Noc se ode dne liší nepřítomností silného světla. Střídání dne a noci je základním rytmem světa. Lidé jsou ale denní tvorové, a proto si od té doby, co ovládli oheň, místy a chvílemi v noci svítili. Šlo ale jen o malé nepřírodní ostrůvky světla, udržované těmi, co je zrovna potřebovali.
S rozvojem elektrického osvětlování toto odvěké střídání během uplynulého století stále více mizelo. Ne jen v interiérech nebo těsně u plamenů, ale postupně až na většině plochy Evropy. Míst, kde je narušení přírodní tmy doposud neznatelné, zbylo málo, v České republice už nejsou žádná, nepadne-li hustá mlha.
Tma je obvykle symbolem zla, a symbolické vnímání se mnohdy přenáší i na tmu reálnou: nejlíp ji zaplašit, kdekoliv a kdykoliv je to možné. Ke svícení, které potřebujeme pro své pohodlí, pro práci nebo pro obchod se druží svícení ze zásady, prostě aby nebyla tma, kterou nemáme rádi.
Stále větší hojnost uměle vytvářeného světla, mnohonásobně silnějšího, než se vyskytuje v noci v přírodě, má ale i své „stinné“ stránky. Je v různých ohledech zhoubná pro kulturu, pro zdraví i pro přírodu. On je totiž život nás i většiny dalších organismů na dostatku tmy velmi závislý. Uměle přidávané světlo je venku v noci vždy znečištěním, to jest narušením přirozeného stavu prostředí.
Všudypřítomnost umělého světla a hojné přímo viditelné oslnivé body a plochy jsou do značné míry zbytečnými důsledky toho, že si někde chceme svítit. Jsou zaviněny tím, že nedbáme na to, kam vlastně svítíme a jak silně. Budeme-li chápat světlo jako polutant, znečišťující látku, začneme s ním snad zacházet opatrně. Jsou k tomu pádné důvody i dobré technické prostředky. Stačí přidat dobrou vůli a rozhodnost.
Smrtícího vlivu umělých světel si lidé všimli už dávno, příslovečné jsou můry kroužící kolem plamene až uhoří. Masová úmrtí jsou popsána po zavedení plynových lamp na nábřežích, kdy pod nimi v Praze bývala ráno kupa mrtvých jepic (od té doby odsud jepice vymizely). Už jediná uliční lampa s výbojkou, viditelná zdáli, dokáže zlikvidovat populaci jepic, které vylétnou z jednoho kilometru blízkého potoka.
Tam, kde ještě není hmyzí populace zcela zdecimována, se odhaduje, že jediná lampa zabije či vyřadí z reprodukce řádově sto jedinců za noc, za tři letní měsíce je to pak deset tisíc. Osamělé lampy na venkově, kde je hmyzí populace ještě početná, mohou ale takové množství různého hmyzu zlikvidovat i za jedinou noc, protože lákají hmyz z okruhu až mnoha set metrů.
Nočního hmyzu ubylo asi v urbanizované Evropě za poslední půlstoletí řádově. To si mohou uvědomit všichni, co řídí auta už od šedesátých let: v létě bývalo potřeba během noční jízdy i zastavit a očistit od hmyzu čelní sklo a světlomety. Nebo v každém případě pak po celonoční jízdě druhý den. Dnes je to potřeba nejvýše párkrát za léto.
Úbytek jedinců a druhů hmyzu (až na komáry, ty světlo téměř neláká) má nepochybně velké dopady na celou přírodu. Spousta druhů hraje např. roli při opylování. Hmyz také tvoří potravní základnu pro mnoho zvířat, např. obojživelníky, pro ptáky, a ovšem pro hmyzožravce. Park, v němž je noční hmyz „vyluxován“ lampami, je jen mrtvou kulisou, ne kouskem přírody, ač ve dne takovým klamným dojmem může působit (připomeňme, že většina živočichů je aktivní právě v noci).
Například v Brně na Kraví hoře, daleko od lamp, bývá intenzita osvětlení parku za jasných bezměsíčných nocí asi dvě setiny luxu. To je dvacetkrát více než v přírodě (tam by byla jen tisícina luxu). Dvě setiny luxu v přírodě umí poskytnout až Měsíc v první čtvrti, když je jako písmeno D vysoko na nebi.
Když se zatáhne, světla desetkrát přibude, alespoň na čtvrt luxu, a pokud je město zasněžené, až na jeden lux. Už „pouhá“ třetina luxu je trojnásobkem toho, co normy doporučují jako minimum pro osvětlení chodníků, je to i víc, než dává Měsíc v úplňku. Neuvědomujeme si to jen proto, že světlo jde z celého nebe a nevrhá stíny (proto nevidíme tvary terénu tak dobře, jako při skutečném úplňku). V přírodě bývá za zatažených bezměsíčných nocí krajina osvětlena jen třicetinou mililuxu, desetitisíckrát méně než v Brně.
Dostatečnou tmu, tisícinu luxu a méně, potřebuje celá řada druhů, např. obojživelníků. Když je světla více, netroufají si přejít otevřené prostranství. V přírodě jsou odkázány na bezměsíčné noci. Kde bezměsíčné noci už nejsou, nemohou jejich populace přežívat.
To v Brně s příchodem noci nemůžeme. Z vyhlídek, poskytujících ve dne krásné panorama brněnské kotliny a hřebenů kolem ní, začnou být po západu slunce nápadné jen jednotlivé lampy a jejich šňůry. Dominantami se stanou osvětlovací věže nad brněnskými nádražími. Na záměrně osvětlených budovách a billboardech přestaneme vidět podrobnosti, protože oči zvyklé na šero jsou jimi oslněny. Například takový Špilberk má dvacetkrát vyšší jas než londýnský Big Ben.
Přímo viditelná světla mají ještě ten vliv, že osvětlují vzduch mezi sebou a námi. Brněnská kotlina je pak naplněna jakoby mlhou (i po dni, kdy nám vzduch připadal pěkně průzračný), za níž se siluety kopců kolem města ztrácejí, mají velmi malý kontrast.
Vinou oslnění a vinou toho, že lampy osvětlují i vzduch nad námi, se v Brně nemůžeme kochat krásou nočního nebe. Pokud si blízké lampy rukou zakryjeme, pár desítek hvězd spatříme (z Kraví hory i více než stovku), budou ale vypadat slabé a osamělé.
Další aspekt se netýká vyhlídky, ale tmy v pokoji, zejména v ložnici. Pro klidný spánek většina lidí tmu potřebuje, a to tmu důkladnější, než bývá při úplňku. Město, kde lidem běžně svítí lampy do ložnic, si rozhodně nemůže říkat „zdravé město“. Je v noci nezdravé, ba nemocné.
Správnou lampu (odborně svítidlo) od špatné lze podle toho snadno poznat: správná může být zdálky vidět jen jako slabá čárka, která se začíná rozšiřovat a zjasňovat, až když se dostáváme blízko k ní. Shora nesmí být vidět vůbec. Takové kritérium i přes svou jednoduchost nesmírně pomáhá, a je proto už v řadě míst na světě požadováno zákonem. Takové lampy neruší výhled na krajinu, nesvítí nepatřičně do vzduchu, nelákají zdáli hmyz a nematou ptáky. Chodec má před sebou osvětlenou ulici, ne šňůru oslnivých lamp. Podívejte se někdy od Šilingrova náměstí k Červenému kostelu: tam je to správně.
Jak musí taková lampa být zkonstruována? Podobá se kterékoliv stolní lampě. Tu také vidíme jen jako siluetu, jsme-li nad ní. Jde zkrátka o plechovou dutinu (může být i z neprůsvitného plastu) otevřenou jen dolů. Pouliční lampy takový neprůsvitný horní kryt také mívají, ale kazí je další součástka, vypouklé průsvitné či průhledné spodní víko, které dole čouhá. V něm se část světla (přinejmenším dvanáctina) odráží, takže místo dolů zamíří do strany nebo dokonce nahoru. Správná lampa může mít takové spodní víko leda schované v té horní, neprůsvitné části. Poznáme ji i ve dne: je dole zakončená samotným horním neprůsvitným krytem. A ovšem, není nahnutá.
Doplňkový požadavek je, aby svítila jen na cílovou plochu, ne na okna nebo za plot. Optika lampy má být „šita na míru“ danému místu. Jedním typem nelze dobře osvětlovat ulice široké a úzké, křižovatky a zatáčky. I nedokonalou lampu lze naštěstí upravit přidáním vnější clony. Typicky jde o to, aby lampa svítila od domu a ne na něj. K tomu lze použít zrcadlově lesklý svislý plech, který světlo přesměruje na ulici (některá lampy mají „šlic“, do něhož stačí plech zasunout).
Přídavné vnější clony, nalepené fólie, ba i pouhý neprůsvitný nátěr mohou samozřejmě napravit i dosavadní, zcela špatné lampy. Svítí-li někomu do okna, je zcela na místě, aby požádal o takovou úpravu. Ta je vždy možná, rychlá a levná. Např. bavorský Augsburg takovým žádostem už řadu let vyhoví obratem, existují už i případy z Brna.
Velké znečištění působí světlomety mířící vzhůru na budovy a pomníky. Lze je alespoň vypínat na noc (osvětlení veřejných budov se po půlnoci vypíná i v Londýně, jakkoliv po něm chodí pořád spousty turistů, vypíná se i osvětlení Pražského Hradu), nebo je i zapínat jen ve svátek a ne každovečerně (až pak by se dalo hovořit o osvětlení slavnostním). Lze je zeslabit na decentnější intenzitu (výměnou výbojek) i zúžit jejich světelné svazky, aby žádné světlo neminulo cílové plochy. Ideální je směrovat slabé světlo shora dolů, tak, aby jeho zdroje nebyly vůbec patrné.
Odstrašujících příkladů je mnohem více: zejména jsou to lampy tzv. parkové, které svítí hlavně vodorovně do očí. Někde je oslnění sníženo rozptylujícím mléčným plexisklem, někde vidíme i přímo výbojku. Zvlášť hrozný je park kolem Špilberku, více lidí ale chodí kolem přízemních světel na Komenského náměstí (pověstné jsou světlomety v chodníku kolem Masaryka).
Ve Vídni, Berlíně, Curychu je podíl málo oslňujících, ba vzorových lamp mnohem větší a dále se zvyšuje. Kromě toho je tamní osvětlení slabší než to brněnské – tak silně, jako v Česku, se jinde nesvítí.
V případě přírodních lokalit, které již požívají nějakou zvláštní ochranu (rezervace, chráněné přírodní výtvory) je potřeba zabránit, aby z nich byl hmyz vysáván třeba i vzdálenými lampami. V celém okolí, z něhož je chráněná lokalita vidět, je nutné požadovat, aby umělé zdroje světla směrem k lokalitě vůbec nesvítily (to lze vždy zajistit dodatečným zacloněním). Vyloučit je potřeba i světlo z prosklených ploch velkých budov (pokud nejsou zhasnuté, musí být v noci zastíněny).
Podobně je vhodné chránit i oblíbené vyhlídky. Dnes jsou z nich vidět zejména světlomety nad železnicemi. Nově instalované lampy by z vyhlídek v noci být patrné neměly.
Jinou věcí by byla ochrana obyvatel, pokud jde o soukromí a klidný spánek. K tomu by stačily dva požadavky: aby vozovky a chodníky nesměly být nikdy osvětleny silněji, než doporučují normy, a aby světlo z lamp nesmělo jít na cizí pozemky, zejména pak na zahrady a do oken. Pokud tomu nelze zabránit úplně, je nutné alespoň zajistit, aby umělé osvětlení nepatřičných ploch nepřesahovalo intenzitu úplňku, tj. desetinu luxu.
Jan Hollan vystudoval v roce 1980 fyziku na Masarykově univerzitě, od té doby pracuje jako astronom na brněnské hvězdárně. Věnuje se též aplikacím astronomie a obecně fyziky v běžném životě a při ochraně životního prostředí. V oboru ochrany nočního prostředí patří mezi hrstku badatelů, kteří se mu na světě věnují.