem doplňujících dotazů k hloubkové části je porozumět těm slovům, významům a souvislostem hloubkové části, která nejsou tazateli zcela jasná. Tazatel se vrací k tomu, čemu zcela neporozuměl nebo o čem se sám - ve snaze porozumět partnerovi - potřebuje dozvědět více. V této části by měly padnout zejména doplňující dotazy na význam slov, jež tazatel nezná, na pojmy, které jsou klíčové pro jeho partnera, na odporující si výroky, na smysl toho, co je pro partnera důležité, na tazateli neznámé okolnosti a místní zvláštnosti nebo na dokumenty a znalce. V této části tazatel formuluje otázky samostatně v závislosti na tom, co slyšel v první části rozhovoru.

ad c) Smyslem třetí, polostandardizované části rozhovoru je záměrně poznat ty rysy partnerova přístupu, které jsou pro výzkumníka zajímavé a o kterých se mu v předcházející části rozhovoru nepodařili získat dostatečné informace. Za tímto účelem je třeba záměrně - nyní již s rámcovým porozuměním partnerovu přístupu - položit předem připravené, polostandardizované otázky, které se týkají dílčích charakteristik jeho pohledu na věc. Z připraveného seznamu otázek je možno vypustit ty, u kterých je tazatel přesvědčen, že již dostatečně porozuměl reakci partnera, nebo ty, jejichž opakování považuje partner za zbytečné a nežádoucí. Pokud má tazatel dojem, že dostatečně neporozuměl výpovědi partnera k některé z připravených otázek, měl by mu to sdělit, vysvětlit, proč se k otázce potřebuje vrátit, a otázku položit. Jinak řečeno, ve třetí části rozhovoru by se měl tazatel v maximální možné míře řídit výše zmíněnou zásadou zjišťování podobností a rozdílů v reakcích různých lidí na shodné stimuly. To však neznamená, že by měl partnera za cenu jeho znechucení obtěžovat ulpívavým opakováním něčeho již zevrubně probraného. V rámci rozhovoru o polostandardizovaných otázkách je samozřejmě možné a účelné klást dle potřeby další doplňující dotazy (viz b).

3. Vedle navozujících dotazů bude třeba dle situace klást řadu dalších doplňujících dotazů následujícího typu:

a) dotazy zjišťující smysl tazateli neznámých nebo významově zaměnitelných slov - např. dotaz typu: "Co je to škumpa?"

b) dotazy na smysl klíčových slov (to je "klíčových" z hlediska výpovědi účastníka rozhovoru) - např. dotaz typu: "Co máte na mysli, když říkáte, že je pro Vás důležitá "svoboda"?"

c) dotazy usilující o vyjasnění odporujících si výpovědí, které jsou dvojího typu:

ca) výpovědi, která se jeví jako rozporuplné tazateli, ale v kontextu uvažování partnera rozporuplné nejsou - na dotaz typu. "Řekla jste, že pro Vás nejsou peníze důležité, ale pořád si stěžujete, že jich máte málo. Jak to tedy je ? Mohla byste mi to vysvětlit?" Padne odpověď: "Myslím, že jsou důležitější věci - zdraví, rodina, slušné vychování. Akorát, že se člověk nějak musí živit a občas to nestačí. Máme tři děti. Ale dokud můžu pracovat, nedělala bych z toho tragédii." K tomu na vysvětlenou: Pokud se ve výpovědi objeví dva výroky, které si protiřečí, je tomu v naprosté většině případů tak, že si "protiřečí" z hlediska tazatele, partner je však nechápe jako rozporuplné. Tazatel má pocit, že ve výpovědi je něco "paradoxního". Dalším dotazováním však většinou zjistí, že jeho partner na věci nic paradoxního nevidí. Tento typ dotazování je velmi důležitý, protože při něm se dobíráme pochopení jiné logiky uvažování.

cb) výpovědi, které se ukážou být jako rozporuplné i z hlediska partnera tazatele a zpravidla vyjevují nějaké partnerem prožívané dilema nebo jemu nejasnou myšlenku - na dotaz typu: "Řekla jste, že pro Vás nejsou peníze důležité, ale pořád si stěžujete, že jich máte málo. Jak to tedy je? Mohla byste mi to vysvětlit?" padne odpověď: "Raději bych si četla a malovala bych, ale pořád abych chodila do práce. Když bych se věnovala svému, měla bych výčitky, že se málo starám o rodinu. Když jsem v práci štve mě, že nemůžu dělat co mě baví."

d) dotazy zjišťující jaký význam má pro partnera něco, co on považuje za důležité - dotaz typu: "Hodně jste mluvil o tom, kam půjdou děti studovat. Proč je to pro Vás důležité?" Je třeba zjistit, zda dotyčný chce svým dětem zajistit lepší postavení" nebo vnitřně obohacující zkušenost nebo chce, aby kvalifikovaně vedly rodinný podnik, nebo touží, aby jeho syn byl farářem a přispěl tak ke spáse všech bližních - a tak dál.

e) dotazy na neznámé okolnosti, místní zvláštnosti, dokumenty, znalce''

(Musil 1999:11-13)

VI. Otázky

VII. Výsledky výzkumu

Při rozhodování respondentů sehráli, dle jejich sdělení, významný vliv tři faktory, a to:

přičemž jednotlivým faktorům byla připisována respondenty různá míra důležitosti při rozhodování se o využití sluneční energie pro ohřev vody v jejich domácnostech. Všemi respondenty (vyjma osoby hostětínského pana starosty, jehož důvody pro instalaci solárního zařízení jsou atypické pro tuto skupinu respondentů) byl jako nejvýznamnější deklarován ekonomický faktor.

7.1. Ekonomický faktor

Všichni respondenti se shodují na tom, že při jejich rozhodování o využití sluneční energie sehrála rozhodující roli finanční výhodnost tohoto systému, a to ve dvou rovinách:

finanční úspora vzniklá využíváním sluneční energie

poskytnutí dotace na instalaci zařízení

ad 1. finanční úspora vzniklá využíváním sluneční energie:

Hodnotou, která je pro respondenty nejčastěji (v tomto případě zmiňovaná při všech rozhovorech) spojována s využíváním solární energie, je hodnota ekonomických úspor.

``V domě žijeme dvě rodiny. Tady se spotřebuje hrozně moc vody, a když ji musíte ohřívat v elektrickém bojleru, tak to jsou hrozné peníze. Teď se ještě pořád elektřina zdražuje.''

``Na sluneční energii je důležité to, že je to energie zadarmo!''

Z rozhovorů je zřejmé, že předpoklad finančních úspor, který vedl respondenty k rozhodnutí využít nabídku EIV, se skutečně naplnil. Při všech rozhovorech jsem vyslechla výhradně pozitivní hodnocení solárního zařízení.

``Hned po té instalaci bylo takové pěkné léto. To jsme vypnuli bojler v květnu a až do podzimu jsme ho nemuseli zapínat.''

``Teď po zkušenostech vidím, že je to opravdu úsporné. Ze začátku jsem tomu až tak moc nevěřila, protože jsem si říkala, jak to může to sluníčko tak ohřát. Ale teď vidím, že je to fakt úspora.''

``Nejdřív jsme si mysleli, že to bude jenom sezónní věc, ale ohřívá to i v zimě. Není to na těch 50°C, ale do bojleru už jde předehřátá voda a bojler jenom dohřívá.''

Je pravděpodobné, že pozitivní zkušenost části obyvatel se zaváděním solární energie, dále šířená mezi sousedy, známými a příbuznými respondentů, usnadnila příjímání dalších aktivit EIV občany Hostětína - zejména v současné době budované centrální výtopny na dřevěné štěpky, na kterou bude napojeno cca 80% domácností v Hostětíně.

``I ti, kteří si nedávno pořídili topení na elektřinu a investovali do toho okolo 30 000 Kč, tak se teď napojují na to centrální vytápění.''

ad 2. poskytnutí dotace na instalaci zařízení:

Druhou, uživateli solárního systému zmiňovanou rovinou ekonomické výhodnosti, díky němuž se rozhodli pro instalaci solárního zařízení, bylo poskytnutí třicetitisícové dotace na instalaci. Tato dotace oslovila nejen ty respondenty, kteří se s možnostmi solární energie do této doby seznámili v obecné rovině, ale také respondenty, kteří o využívání sluneční energie získali informace již dříve, sami je vyhledávali a zvažovali koupi slunečního kolektoru, ovšem cena standardně nabízených kolektorů převyšovala jejich finanční možnosti.

``Já jsem se o využití sluneční energie zajímal už dřív. U domu jsem měl sud na sluníčko. Uvažoval jsem i o kolektoru, ale nebyly peníze. Pak přišli z Veroniky a ptali se, jestli bych to nechtěl. K tomu byla ta dotace, tak jsem takovou nabídku rád přijal.''

``Věděli jsme o sluneční energii už dřív, ale bylo by to hodně nákladné. Na tyto instalace dávaly dotace, takže to bylo velice výhodné.''

``Já jsem byla s manželem na té schůzce, a když nám to tam všechno řekli, tak jsem se okamžitě rozhodla. O tom, že se dá využívat sluneční energie jsme samozřejmě věděli, ale nijak zvlášť jsme se o to nezajímali.''

Tak bylo možno mezi respondenty rozlišit dvě skupiny:

Skupina první, kterou jsem pro přehlednost nazvala ``znalci'', zahrnovala respondenty, kteří již byli podrobně obeznámeni s možnostmi využívání sluneční energie, sami se o tuto technologii zajímali, vyhledávali všechny dostupné informace a byli rozhodnuti v případě lepších finančních podmínek si sluneční kolektor pořídit.

``O solární kolektor jsem se zajímal dřív. Jezdil jsem po výstavách, viděl jsem tam několik systémů. V zahraničí jsem se o to zajímal. Viděl jsem, že se to tam začíná hodně montovat.''

Druhá skupina, kterou jsem nazvala ``laici'', zahrnovala respondenty, kteří měli o využívání sluneční energie obecné informace, ale po té, co získali dostatečné informace o této technologii od členů EIV, rozhodli se pro její využití.

U obou těchto skupin je zřejmá ochota vyzkoušet nové postupy a alternativní technologie, pokud jsou spojeny s předpokládanou ekonomickou úsporou, která v tomto případě znamenala jak okamžitou úsporu (dotace), tak budoucí úsporu (cena za energii).

Vedle ekonomické výhodnosti zařízení, využívajícího sluneční energii, je pro respondenty také důležitá výhodnost z hlediska uchování čistého životního prostředí.

7.2. Faktor životního prostředí

Všichni účastníci rozhovorů se shodli na tom, že solární energie je z hlediska negativních dopadů na přírodu nejméně škodlivá, respektive neškodí vůbec.
Z pohledu hodnocení sluneční energie respondenty ve vztahu k životnímu prostředí jsou patrné určité rozdíly v ``hloubce přesvědčení'' nebo jinak v domýšlení souvislostí vlivu využívání sluneční energie na životní prostředí. Ve skupině tvořené respondenty - laiky se vyskytly také odpovědi, které naznačovaly menší míru promyšlenosti souvislostí ve vztahu využívání sluneční energie k životnímu prostředí.

``Určitě neničí přírodu! Není na tom nic, co by ji mohlo ničit. Co by ji mohlo ničit? Já myslím, že nic.''

Musil ve své knize Těžba uhlí, problém prostředí, modernita upozorňuje na problém ``pasivně převzatého stereotypu'' ve výpovědích respondentů při jeho výzkumu horníků pracujících v ostravských šachtách. Princip ``pasivně převzatého stereotypu'' spočívá v tom, že představu o určitém problému člověk získá nikoli spontánním zájmem o věc samotnou, ale spíše pasivně z informací obsažených ve sdělovacích prostředcích. ``Stereotyp u nich sehrál roli opory při hledání odpovědi na otázku, kterou by se pravděpodobně sami spontánně nezabývali.'' (Musil 1999:96) Výpovědi tohoto typu pak mohou do určité míry vést k určitému zkreslení získané informace.Je možné, že také někteří respondenti z tohoto výzkumu mohli odpovídat na otázky pod vlivem takového stereotypu, získaného na základě informací EIV o vlivu využívání sluneční energie na přírodní prostředí. Je zajímavé, že podobně váhavé odpovědi jsem nezaznamenala u otázek týkajících se hospodárnosti kolektoru. Tato drobná odlišnost, podle mne, také vypovídá o prvořadosti a hlubší promyšlenosti ekonomických výhod slunečního kolektoru.

Ve skupině respondentů - znalců působily názory o vztazích mezi využíváním sluneční energie a životního prostředí jako promyšlenější.

``To víte, že je to šetrné k přírodě. Žádná zplodiny tady nevznikají. Taky není potřeba využívat elektrárny, těžit uhlí. To všechno jsou výhody. Chtělo by to, ale aby se to víc rozšířilo, aby to mělo větší význam.''

Podle vyjádření uživatelů solárního zařízení (opět jasně pozitivní stanovisko u respondentů - znalců) se využívání sluneční energie může stát cestou, jak omezit negativní důsledky lidské činnosti na životní prostředí.

``Samozřejmě, že je to možnost, jak šetřit přírodu. Možnosti jsou v tomto směru velké, ale hrozně málo se využívají. Dosud se nevyužívají tak, jak mají. Problém je v tom, že u těch kolektorů se to tak neprojeví. To možná poznají tam, kde jsou elektrárny. Ale u té centrální výtopny by se to mělo projevit přímo tady. To určitě hned poznáte až lidi přestanou spalovat v kotli kdeco.''

Respondenti tedy přiznávají solární energii šetrnost vůči vlastnímu prostředí a hodnota ohleduplnosti této technologie k životnímu prostředí byla deklarována vedle ekonomických úspor jako rozhodující při zvažování o instalaci slunečního kolektoru. Současný stav životního prostředí je pro uživatele solárního zařízení uvědomovaným problémem, který je třeba nějakým způsobem řešit.

Chápání přírody (přírodního prostředí) těmito lidmi je orientováno na chápání přírody jako kulturní krajiny a osobního životního prostředí člověka. Příroda je ztotožňována s pojmy ``čistý les'', ``udržované louky'', ``obdělávaná pole'', ``obdělané zahrady''.

``Je potřeba udržovat krajinu. Když v zimě sleze sníh, vypadá to hrozně& A v lese, to je hrůza. Až si budeme zpracovávat dřevo sami, bude se v lese dodržovat pořádek. To, když přijedou lesáci, to je hrůza.''

``My se o přírodu zajímáme. Mě se třeba líbil i ten nápad využít dřevo na štěpky. Zejména, jak se tím vyčistí les. Já si pamatuju, jaký byl ten les, když jsme tam chodily jako děcka s otcem na houby. A jaký je dnes? Už jen, kdyby se ten les vyčistil, tak to má význam.''

Takové chápání přírody se podle mne blíží pojetí antropocentrického konceptu prostředí jako ``životního prostředí člověka''. Příroda není chápána jako svébytný subjekt, ale ve vztahu k životním potřebám člověka. Při konstrukci pojmu životního prostředí jsou zahrnovány pouze ty prvky přírody, které jsou důležité pro život člověka a fungování společnosti. ``Lidé na základě vlastního výběru zahrnují do životního prostředí ty podmínky uspokojování svých potřeb, které považují za důležité.'' (Musil 1999:77) Během rozhovorů respondenti vyjadřovali také své mínění o nutnosti změnit přístup lidí k přírodě. Je třeba ovšem zdůraznit, že téměř u všech dotazovaných (výjimkou je v tomto případě starosta obce, jehož osobnost bych chtěla věnovat samostatné místo) je třeba pojem příroda chápat jako ``životní prostředí člověka''. Nejčastěji si korekci chování zaslouží takové jevy jako ``spalování plastových produktů'', ``špatné ovzduší a smrad'', ``vyvážení odpadů mimo určená místa'', ``odhazování odpadků'', ale také ``práce lesáků'', ``nepořádek v lese'' či ``neobdělávaná půda''. Tito lidé reagují na problémy, které jsou jim blízké, se kterými mají osobní zkušenost, a které jsou neslučitelné s jejich představou o přírodě. Při hovoru o problémech životního prostředí jsou některými respondenty zmiňovány také globální problémy životního prostředí, nicméně pouze v jakémsi obecném kontextu. Osobně pociťované problémy ve vztahu k přírodě jsou konkrétní a v průběhu rozhovorů byly častokrát opakovaně zmiňované. Přirozené je podle mne časté ztotožňování přírody s lesem a způsobem péče o les, které je dáno životní zkušeností obyvatel obce, situované v prostředí Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty.

Toto chápání přírody ve smyslu životního prostředí pro člověka s orientací na uchování čistého a k lidskému životu vstřícného prostředí a uvědomění si některých negativních důsledků lidské činnosti, zdá se, sehrálo svou roli při rozhodnutí o využívání sluneční energie jako energie, která umožňuje zajištění příznivých životních podmínek v blízkém okolí, ve vlastním prostředí respondentů.

Převládajícím názorem mezi respondenty je, že potřebná změna v chování vůči přírodě, může být dosažena jedině cílenou výchovou dětí. Tato výchova by měla probíhat zejména v rodině. Nicméně jedna z respondentek si posteskla:

``Lidi by se měli vést k pořádku. K tomu mě vedli v rodině. Když jsme byli malí, tak jsme měli ten les a otec nás tam vodil uklízet, takže jsme ten vztah k přírodě měli. Dnes by to mělo být také tak, ale je fakt, že my už s děckama do lesa moc nechodíme. A rozhodně ne uklízet.''

7.3. Faktor ``nezávislosti''

Při rozhodování o instalaci solárního zařízení sehrála u některých respondentů roli hodnota nezávislosti takového zařízení na stávající praxi v oblasti energetiky v České republice. Z rozhovorů s těmito lidmi je zřejmé propojení této ``nezávislosti'' s ekonomickými úvahami. Nejpregnantněji to vyjádřil jeden z respondentů:

``Mě by se tak nejvíc líbilo, kdyby tu byl nějaký větší potok, tak bych na něj dal nějakou menší turbínu. Nebo bych si pořídil někde na kopci malou větrnou elektrárničku a už bych byl nezávislý. Být nezávislý je lepší, protože nemusíte být jenom připravený na to, že musíte platit.''

Zdá se tedy, že u některých respondentů (při tomto dotazování to byly dva případy) při rozhodování o tom, zda využít nabídky EIV a instalovat zařízení na solární ohřev vody, byl brán v úvahu i aspekt nespokojenosti se současným řešením energetické problematiky - neochota a neschopnost státu dát prostor vlastní iniciativě občanů a podporovat využívání alternativních energetických zdrojů.

Respondenti také upozorňovali na nutnost rozšířit využívání sluneční energie a na prospěch, které by toto rozšíření mělo pro životní prostředí.

* * *

Při rozhodování respondentů o instalaci solárního zařízení byly brány v úvahu všechny tři předpokládané faktory. Lišil se však význam, který byl jednotlivým faktorům respondenty přisuzován z hlediska jeho důležitosti při zvažování o využití tohoto zařízení. Bereme-li v úvahu deklarované hodnoty, pak primární pro uživatele systému byla finanční úspora zařízení, která je dána odběrem energie přímo ze Slunce. Tento odběr není tedy ``zatěžován'' náklady, které jsou běžné pro jiné, lidmi standardně využívané zdroje energie. Při rozhodování sehrála pozitivní roli také poskytovaná dotace na instalaci solárního kolektoru. Šetrné využívání přírodních zdrojů a ochrana životního prostředí pro člověka, která je s touto technologií spjata, byla podle mne (soudím tak z logiky rozhovorů) při původním rozhodování brána u většiny respondentů spíše jako ``vhodný doplněk'' k ekonomicky výhodnému řešení.

Je ovšem pravdou, že chápání významu využívání solární energie pro ochranu přírody je u uživatelů solárního zařízení, poté co prošli zkušeností s jejím využíváním, mnohem intenzivnější. Mnozí z nich mi také potvrdili, že dnes by při rozhodování o využití sluneční energie mnohem více brali v úvahu hodnotu životního prostředí.

``Dnes mi mnohem víc vadí, že třeba soused spaluje v kotli kdeco, smrdí to po celé obci. A já mám teplou vodu, Slunko svítí, nikde nic nesmrdí, nikomu to nevadí. Vím, že lze pořídit i třeba vytápění domu slunečním kolektorem. To, kdyby šlo, tak bych si to hned pořídil.''

Někteří z nich dnes také využívání slunečního kolektoru chápou jako svůj příspěvek k ochraně životního prostředí. Porovnat vztah respondentů k životnímu prostředí v době, kdy se o instalaci rozhodovali a nyní je podle mne takřka nemožné, neboť celá akce EIV zaměřená na využívání solární energie v Bílých Karpatech byla spojena s informováním veřejnosti o pozitivním vazbě mezi využíváním sluneční energie a šetrným vztahem člověka k přírodě. Je pravděpodobné, že i lidé, kteří chápali ekologickou hodnotu solárního zařízení jako jakýsi ``vedlejší produkt'', dnes berou tuto hodnotu ve vztahu k solární energii více na zřetel - ať již kvůli stále rozšířenějšímu diskursu o problémech životního prostředí a využívání alternativních zdrojů energie, či kvůli ohlasu, který zavádění ekotechnologií přineslo.

``Dnes se o životní prostředí zajímáme asi víc. Hodně sledujeme v televizi ten pořad ``Divizna'', teď tady máme kontejnery na plastové flašky, takže je tam nosíme. Snažíme se tak ekologičtěji žít, no.''

Je nesporným faktem, že instalace zařízení přinesla mimo finančních úspor a rozšířenějšího úhlu pohledu na přírodní prostředí těmto lidem také určitý ``sociální kapitál''. Jsou často žádáni o radu či o poskytnutí informací o solárním kolektoru. V kruhu příbuzných a známých se stali ``experty'' na využívání sluneční energie. Díky spojeným aktivitám EIV a obce na poli zavádění šetrných, alternativních technologií využívajících lokálních zdrojů přijíždějí do Hostětína návštěvy a exkurze, které se zajímají o ekoprojekty uskutečňované v rámci obce, a tyto instalace jsou prezentovány jako příkladové.

``Vždycky přijede nějaký autobus, přijedou v něm třeba různí starostové, kteří se chcou podívat, jak to u nás funguje. Nebo třeba různí ekologové. Nebo naposledy tady byli z Holandska.''

7.4. Individuální přístup k řešení problémů

Jak bylo zmíněno v předcházející kapitole, stěžejním důvodem, pro který se účastníci rozhovorů rozhodli pro instalaci solárního zařízení, byl ekonomický aspekt. Potvrdil se tedy můj původní předpoklad o určující ekonomické výhodnosti při rozhodování respondentů o instalaci, nicméně při rozhovorech s respondenty se vyjevil faktor, na který se mi zdálo důležité dále zaměřit. Tímto faktorem je individuální schopnost majitelů solárního kolektoru aktivně přistupovat k řešení problémů. Tento aktivní přístup se mi vynořil během prvních rozhovorů ve smyslu ochoty vyzkoušet novou věc, která slibuje finanční úsporu. Začalo mne zajímat, jestli je tato vlastnost, tedy ochota zkoušet nové věci, být aktivní při naplňování svého života, respondenty uplatňována i mimo ekonomický rámec. Proto jsem se při dalším dotazování snažila vést rozhovor tak, abych získala informace i o osobních aktivitách respondentů. Moje původní představa o důvodech, pro které respondenti zvolili solární zařízení, byla spojena spíše s vlastnostmi tohoto zařízení. V průběhu rozhovorů jsem však zjistila, že pouze tyto vlastnosti nezaručí to, aby se lidé rozhodli do určité míry riskovat a rozhodnout se pro jejich instalaci. I když finanční úspora daná charakterem technologie je v podstatě velmi pravděpodobná, v Hostětíně byl nabízen nestandardní systém, který se nemusel chovat podle očekávání.

V Hostětíně seznamoval Ekologický Institut Veronica občany s možnostmi a výhodami solárního zařízení na veřejné schůzce, na které se pak měli možnost obyvatelé přihlásit jako zájemci o instalaci zařízení. Podle informací Mgr. Radima Machů, koordinátora projektu Slunce pro Bílé Karpaty, se v Hostětíně přihlásilo ihned po schůzce 7 zájemců. U dvou z nich k instalaci nedošlo, neboť jejich domácnosti nesplňovali podmínky EIV dané pro instalace (a s tím spojené dotace) Dříve než se budu více věnovat fenoménu osobní aktivity a osobního optimismu, je třeba upozornit na to, že z osmi stávajících instalací solárního zařízení byly ve třech případech domy pro instalaci zvoleny záměrně. Jednalo se o první provedené instalace, při kterých šlo o zvládnutí montáže a o vyzkoušení funkčnosti, zároveň tím bylo umožněno, aby si ostatní zájemci mohli toto zařízení v chodu prohlédnout.

Při svých rozhovorech jsem se ve všech případech setkala s lidmi, kteří se aktivně chopili příležitosti, kterou jim nabídl svým projektem EIV. Při rozhovoru jsem také zjistila, že rozhodnutí vložit určitou finanční částku jako zálohu do budoucí možné finanční úspory (na instalaci solárního kolektoru bylo třeba složit 15.000,- Kč), někteří respondenti učinili v posledních letech vícekrát:

``Když byla ta podpora na topení elektřinou před pěti rokama, tak jsme si to pořídili, ale to nebylo dobré. Teď zase topíme uhlím, ale budeme se připojovat na centrální výtopnu.''

``Pořídili jsme si nedávno zplynovací kotel, ale stejně jsme se teď rozhodli napojit na centrální výtopnu. Určitě to bude výhodnější.''

Domnívám se, že pro uživatele solárního zařízení, je charakteristická odvaha zkoušet nové věci. Domnívám se, že to lze potvrdit alespoň v otázce zkoušení nových úsporných technologií, u kterých lze v průběhu užívání předpokládat finanční úspory.

``Když to tady začali dělat, měl jsem o to zájem. My ale máme ne moc dobře otočenou střechu, tak se báli, že to tady nebude tak účinné. Ale já jsem na tom trval, aby se to zkusilo. A jsem rád. Je to výborné.''

Jak jsem měla možnost zjistit při rozhovorech a jak již bylo zmíněno v předešlé kapitole, dva z uživatelů solárního kolektoru o jeho využití uvažovali již dříve. Jeden z nich si dokonce pořídil sud, ve kterém v létě ohříval vodu. Oba uvažovali o tom, nainstalovat si kolektor svépomocí. Oběma však v aktivitě pořídit si sluneční kolektor bránily vysoké náklady spojené s jeho pořízením. Tak jak jsem měla možnost tyto respondenty poznat, jsou to lidé, které mimo finančních přínosů zajímá také technická stránka věci.

``Jsem kutil, zajímám se o spoustu věcí. Je to pro mě trochu jako koníček.... O solární kolektor jsem se zajímal dřív. Jezdil jsem po výstavách, viděl jsem tam několik systémů. V zahraničí jsem se o to zajímal. Viděl jsem, že se to tam začíná hodně montovat. Kolega z práce už kolektor má, takže vím, že je to výborná věc.''

``Víte, mě to zajímá i z technického hlediska. Jak to sestavit tak, aby to bralo to teplo a světlo ze Slunka. Že můžete tu energii, která je tady jen tak, využít.''

Při rozhovorech se ukázalo, že osobní aktivita respondentů se nekoncentruje pouze do oblasti privátních problémů, ale že tito lidé se dále aktivně zapojují do různých aktivit ať již jsou soukromého či veřejného charakteru. Jak jsem se dověděla při rozhovorech, mezi mými respondenty byli: drobní zemědělci - manželský pár v důchodovém věku, soukromí podnikatelé, z nichž jeden se podílí se svou firmou na stavbě hostětínské moštárny, která bude zpracovávat místní odrůdy ovoce; dále automechanik, který pomáhá s instalacemi dalších slunečních kolektorů a sám se stal jedním z těch, přes které se informace o využívání sluneční energie a instalace rozšiřují v regionu Bílých Karpat. Vedle těchto aktivit si najde čas také na studium angličtiny či na sečení luk v oblasti Chráněné krajinné oblasti a biosférické rezervace Bílé Karpaty; manželé - důchodci, kteří pomáhají Veronice při zkušebním provozu v místní sušárně ovoce.

S určitou mírou výzkumnické skepse, která je dána zejména neexistencí srovnávacího výzkumu zaměřeným na ty obyvatele Hostětína, kteří se nerozhodli využít nabídky EIV, a tudíž nelze srovnávat jejich míru osobní aktivity a ochotu zapojit se do veřejných aktivit s individuální participací zjištěnou u účastníků dotazování, se však domnívám, že tato schopnost aktivně se stavět ke vzniklým situacím je jedním z dílků v mozaice rozhodování o využití solární energie. V rámci objektivního pohledu je třeba zmínit, že určitá forma svépomoci ať již v privátní, či veřejné sféře (v této souvislosti byla často zmiňovaná zejména zkušenost z doby reálného socialismu, kdy v důsledku nedostatku peněz byly v obci zbudovány v rámci ``Akce Z'' některé stavby) byla v tomto regionu, potažmo v této obci, vždy obecně přítomna. S prvkem individuální participace také Veronica při svém projektu počítala a osobní angažovanost majitele solárního zařízení je také integrální součástí projektu ``Slunce pro Bílé Karpaty''. Teoreticky by se tedy dalo předpokládat, že prvek svépomoci je zde mezi obyvateli rozšířen. Potvrdit nebo vyvrátit tuto hypotézu nebylo cílem mé práce. Co však, domnívám se, mohu říci je, že u respondentů je prvek osobní aktivity, ať ve vztahu k problémům individuálním, či veřejným, přítomen.

Do určité míry by mohlo být potvrzením mé teorie i pohled místního starosty, který mi potvrdil, že mezi uživateli solárního zařízení a vedením obce existují velmi dobré vztahy:

``Vznikla tady taková dobrá parta. Nedávno jsme potřebovali někoho do sušárny ovoce, aby jsme zajistili zkušební provoz. Říkal jsem Radimovi, ať se zeptá u B. On mě říkal, že nebudou chtít, ale já jsem ho přesvědčil, ať to zkusí. A bylo to v pohodě. Je pravda, že za to dostali nějaké peníze, ale té práce kolik s tím bylo, to bysme jim nezaplatili. Bylo moc zájemců, museli tam chodil během noci třídit.''

7.5. Mezilidské vztahy a kontakty

Při studiu důvodů, které vedly některé obyvatele Hostětína k rozhodnutí o využití sluneční energie, se mi v některých případech vracely odkazy na interpersonální vazby na RNDr. Miroslava Kundratu, spolupracovníka Ekologického Institutu Veronica. První tři instalace byly provedeny u osob blízkých právě doktoru Kundratovi, který se v Hostětíně narodil a vyrostl. Důvodem tohoto kroku byly určité strategické záměry EIV (ochota majitelů instalace sledovat spotřebu, ochota předvádět zařízení, v případě neúspěchu nehrozila negativní reklama). První instalace tedy byly provedeny u starosty, který zároveň poskytuje zázemí projektu ``Slunce pro Bílé Karpaty'', je členem Českého svazu ochránců přírody a ``s Mirkem Kundratou jsme kamarádi, vyrůstali jsme spolu''. Další instalace byla provedena na domě rodičů pana Kundraty, a třetí u pana B. Další instalace byly provedeny již ``nezávisle'' u zájemců, kteří se o instalaci přihlásili po besedě se členy EIV.

Podle mne je třeba při hodnocení důvodů vedoucích respondenty k pořízení si solárního kolektoru brát v úvahu také interpersonální vztahy, které mohly mít vliv na jejich rozhodnutí. K této úvaze jsem dospěla právě po vyslechnutí informací o osobních vazbách některých majitelů solárního kolektoru se členy či spolupracovníky Veronicy. Příkladem jsou právě ony první instalace. Specifické místo mezi majiteli instalací zaujímá místní pan starosta (o jeho osobnosti bude zmínka dále). Na tomto místě je třeba říci, že při jeho rozhodnutí pro instalování slunečního kolektoru sehrála roli snaha vyjít vstříc požadavkům Veronicy.

``Veronica to potřebovala vyzkoušet. Měli už zkušenosti ze zahraničí, ale toto byl trochu jiný systém, který potřeboval prověřit& Já jsem sám, pro mě je to spíš starost, protože aby to dobře fungovalo, je třeba vodu odebírat ve větším množství, než je pro mě potřeba. To by bylo zbytečně moc hygieny.''

Při interpretaci vlivu osobních vazeb na rozhodnutí o instalování zařízení na ohřev vody je třeba brát v úvahu, že Hostětín je obec čítající 85 domovních čísel s 230 obyvateli. Jedná se tedy o malou komunitu, kde se většina obyvatel vzájemně zná. EIV se do povědomí obyvatel vesnice dostal již dříve, nikoli až v návaznosti na tento projekt. Veronica spolupracuje s obcí již od roku 1993 a s její pomocí byly řešeny některé problémy obce. Přes znalost těchto informací jsem z rozhovorů nenabyla dojmu, že by přátelské osobní vazby k některým členům EIV hrály zásadní roli při rozhodování o instalaci solárního kolektoru ve smyslu ``Karel mi to doporučil, tak to bude dobrá věc!'' Důležitější, podle mne, v tomto případě byla latentně přítomná důvěra v aktivity tohoto ekologicky orientovaného uskupení, která byla dána zkušenostmi obyvatel s Veronicou a posílena vědomím, že mezi jeho členy je i ``jeden z nás''. V době rozhodování nebyla osobní zkušenost se solárním zařízením mezi obyvateli Hostětína zcela běžná, domnívám se proto, že pro tyto ``průkopníky'' ve využívání sluneční energie byly důležitější jiné hodnoty než doporučení známých či přátel, kteří nemohli nabídnout pro rozhodování své zkušenosti.

Při rozhovorech byl také jako hlavní důvod, pro který se majitelé zařízení rozhodli pro jeho instalaci, uváděn finanční prospěch. Při dotazech na zdroj informací o využití sluneční energie, o možnosti pořízení slunečního kolektoru, spadaly odpovědi do dvou kategorií:

Z těchto případů ovšem mírně vybočují výše zmíněné první tři instalace, na které měly prokazatelný vliv osobní vazby respondentů na EIV.

7.6. Osobnost hostětínského pana starosty

Z víceméně homogenního (co se týká důvodů, proč se tito lidé rozhodli pro instalaci) vzorku majitelů solárního kolektoru se vyděluje hostětínský pan starosta.

Jeho rozhodnutí o využití slunečního kolektoru bylo podmíněno žádostí Veronicy, která potřebovala provést vzorovou instalaci. Důvody, které ho k instalaci vedly, tedy nespadají do předpokládaných kategorií. Ovšem při dalším hovoru bylo zřejmé, že využívání sluneční energie představuje pro něho hodnotu čisté, přírodu neohrožující technologie. Pro pana starostu znamená ochrana přírody důležitou součást jeho životního stylu a navíc také součást výkonu jeho veřejné funkce. Za dobu působení ve funkci (v současné době zastává post starosty obce druhé volební období) byla v Hostětíně vybudována, ve spolupráci s Ekologickým Institutem Veronica, kořenová čistička odpadních vod, která obci umožnila zrušit stavební uzávěru platnou pro obec od 70. let. Dále byla vybudována moštárna a sušárna ovoce, ve kterých se plánuje zpracovávání místních odrůd ovoce. V současné době se v obci dokončuje komplex centrálního vytápění obce biomasou. Vedení obce se záměrně orientuje na využívání technologií šetrných k životnímu prostředí a využívajících v co největší míře lokálních zdrojů.

Tato ekologicky osvícená obecní politika je postavena především na osobnosti, iniciativě a vizi pana starosty, který do výkonu své funkce vkládá nejen své představy o tom, jak by měla v budoucnu obec vypadat, ale také svou osobní práci, mimo své povinnosti.

``Tady je to (starostování) trochu jiné než třeba ve městě. Já chodím v montérkách, když je potřeba posekat trávu u čističky, tak vezmu kosu a jdu to udělat. Vůbec, lidi je potřeba vychovávat příkladem. Nedávno jsem potřeboval uklidit před úřadem to náměstíčko, tak jsem si vzal metlu, ještě tady s paní sekretářkou, a šli jsme zametat. Za chvilku tady bylo asi dvacet lidí, kteří přišli pomoct. Důležité je, aby lidi viděli, že opravdu chcete něco pro ně udělat, že si jenom neoblečete oblek a to je všechno.''

Na tomto místě stojí za připomínku Vašečkův popis typů pracovního stylu starostů (Skupinové 1997:155-167), kde popisuje čtyři typy způsobů řízení obce:

autoritativní, rozhoduje sám, s lidmi se radí, aby získal informace

autoritativní s prvky participace, starosta rozhoduje o opatřeních sám na základě diskuse se členy zájmových skupin

autoritativní s prvky participace, starosta rozhoduje sám, ale nejdříve se poradí s lidmi

střed mezi autoritářským a participativním způsobem rozhodování, snaží se rozpoznat potřeby občanů a být nápomocný při jejich uspokojování

Tak, jak jsem měla možnost z rozhovoru s panem starostou poznat, strategie rozhodování v Hostětíně, by odpovídaly 2. typu. Pan starosta má jasnou koncepci toho, jak by měla obec vypadat a čeho by mělo být dosaženo. Této vizi je podřízen i způsob rozhodování. O cestách, jakými by mělo být cíle dosaženo, se radí se členy zájmové skupiny, v tomto případě EIV. Tyto cíle jsou podřízeny tomu, aby sloužily lidem a zároveň splňovaly princip trvale udržitelného rozvoje.

``Já přesně vím, jak by to tady mělo vypadat, co bych pro obec chtěl. Podle toho taky jdu. Víte, my máme nejmenší možný počet zastupitelů. Sedm, aby se to všechno nezdržovalo.''

Pro pana starostu, zdá se, představuje výkon funkce osobní angažovanost při řešení problémů.

``Člověk dělá pro lidi, co může. Když se začalo uvažovat o výtopně, museli jsme lidi přesvědčit. Někdy se člověk musí i ponížit, chodit od domu k domu, vysvětlovat.''

Pan starosta při hledání cesty k ohleduplnějšímu soužití mezi člověkem a přírodou přisuzuje důležitou roli výchově, a zase, důležitý je osobní příklad.

* * *

Zelená komunální politika, která má v Hostětíně velmi dobré výsledky je pro respondenty spojena také s Ekologickým Institutem Veronica. Zdá se, že v tomto případě došlo k velmi produktivnímu propojení mezi hodnotami trvale udržitelného rozvoje a potřebami obce Hostětín. Veronica, která vychází ze zkušeností se zaváděním solárních kolektorů v Rakousku, připravila pro Chráněnou krajinnou oblast Bílé Karpaty projekt, díky němuž bylo možné tuto technologii šetrnou k přírodnímu prostředí uplatnit i v  tomto regionu. Svůj projekt nabídl EIV starostům všech obcí náležejících do biosférické rezervace Bílé Karpaty. Starostové s touto nabídkou naložili různě. V Hostětíně byla tato nabídka plně využita díky podpoře ze strany starosty obce. Občané se mohli sami rozhodnout, zda nabídku EIV přijmou či nikoli. Občané se rozhodovali na základě zvažování výhodnosti systému a konečné rozhodnutí ovlivnily také jejich individuální vlastnosti. Jiná situace nastala v dalších obcích regionu, kterým byla nabídka Veronicy předložena také, ovšem instalace v těchto obcích byly prováděny spíše na základě osobních kontaktů s některými majiteli solárního kolektoru. Podle informací, které jsem získala jak od koordinátora projektu ``Slunce pro Bílé Karpaty'' pana Mgr. Radima Machů, tak od pana starosty v Hostětíně, se nabídka Veronicy v těchto obcích nesetkala s takovým ohlasem u vedení obce (veřejné seznámení občanů s programem využívání solární energie) jako v Hostětíně. Mimohostětínští majitelé solárních kolektorů (rozumí se individuální instalace) získali informace o nabídce EIV díky osobním kontaktům.

Je zřejmé, že na příkladu Hostětína lze ilustrovat možnou cestu, která díky vhodně připravenému (cenová přístupnost, svépomoc, aktivní zájem EIV) projektu a vstřícnému přístupu zastupitelů obce nezůstává pouze vysněnou vidinou pro ty, kterým se zdá myšlenka trvale udržitelného rozvoje reálná. Největším přínosem tohoto enviromentálně orientovaného projektu (tímto je myšlena nejen instalace solárních zařízení na domech, ale také kořenová čistička odpadních vod, centrální výtopna atd.) v České republice je podle mne skutečnost, že byl vůbec uskutečněn a že je k dispozici v reálných podmínkách, a že je možno diskutovat o něm s těmi, kteří s ním mají zkušenosti, a na základě získaných zkušeností je možno jednotlivé technologie upravovat pro konkrétní lokality.

VIII. Typologické zařazení

8.1. Přístup respondentů z hlediska stávající typologie Ideologie problému prostředí

V centru mé pozornosti v tomto šetření bylo pokusit se nalézt odpovědi na dvě základní otázky, a to: otázka první: jakým způsobem chápou uživatelé solárního systému tuto technologii, jaké k ní vztahují hodnoty a očekávání, přičemž pro mne byly významné zejména hodnoty a očekávání enviromentálně orientované.

Při svých představách o důvodech a hodnotách přiznávaných solární energii jejími uživateli a při formulaci hypotéz jsem vycházela z poněkud zjednodušené představy o víceméně bipolárním chápání vztahu: moderní člověk - příroda, a zejména o způsobech, jakými je tento vztah řešen v každodenním reálném životě. Při rozhovorech s respondenty jsem zjistila, že jejich rozhodování probíhalo na základě komplexněji pojatého světa. Při své rozvaze brali v úvahu v první řadě ekonomické důvody, které hovořily ve prospěch technologie, nicméně při rozhodování zvažovali také výhody, které tato technologie přináší ve vztahu k přírodě. Tito lidé do svého rozhodnutí vložili nejen své hodnotové představy, ale také osobní aktivitu. Využili nabídky, která jim umožnila v rámci společnosti uplatnit jejich hodnotovou orientaci.

Typologické zařazení není jednoznačné. Na straně jedné v některých charakteristikách představy o řešení problému prostředí naplňují rysy ideologie ``ekologické modernizace'' zvláště tam, kde prezentují své představy o přírodě. ``V rámci ideologie ``ekologické modernizace'' je příroda chápána jako jeden z prvků ``životního prostředí člověka''. Bezplatné služby (čistý vzduch, zdravá voda, neškodné potraviny, prostředí pro rekreaci a tak dál), které příroda lidem poskytovala, přestávají být naprostou samozřejmostí. Přírodu chápanou jako součást ``životního prostředí člověka'' je třeba ``chránit''. (Altner 1985:5, dle Musil 1999:34)

V představách respondentů si příroda skutečně zasluhuje ochranu a péči. Při rozhovorech je příroda respondenty prezentována v duchu Musilovi teze, vycházející z Giddense, že: ``životní prostředí člověka je antropocentrickou konstrukcí, jejíž struktura závisí na výběru prvků prostředí člověkem a na jeho osobních (nebo skupinových) kritériích důležitosti.'' (Musil 1999:77) Na druhé straně Musil uvádí jako charakteristický rys ideologie ``ekologické modernizace'' proces ``odloučení od zkušenosti'', převod problémů na specialisty. ``&takové řešení problémů ``životního prostředí člověka'', které vytváří institucionální prostor pro odloučení členů moderní společnosti od přímé zkušenosti s těmito problémy, umožňují předání zodpovědnosti za řešení rizik specializovaným organizacím a expertům&'' (Musil 1999:77) V protikladu jsou pak tvrzení některých respondentů o tom, ``že instalace kolektoru je způsobem, jak mohou sami něco udělat pro životní prostředí'', je však třeba vzít v úvahu, že v centru pozornosti respondentů stojí ``životní prostředí člověka''. V úvahách nad problematikou subjektu, který by měl být zodpovědný za stav životního prostředí, byl vždy kladen důraz na jednotlivce. V tomto bodě pak respondenti vedou své úvahy spíše ve smyslu ideologie ``hlubinné ekologie'', která jde proti ``strategii odloučení''. Tyto úvahy mohou, domnívám se, pocházet ze dvou zdrojů, které se vzájemně nevylučují. Prvním zdrojem by mohla být zkušenost soběstačnosti, která je bližší obyvatelům venkova. Na tomto principu je do značné míry postaven i projekt instalace solárního zařízení, který počítá se svépomocí majitelů instalace.Druhým zdrojem by mohl být princip osobní zodpovědnosti. Během rozhovorů jsem se s odkazem na něj setkala v různých formách mnohokrát. Nebylo to jen ve vztahu k životnímu prostředí, ale také například, a to zejména, ve vztahu k rodině, ale také ve vztahu k podnikání a podobně. V tomto kontextu mi také připadá důležitá informace o tom, že všichni obyvatelé Hostětína, se kterými byl uskutečněn rozhovor, jsou věřící lidé.

8.2. Přístup k ekologické krizi

Druhá otázka, na kterou jsem výzkumem chtěla nalézt odpověď, se týká možného propojení technologie využívání solární energie a způsobu, jakým lze v současné době čelit hrozbě ekologické krize. Při žádném rozhovoru jsem nezaznamenala, ve vztahu k problematice ekologické krize, známky zásadního znepokojení nad současnou situací či pocit fatálního ohrožení a beznaděje. Ekologická problematika je chápána spíše jako ``znepříjemnění'' života než jeho přímé ohrožení. Jak bylo zmíněno v předcházejících částech práce, je problematika neutěšeného stavu přírody, potažmo špatného stavu životního prostředí, všem respondentům známa a, podle mne, také osobně pociťována, ale je ve značné míře chápána spíše v lokálním významu.V této souvislosti je solární energie respondenty chápána jako zdroj čisté, přírodu nikterak nezatěžující energie. Této vlastnosti je, podle jejich mínění, třeba využít a pokud možno, co nejvíce využívání sluneční energie rozšířit.

Při přípravě projektu jsem si vytvořila čtyři možné typy přístupů k řešení ekologické krize. Podle toho, jak jsem měla možnost respondenty poznat z jejich odpovědí v průběhu dotazování, domnívám se, že většina respondentů představuje typ, který popisuji jako: orientující se v běžném životě spíše na technologické řešení ekologické krize (využití ekologicky šetrných technologií, vycházejících z možností daných lokalitou). Z hlediska ideologického kladou důraz na hodnotové řešení ekologické krize. Toto hodnotové řešení vychází z představy nutné osobní zodpovědnosti za lidské jednání, což pokládám za velmi důležité. Problematika změny životního stylu či omezení lidských potřeb tak, jak je předpokládána hlubinnými ekology, není v centru pozornosti respondentů patrně také díky tomu, že tyto cíle jsou obtížně formulovatelné. Technologie solárního ohřevu vody a využívání solární energie všeobecně představuje pro účastníky rozhovorů způsob, jak řešit svou ekonomickou situaci, ovšem při využití technologie šetrné k přírodě, neboť jsou si vědomi špatného stavu životního prostředí, jehož jsou součástí. Řekla bych, že jednání respondentů je ryze pragmatické, ve smyslu zvažování kladů a záporů, možných souvislostí a důsledků, které rozhodnutí může mít. Z tohoto hlediska je podle mne důležité, že enviromentální problematika je těmito lidmi zařazena do komplexu věcí, jež je třeba při rozhodování brát v úvahu.

IX. Postmodernismus ý la Hostětín?

Směr, kterým se Hostětínští ubírají při řešení problémů svých i obce, nepatří ke zcela běžným v kontextu České republiky. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla provést šetření mezi uživateli solárního zařízení na ohřev vody, abych zjistila, zda jejich jednání je důsledkem ``nového'' ekologicky orientovaném myšlení a nazírání na svět a zda je možno najít signály, které by mohly poukazovat na možnou enviromentálně orientovanou sociální změnu.

Všechny aktivity Ekologického Institutu Veronica v oblasti biosférické rezervace Bílé Karpaty mají společný cíl, a to vzbudit zájem obyvatel o to, aby byli schopni své každodenní problémy a životní potřeby řešit trvale udržitelným způsobem, přičemž nabízí projekty jak pro vedení obce, tak pro jednotlivé občany.

V současné moderní společnosti dochází k novým jevům, které se zdají ukazovat na změnu trendů v chování společnosti. Teorie pozdní modernity (Beck, Giddens) poukazují na rostoucí význam takzvané ``life politics'', kdy na dění ve společnosti a na způsoby řešení problémů v rámci společnosti mají vliv drobná rozhodnutí lidí, kteří se při řešení svých každodenních starostí rozhodují na základě svých osobních zájmů. Z tohoto hlediska je pryč doba, kdy se rozhodnutí jednotlivce do určité míry podřizovalo ``velkým vyprávěním'' slibujícím v budoucnu dokonalejší společnost. Právě v případě hostětínských respondentů se podle mne ukazuje, že tito lidé se při svých rozhodnutích řídí zejména hlediskem osobních zájmů, individuálně posuzovanou účelností či vhodností daného řešení.

Podle předpokladů teorie rostoucího vlivu ``life politics'' lidé svá rozhodnutí a řešení svých problémů uskutečňují na základě nabídek různých komerčních, státních, neziskových, občanských a dalších organizací. Naproti tomu stát a jeho instituce poněkud ztrácí zájem na řešení problémů běžných lidí. Ukazuje se, že nestátní, občanské a další organizace si daleko výrazněji uvědomují potřeby společnosti a dokáží tyto potřeby saturovat (v mnoha případech) ve spolupráci s ``potřebnými''. V Hostětíně se nezávislé sdružení Veronica podílelo na vypracování několika projektů sloužících obyvatelům a na řadě z těchto projektů se finančně spolupodílela.

Postmodernismus poukazuje na tendenci ve společnosti, kterou je ochota lidí zabývat se ekologickou problematikou. Tento trend se potvrdil také u hostětínských respondentů, kteří při posuzování a rozhodování o možnosti instalovat sluneční kolektory, posuzovali tato zařízení také z hlediska jejich vlivu na životní prostředí.

``Jestliže koncepcím moderny jsou připisovány vize neomezeného sociálního pokroku, a odtud plynoucí zaměření na podrobování přírody a jejího bohatství, pak postmoderní paradigma je v tomto ohledu spojováno s probuzeným vědomím ekologických důsledků druhé věty termodynamické, to je se zjištěním ``sociálních hranic růstu''.''
(E. Hirsch 1976, dle Sociologické 1994:208)

Dobyvatelský vztah k přírodě, charakterizovaný drancováním přírodních zdrojů a nepřipouštění si možných důsledků takového počínání, je v postmodernismu nahrazen snahou o upřednostňování ekologických zřetelů.

Znakem postmodernity je také vyhýbání se ``jakékoliv uniformitě myšlení a totalitarismům všeho druhu'' (Sociologické 1994:209), která se v Hostětíně naplňuje právě hledáním alternativních způsobů při řešení potřeb obce.

Postmodernita je chápána jako ``mnohodimenzionální, vnitřně rozrůzněná nesourodá a pluriformní reakce na ekologický a existenciální deficit moderny'' (Sociologické 1994:209). Zdá se, že moderna, se svou racionalisticko-scientistickou orientací kultury a civilizace a vizí pokroku, ustupuje ze svých pozic. Ukazuje se, že euroamerickou civilizaci její kulturní strategie nenaplňují, že lidská psychika má i jiné dimenze, než jen subjekt-objektovou racionalitu. Vztah k přírodě a vůbec vědomí potřeb přírodního prostředí se stávají součástí ``emancipačních'' proudů uvnitř modernity.

Vnímáme-li postmodernitu jako symptom široké (sociální) změny založené na překonání východiskových tezí a koncepcí euroamerické kultury (civilizace), a nikoli jako jakýsi módní výstřelek, pak může být situace v Hostětíně chápána jako součást tohoto procesu.

Shrnutí

Problematika globální ekologické krize se stává jedním z ústředních témat moderní společnosti. Ukazuje se totiž, že lidská civilizace díky své úspěšné ``adaptací'' ohrožuje svou vlastní existenci. Právě toto ohrožení vyvolává řadu polemik o tom, co je třeba učinit pro to, aby byla tato hrozba odvrácena.

Při zvažování možností zpomalit či zastavit hrozbu ekologické krize je nutno brát v úvahu některá omezení daná jak lidskému jedinci,tak moderní společnosti. Evolucí dané psychické dispozice člověka v nás mohou na jedné straně vzbuzovat pesimistické úvahy o možnosti vypořádat se s tímto nebezpečím, na straně druhé právě nenaplnění a ``prázdnota lidské duše'' v moderní industrializované společnosti se mohou stát katalyzátorem změn. Ani moderní společnost se svými institucemi (politika, právo, etika, byrokracie,) zatím nevzbuzuje přílišný optimismus. Všechny tyto instituce se zatím zabývaly především ochranou lidí (občanů) a jejich ``oprávněných nároků'', k jejichž saturaci bylo třeba omezovat přírodu a vy(zne)užívat jejích zdrojů. Moderní společnost tak svou existencí a efektivní výkonností sama tato rizika vytváří.

Při hledání způsobů, jak minimalizovat ohrožení planety Země i lidské civilizace, jsou zvažovány dvě strategie. První strategie spoléhá na nástroje lidského rozumu jako jsou věda a moderní technologie, které by mohly zajistit vysokou životní úroveň lidské populace a pokračování současného životního stylu při co nejmenší exploataci přírodního prostředí. Tato strategie chápe ekologickou krizi jako krizi nedostatečné techniky a technologie. Druhá strategie spatřuje naději ve změně hodnotové orientace soudobé společnosti a předpokládá změnu životních návyků každého jednotlivce. Cesta změny hodnotové orientace klade důraz na etické předpoklady lidského žití na Zemi a našeho soužití s ní.

Bez ohledu na možná teoretická řešení problému ekologické krize se ve vyvíjející se společnosti objevují nové trendy, které se zdají naplňovat (v omezené míře) právě změnu hodnotové orientace. Teoretikové společenského vývoje hovoří o takzvaném postmodernismu, jehož charakteristikou je mimo jiné naplnění potřeb lidské psychiky omezené modernitou pouze na její výkonovou složku.

Při sledování situace v Hostětíně se teoretická východiska postmodernity uplatňují v konkrétní podobě. Při zjednodušeném pohledu by se dalo říci, že rozhodnutí některých hostětínských obyvatel o instalaci solárního zařízení je jakousi ``střední cestou'' mezi dvěma póly, které Erich Fromm označil jako ``mít'' či ``být''. Na jedné straně jakési materialistické uchopení reality, při kterém je třeba brát v úvahu ekonomické hledisko živobytí, na straně druhé uvědomění si negativního vlivu lidské civilizace na životní prostředí a potřeba nějakým způsobem na tuto situaci reagovat.

Literatura

Ekologický Institut Veronica - informační brožura, ZO ČSOP Veronica, Brno

Fromm, Erich: Mít nebo být, Naše vojsko, Praha 1994

Giddens, Antony: Důsledky modernity, Sociologické nakladatelství, Praha 1998

Keller, Jan: Abeceda prosperity, Doplněk, Brno 1997

Keller, Jan: Až na dno blahobytu, Hnutí Duha, Brno 1993

Keller, Jan: Sociologie a ekologie, Sociologické nakladatelství, Praha 1997

Keller, Jan: Šok z ekologie, Český spisovatel, Praha 1996

Kohák, Erazim: Filozofická ekologie po dvaceti letech, In: Závod s časem, Texty z morální ekologie, MŽP, Praha 1996

Librová Hana: Pestří a zelení, Veronica a Hnutí Duha, Brno 1994

Musil, Libor:Krajina jako předmět konfliktu a "zablokování komunikace" jako sociální instituce, SPFF MU Brno, G 37, 1995

Musil, Libor: Trvalá udržitelnost a pokora v postojích obyvatel jižní Moravy ke krajině, SPFF MU Brno, G 39, 1997

Musil, Libor: Tři ideologie problému prostředí, SPFF MU Brno, Sociální studia 3, 1998

Musil, Libor: Těžba uhlí, problém prostředí, modernita, Georgetown, Brno 1999

Musil, Libor: Význam slunečního ohřevu vody pro obyvatele CHKO Bílé Karpaty (rámcový projekt)

Naše společná budoucnost: Academia, Praha 1991

Program podporující instalace svépomocných solárních systémů pro ohřev užitkové vody, ZO ČSOP Veronica, Brno

Program vytápění biomasou Hostětín, ZO ČSOP Veronica, Brno

Slunce pro Bílé Karpaty (Zpráva o průběhu projektu v roce 1998 připravená pro nadaci Partnerství) EIV, Brno 1999a

Slunce pro Bílé Karpaty (Zpráva o průběhu projektu v roce 1999) EIV, Brno 1999

Sociologické školy, směry, paradigmata, Sociologické nakladatelství, Praha 1994

Šmajs, Josef: Ohrožená kultura, "Zvláštní vydání", Brno 1995

Vašečka, Imrich: Skupinové stratégie obyvateľov vybraných lokálnych spoločenstiev v situáciách sociálneho ohrozenia, In: Vieme čo odmietame a vieme čo chceme? Nadácia S.P.A.C.E. 1997

Veronica (Výroční zpráva základní organizace Českého svazu ochránců přírody Veronica za rok 1998) ZO ČSOP Veronica, Brno 1999