Invaze z Aldebaranu

Možná jde o profesionální deformaci, ale odjakživa mne přímo lákají jevy na první pohled nepochopitelné. Setkám- li se s něčím takovým, snažím se vytvořit cosi, čemu se v metodologických příručkách říká pracovní hypotéza. Ta slouží - jak známo - k tomu, aby byla v průběhu zevrubnějšího bádání usilovnou prací autora opět vyvrácena: z popela spálených se nevyhnutelně rodí pracovní hypotézy druhé generace, čímž povstává klasický dialektický řetězec upálení a zmrtvýchvstání, na jehož konci posléze nacházíme pracovní hypotézu [N + 1]. generace. K mým největším výkonům v tomto oboru patří pracovní domněnka, ke které jsem před lety hbitě dospěl při pohledu na zcela neobvykle skloněný srpek Měsíce v pozdních večerních hodinách jedné napůl zatažené letní noci. Vrátil jsem se den předtím od slunného Jadranu a usoudil, že v tamější zeměpisné šířce jsem si zvykl na určitý sklon měsíčního srpku, a tak mi ten domácí pohled nyní připadá neobvyklý. Takto uklidněn bezvadně racionálním vysvětlením jsem usnul zdravým spánkem bez sedativ, abych se ráno z rozhovoru s uklízečkou dozvěděl, že ten večer jsem mimoděk pozoroval částečné zatmění Měsíce [jenž byl přirozeně v té chvíli v úplňku].

Ostatně se tímto snažením nalézám ve více než exkluzívní společnosti. O akademiku Landauovi se vypráví, že když se jen doslechl o výsledku nějakého nového experimentu z oboru fyziky nízkých teplot, téměř okamžitě byl s to načrtnout teorii jevu. Když se posléze ukázalo, že v pokusu byla skrytá vada a efekt neexistuje, dokázal vzápětí s nemenší přesvědčivostí vysvětlit opak. Podobně když se počátkem šedesátých let přední sovětský kosmolog akademik Jakov Zeldovič dozvěděl, že američtí radiotechnici nenaměřili hledané rádiové záření kosmického pozadí, vytvořil ihned ucelenou teorii studeného velkého třesku vesmíru. Vzápětí se však ukázalo, že došlo k nedorozumění vinou odchylné odborné hantýrky inženýrů a astrofyziků, a ostatně v roce 1965 bylo tzv.reliktní záření [pozůstatek raného stavu vývoje vesmíru] objeveno. Téměř okamžitě vypracoval akademik Zeldovič domněnku žhavého velkého třesku, která se od té doby považuje za kanonickou. Uvádím tyto příklady, přestože si uvědomuji, že mi čtenáři mohou právem vyčítat neskromnost, chci-li se takto měřit s předními světovými esy. Mám však k tomu znamenitý důvod. Nabyl jsem přesvědčení, že jsem na stopě objevu, jehož důsledky jsou pro lidstvo ještě závažnější než kapalné hélium nebo žhavý velký třesk.

Jak už to s velkými objevy bývá, všechno to započalo zcela nevinně a zdánlivě odtažitě. Ač řidič nevalných kvalit, podařilo se mi dosud najezdit bez velkých třesků po tuzemských silnicích takové tři čtvrtiny vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem. Nemalou část jízd jsem vykonal za ``snížené viditelnosti'', kdy jest účastníkům silničního provozu osvětlovati své vehikly patřičnými světly, jak požaduje příslušná vyhláška. Tak jako každého i mne přiměřeně zlobí, když na mne ostatní řidiči svítí neseřízenými anebo dálkovými reflektory, ale pozvolna jsem si začal uvědomovat, že vyhláška postihuje jen část světelného zla.

Mnozí z vás už zajisté někdy řídili své vozidlo na dálnici D1 ve směru ku Praze. Pokud to bylo v noci a blížili jste se k motelu Club u Průhonic, nemohlo vás neudeřit do očí ostré světlo výbojkové svítilny na parkovišti před motelem. Toto superíntenzívní světlo je tam zajisté instalováno proto, aby i šeroslepí řidiči na parkovišti mohli v temné bezměsíční noci v klidu studovat plán průjezdu jednosměrnými uličkami Starého Města [to je ovšem již má pracovní hypotéza 0.generace], leč kromě toho perfektně oslňuje řidiče sjíždějící klesající dálnicí směrem ke stověžaté metropoli. Po tomto světelném šoku už jen pobaveně zaregistrujete podstatně slabší nekrytou výbojku na střeše přilehlého benzínového čerpadla a blížíte se unaveni úměrně délce té noci zdolané trasy k velkoměstu, jež vám přátelsky otevírá svou světelnou náruč - od 3.kilometru dálnice na vás teple jukají žluté korálky sodíkových výbojek. Ony totiž vskutku jukají - sem tam některá zhasne právě ve chvíli, kdy vjíždíte do jejího světelného kužele, a jiná se rozsvítí opět v tom nejkritičtějším okamžiku. Přiznávám, že jsem v počátcích výzkumu dokonce dospěl k domněnce I.generace, že výbojkám je předřazeno čidlo přijíždějících automobilů; zhasínání má řidiče vyburcovat z počínajícího mikrospánku a zapínání jen na dobu průjezdu vozu zase šetří tolik nedostatkovou elektrickou energii [tuším, že příkon jedné výbojky je 400 W]. Tato domněnka shořela toho večera, kdy jsem pod sodíkovou lucernou téměř hodinu studoval jízdní řád neřádně vynechávajících městských autobusů a poznal, že ke zhášení a opětnému rozžíhání výbojky dochází i tehdy, když kolem nejede nic [ a já v pozoru se na zastávce ani nehnu]. Od té doby jsem začal být světelnými výzkumy přímo posedlý. Zatímco v městských ulicích výbojky svými podivnými zhášecími cykly kladou fyziologicky neřešitelné nároky na akomodaci řidičova zraku, křižovatky nebývají zhusta osvětleny vůbec. Tu jsem si ihned formuloval domněnku II.generace: jsou to rizikové prostory, a je-li na nich tma, budou se jim řidiči ze strachu co nejvíce vyhýbat, respektive se v nich co nejméně zdržovat.

Dále už následovala rutinní práce, pro laika nezajímavá, leč pro úspěch badatelského výzkumu rozhodující. Začal jsem s analýzou závislosti zmíněných úkazů na prostoru a čase. Nekryté extrémně intenzivní výbojky na parkovištích, továrenských dvorech, nádražích, atd., oslňující řidiče na přilehlých komunikacích, se vyskytují na celém území republiky. Totéž platí o náhle zhášejících a rozžínajících se sodíkových svítilnách. Kombinaci obou úkazů jsem nalezl na dálničním mostě v Berouně, kde do úrovně řidičova pohledu vtipně zasahují sodíkové [a samozřejmě blikající] výbojky z níže položené městské komunikace.

Také význam proměnnosti osvětlení v závislosti na denní či noční době přinesl nečekané poznatky. Část sodíkových výbojek svítí i za pěkných slunečných dnů - ačkoliv daleko široko není vidět opraváře, kteří by případně nesvítící či blikající výbojky mínili vyměnit - v témže úseku třeba i několik dnů po sobě. Jiné dlouhé tahy nesvítí ani v temné noci a důmyslně se střídají s pásy světlem hýřícími. Projíždím týmiž částmi jednoho pražského silničního okruhu skoro denně v tutéž dobu a dosud se mi nepodařilo uhodnout kód, podle kterého bude daný večer příslušný úsek zapnut či vypnut.

Pokud jde o úmysly mimozemšťanů, nedělám si díky četbě početných sci-fi krváků [Invaze z Aldebaranu, Hvězdné války, atd.] žádné iluze. Ty potvůrky to s námi nemyslí nijak dobře a chystají se nás v kosmické hodině H zotročit, sníst, vysídlit, zdegenerovat, geneticky zmanipulovat a dočista zkybernetit. Jak je známo z odborných rekonstrukcí [Blízká setkání třetího druhu], pohybují se kosmičtí pišišvoři v létajících talířích, jež obratně kličkují mezi nádražími, továrními dvory a parkovišti [proto ty nekryté výbojky, aby byly patrné z nízko létajících mimozemských plavidel] a před přistáním se orientují pomocí šňůr sodíkových výbojek podél našich silnic. Hrubý výpočet ukazuje, že mocnými mimozemskými teleskopy je 400 W sodíková výbojka patrná již ze vzdálenosti 0,7 světelného roku, což je právě brzdná dráha hvězdoletu pohybujícího se rychlostí 90% rychlosti světla. V tu chvíli lze pracovní hypotézu doplnit výrokem třiapůlté generace: sestavy tu svítících, tu zhaslých výbojek pouličního osvětlení představují kódové zprávy ve dvojkové soustavě [každá výbojka se nalézá právě v jednom ze dvou možných stavů] : prostě oni o nás vědí v každém okamžiku vše!

Jen tak pro klid svědomí a definitivní verifikaci svého převratného objevu jsem se rozhodl pro kontrolní studie v přilehlých průmyslově vyspělých zemích. Pravda, nemohl jsem tomuto výzkumu věnovat všechny víkendy, takže jsem zčásti spolehl na výpovědi hodnověrných svědků. Přátelé, když jsem shrnul všechny poznatky své i pozorovaných světoběžníků, ustrnul jsem: nikde jinde ve světě nebyly pozorované světelné úkazy zjištěny - je to naše domácí specialita. Takto klopotnou cestou, jež sluší každému nezištnému opravdovému bádání, jsem dospěl k závěrečné formulaci pracovní hypotézy IV. generace : zlověstná invaze z Aldebaranu hrozí právě jen Československu! Naštěstí jsme zeleným pidimužíkům nahlédli včas do karet a odvrácení pohromy můžeme pokojně přenechat kompetentním veřejným osvětlovačům.