model..,

[Jan Hollan <jhollan@amper....muni.cz>]

Ahoj Juro,

tak jsem to nějak probral. To, co počítáš, je zřejmě rozptyl 
v neabsorbujícím prostředí. Jako kdyby šlo o mlhu v UV oboru.

Realita je ale jiná, změny toků na dané hladině jsou ale dány opravdu 
absorpcí, a také emisí. Pro danou vlnovou délku je emisivita a 
absorptivita táž, kolik se vyzáří, to je závislé na teplotě. LWir se 
nerozptyluje na plynu vůbec, jen na aerosolech -- ale i na nich jde spíš
o absorpci, odrážejí jen kovy.

Když si stanovíš nějaký "zpětný tok" (nevím, co by to vlastně mělo být, 
z ovzduší dolů na zem jde přes tři sta W/m2 bráno přes celou oblast LWir)
23 W/m2 a u jako 1/2 (nemám tušení, jaks k tomu z toho mého grafu došel),
tak je jasné, že dvojnásobek toho je 46 W/m2, čímž dostáváš jakési
nasycení a onen graf -- úplně mimo realitu (forcing by z něj vycházel tak 
čtyřikrát větší).

Žádné nasycení neexistuje. Na Venuši dělá skleníkový jev ne 34, ale 
nějakých pět stovek kelvinů, jestli se dobře pamatuju. Samý CO2.

Těch -23 je forcing spočítaný při vynětí CO2. Forcing je změna bilance na 
vrchu troposféry.

Ten omyl někdy ze začátku 20. století (taky jsem už o něm někdy psal),
kdy někdo usoudil, že se Arrhenius mýlil, se, jestli si vzpomínám,
vyvrací nejen mnohavrstevným modelem ovzduší (ale s T^4), ale taky
skutečným průběhem spekter. To nejsou obdélníky nula-jedna, ale různě
hluboké profily čar dle tlakového rozšíření, většího na dně než na vršku 
troposféry. Složitě řešit blábol starý sto let snad dnes není potřeba.
Ale když tak je k tomu někde v mých archivech a určitě na RC taky dost 
napsáno.

Ta logaritmická závislost na koncentraci CO2 vyplývá právě z těch 
spektrálních vlastností.

A pokud jde o divergenci, tak ta snad pro logaritmus ani nemůže nastat. 
Prostě při každém zdvojnásobení koncentrace je forcing asi 3,7 W/m2 -- 
jelikož jde o aproximaci, tak to asi neplatí do tlaků existujících na 
Venuši (tam je CO2 nad zemí asi 3E5 víc).

Ony ty modely zářivých toků na Zemi jsou úplně stejné jako modely 
hvězdných atmosfér. Z modelů atmosfér pak vychází závislost teploty na 
výšce. Země je složitější jen tou šířkovou závislostí a drobným ohřevem 
ovzduší rovnou slunkem (z toho vzniká stratosféra).

Mně připadá pořád naprosto postačující konstatování, že víc skleníkových 
plynů znamená, že do vesmíru září vyšší, čili studenější části
troposféry, a na zem naopak vrstvy nižší, teplejší. Takže jakékoliv 
zvýšení koncentrací znamená ohřívání země vlivem nevyrovnaného zářivého
rozpočtu. Dokud se to dole nezahřeje natolik, že i ty vyšší vrstvy 
troposféry budou patřičně teplejší. Kvantitativní stránku bych nechal na
skutečných výpočtech. To, že to Arrheniovi vyšlo poměrně správně, je jen
šťastná souhra náhod. Pár posledních desetiletí se ale už ty výpočty
všech autorů shodují hodně dobře. I když se jistě detaily spektrální 
vlastností plynů pořád dají vylepšovat, jde o procenta forcingu, zatímco
u aerosolů jsou to desítky, stovky procent. Nejistoty plynového forcingu
jsou už dávno řádově zanedbatelné.

tož tak,
 jeník

PS. pořád cizeluju články k biouhlu a kratší ke 350, je to nahoře na
  http://amper.ped.muni.cz/gw/uhel
 -- do Veroniky to musí mít zřetelně pod deset kiloznaků. Já to měl obojí
o dost delší a nevím, jestli to tím zkracováním ještě je informativní.
Ale dneska jsem už docizeloval, dobrou noc a ráno...