Současný stav krajiny

Aktuální vegetace

Současný stav krajiny je tvořen souborem ekosystémů, které se navzájem odlišují strukturou, druhovým složením a základními funkčními a ekologickými vlastnostmi vegetační složky. Na jejich diferenciaci se významně podílí druh a intenzita antropického tlaku, který je pak do značné míry určující pro stav aktuální vegetace. V rámci vyčleněných forem využití země, které lze považovat za základní vegetační formace, je pak možné detailněji popsat typ rostlinných společenstev.

Pro ornou půdu je typická naprostá převaha kulturních druhů - zemědělských plodin. Nejčastěji se pěstují obiloviny (pšenice,  ječmen, částečně též žito a kukuřice) spolu s okopaninami a víceletými pícninami. Podíl přirozených plevelných druhů, zastoupených pravděpodobně ještě v 60. letech, díky intenzívní zemědělské výrobě rapidně klesl (pouze ostrožka stračka - Consolida regalis, chrpa polní - Centaurea cyanus) a je nahrazován ruderálními druhy (heřmánkovec přímořský - Tripleurosperum inodorum, svlačec rolní - Convolvulus arvensis, rmen rolní - Anthemis arvensis, svízel přítula - Galium aparine, šťovík kadeřavý - Rumex crispus a tupolistý - R. obtusifolius).

Část ruderálních druhů přechází na neobhospodařovaná travinobylinná lada, na kterých je často dominantní výskyt třtiny křovištní (Calamagrostis epigeios), bezkolence modrého (Molinia caerulea) a válečky prapořité (Brachypodium pinnatum), na podmáčených lokalitách převládá rákos obecný (Phragmites communis). V těchto blokovaných sukcesních stádiích je druhová pestrost nízká.

V zahradách se charakteristicky vyskytují ovocné dřeviny, v naprosté většině zastoupené vysokokmennými odrůdami jabloní, švestek a hrušní. Částečně se též dochovaly staré odrůdy ovocných dřevin. Pestrá mozaika společenstev v zahradách je doplněna druhy agrocenóz a kulturních lučních porostů.

Trvalé travní porosty se svou druhovou skladbou navzájem výrazně liší. Na plochách kulturních, intenzívně obhospodařovaných luk je druhová diverzita vlivem negativních zásahů (hnojení vysokými dávkami minerálních hnojiv) potlačena a převažují pak agresivní druhy trav jako ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), srha říznačka (Dactylis glomerata), kostřava luční (Festuca pratensis), trojštět žlutavý (Trisetum flavescens), bojínek luční (Phleum pratense). Druhové spektrum je výrazně ochuzeno, z dvouděložných jsou nejčastější kopretina bílá (Leucanthemum vulgare), jetel plazivý (Amoria repens) či pampeliška srstnatá (Leodonton hispidus). Na silnou degradaci vlivem nadměrného přísunu dusíku ukazuje též přítomnost šťovíku (Rumex sp.).

Pestrá luční společenstva jsou zachována jen v enklávách. Vedle trav (tomka vonná - Anthoxanthum odoratum, sveřep vzpřímený - Bromopsis erecta, třeslice prostřední - Briza media, válečka prapořitá - Brachypodium pinnatum, trojštět žlutavý - Trisetum flavescens) jsou významně zastoupeny rostliny dvouděložné, které určují pestrost společenstev. Z ohrožených druhů jde především o orchideje (vstavač kukačka - Orchis morio, vstavač mužský - Orchis mascula, hlavinka horská - Traunsteinera globosa, pětiprstka žežulník - Gymnadenia conopsea, prstnatec májový - Dactylorhiza majalis, vemeník dvoulistý - Platanthera bifolia) a teplomilné druhy (černohlávek velkokvětý - Prunella grandiflora, kakost krvavý - Geranium sanguineum, plamének přímý - Clematis recta, jetel načervenalý - Trifolium rubens). Na výslunných stanovištích se též vyskytuje mochna bílá (Potentilla alba) a sedmilistá (P. heptaphylla), tužebník obecný (Filipendula vulgaris), srpice barvířská (Serratula tinctoria), úročník bolhoj (Anthyllis vulneraria). Z ostatních druhů je typický výskyt zvonku klubkatého (Campanula glomerata), orlíčku planého (Aquilegia vulgaris), jetele horského (Trifolium montanum) či vítodu obecného (Polygala vulgaris).

Liniová dřevinná společenstva jsou tvořena převážně břehovými porosty vodních toků s převahou původních dřevin. Podle stanovištních podmínek se vyskytují olše lepkavá (Alnus glutinosa), vrba křehká (Salix fragilis) a vrba jíva (S. caprea), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), habr obecný (Carpinus betulus), javor klen (Acer pseudoplatanus), dub zimní (Quercus petraea). Keřové patro je dobře vyvinuto (líska obecná - Corylus avellana, bez černý - Sambucus nigra, hloh - Crategus sp., svída krvavá - Swida sanguinea, dřín obecný - Cornus mas, kalina obecná - Viburnum opulus). V synuzii podrostu jsou zastoupeny orsej jarní (Ficaria verna), dymnivka dutá (Corydalis cava), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), prvosenka vyšší (Primula veris), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), blatouch bahenní (Caltha palustris) a vzácně kosatec žlutý (Iris pseudocorus).

Sekundární sukcese probíhá na plochách lad s dřevinami. Zápoj dřevin je rozvolněný, vyskytují se borovice lesní (Pinus sylvestris), modřín opadavý (Larix decidua), javor klen (Acer pseudoplatanus), javor babyka (A. campestre) a habr obecný (Carpinus betulus). V podrostu je častá líska obecná (Corylus avellana) a hlohy (Crategus sp.). Na částečnou degradaci ploch vlivem pastvy v minulosti ukazuje výskyt břízy bělokoré (Betula pendula) a topolu osiky (Populus tremula).

Lesní porosty jsou ovlivněny předchozím zemědělským využitím ploch. Na dříve vypásaných pozemcích se v dřevinné skladbě významně uplatňuje borovice lesní (Pinus sylvestris), bříza bradavičnatá (Betula pendula), modřín opadavý (Larix decidua), místy i smrk ztepilý (Picea abies) a jen vzácně je v keřovém patře zastoupen jalovec obecný (Juniperus communis). Z listnáčů k původnímu dubu zimnímu (Quercus petraea) přistupuje habr obecný (Carpinus betulus), lípa malolistá (Tilia cordata) či ostatní cenné listnáče (jeřáb břek - Sorbus torminalis, třešeň ptačí - Prunus avium). Na hranicích původních pozemků se vyskytují javor babyka (Acer campestre), dřín obecný (Cornus mas) či mohutné exempláře dubu zimního (Quercus petraea). Vlivem pařezinového hospodaření je zastoupení buku (Fagus sylvatica) nižší. Rovněž druhové složení podrostu je ovlivněno - prosvětlením dochází k silnému zabuření, rovněž se vyskytují porosty na půdách degradovaných pastvou a vyhrabáváním steliva (vyskytují se brusnice borůvka - Vaccinium myrtillus a brusinka - V. vitis-idaea).

V přírodě blízkých porostech je druhové spektrum tvořeno druhy odpovídajícími potenciální vegetaci. Podle jednotlivých STG převažuje především buk lesní (Fagus sylvatica), který vytváří zachovalé nesmíšené porosty holých bučin s kyčelnicí cibulkonosnou (Dentaria bulbifera), lýkovcem jedovatým (Daphne mezereum), mařinkou vonnou (Asperula odorata) a šťavelem kyselým (Oxalis acetosella).

Specifická jsou druhově bohatá lemová lesní společenstva, ve kterých je zřejmý vyšší podíl teplomilných druhů (medovník meduňkovitý - Mellitis melisophyllum, hvězdnatec čemeřicový - Hacquetia epipactis), mimo nichž jsou charakteristické lilie zlatohlávek (Lilium maratagon), kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), orlíček planý (Aquilegia vulgaris), lecha jarní (Lathyrus vernus).

Jako přírodě podmíněně blízká lze hodnotit společenstva geobiocenoidu železniční trati. Náspy a zářezy byly dříve využívány jako louky a pastviny a z hlediska aktuální vegetace mají charakter travinobylinných lad s částečnou sekundární sukcesí (dub zimní - Quercus petraea, borovice lesní - Pinus sylvestris, hloh - Crategus sp.). Dříve široké spektrum lučních druhů je na ústupu vlivem zarůstání travinami, zejména třtinou křovištní (Calamagrostis epigeios).

Místní územní systém ekologické stability

Udržení existence bioty v krajině je nemožné bez nutného minima přirozených stanovišť v rámci všech typů přirozených ekosystémů. V současnosti lze za nejvýznamnější, legislativně zakotvený počin považovat územní systém ekologické stability (dále ÚSES), který představuje síť ekologicky významných segmentů krajiny, účelně rozmístěných na základě funkčních a prostorových kritérií. Jedná se o optimálně fungující soustavu biocenter, biokoridorů a interakčních prvků (Kolektiv, 1995).

Při vymezení místního územního systému ekologické stability jsem vycházel ze zpracovaných generelů regionálního a místního ÚSES, vyhotovených v rámci urbanistické studie CHKO Bílé Karpaty (Lö w et al., 1995). Postup se skládá z řady kroků, při nichž jsou dodržována následující kritéria:

1. kritérium rozmanitosti potenciálních ekosystémů,
2. kritérium prostorových vztahů potenciálních ekosystémů,
3. kritérium nezbytných prostorových parametrů,
4. kritérium aktuálního stavu krajiny,
5. kritérium společenských limitů a záměrů (Kolektiv, 1995).

Biogeografická diferenciace (1. a 2. kritérium) spočívá v začlenění zájmového území do primární krajinné struktury. Na úrovni biochor je v KÚH zastoupena v rámci Bělokarpatského bioregionu biochora mírně teplých hornatin a biochora mírně teplých vrchovin s nevápnitými půdami. Část řešeného území přísluší do biochory mírně teplých plochých vrchovin Zlínského bioregionu. Na topické úrovni je typologické členění primární krajinné struktury určeno skupinami typů geobiocénů (STG), z nichž jsou zastoupeny následující STG 3. a 4. vegetačního stupně: typické dubové bučiny, dubové bučiny s lípou, jasanové olšiny, nahé bučiny a dubojedlové bučiny (viz kapitola 3.3.6).

Hodnocení aktuální vegetace z hlediska jejího významu pro ekologickou stabilitu (4. kritérium) vede k vyčlenění kostry ekologické stability, obsahující jak přírodní, tak antropicky podmíněné součásti. Při hodnocení aktuálního stavu krajiny byl rovněž zohledněn vývoj krajinných segmentů a trvání období s kontinuálním vývojem současných vegetačních formací (viz kapitola 4.4). Takto vyčleněné ekologicky významné segmenty krajiny tvoří základní část místního ÚSES.

V rámci diplomové práce jsem se pokusil o přesnější prostorové vymezení skladebních součástí ÚSES, doplnění antropicky ovlivněných biocenter a řady interakčních prvků při zachování širší návaznosti na generel regionálního a místního ÚSES (Mapa č. 14).

BC1 Bukovina - zahrnuje reprezentativní ukázku přírodě blízkých lesních společenstev v rámci biochory mírně teplých hornatin s významnou funkcí toku organismů a hmoty a uchování genofondu. Z jednotek potenciální vegetace jsou zastoupena společenstva holých bučin, dubojedlových bučin, dubových bučin s lípou a jasanových olšin. Jde o funkční, homogenní biocentrum v členitém terénu krátkých údolních zářezů. Z rostlinných druhů se zde vyskytují typické druhy bučin (kyčelnice cibulkonosná - Dentaria bulbifera, sasanka pryskyřníkovitá - Anemone ranunculoides, samorostlík klasnatý - Actaea spicata aj.).

BC2 Žleb - je vymezeno v rámci přírodní památky Žleb v biochoře mírně teplých vrchovin s nevápnitými půdami. Jde o zachovalou enklávu pestrých luk a druhově bohatých lesních lemů se širokým spektrem rostlinných druhů. Jádrovým územím biocentra je sesuvná lokalita s pramennou mísou. Vyskytuje se zde řada ohrožených druhů rostlin, zejména orchidejí (vstavač mužský - Orchis mascula, vstavač kukačka - O. morio, pětiprstka žežulník - Gymnadenia conopsea, vemeník dvoulistý - Platanthera bifolia, prstnatec májový - Dactylorhiza majalis) s významným podílem teplomilných prvků (černohlávek velkokvětý - Prunella grandiflora, plamének přímý - Clematis recta, mochna bílá - Potentilla alba). Roste zde též mochna drobnokvětá (Potentilla micrantha), která se v Bílých Karpatech vyskytuje mezi Bzovou a Rokytnicí na několika mikrolokalitách, které jsou jedinými výskyty v celé ČR. Biocentrum tvoří významný stabilizační segment s funkcí zachování genofondu.

BC3 Dubí - reprezentuje biochoru mírně teplých vrchovin s nevápnitými půdami. Jde o částečně funkční lesní biocentrum typických dubových bučin na mezotrofních hnědých půdách, charakteristické svou uzlovou polohou v rámci ÚSES. V dřevinné skladbě převažuje původní dub a buk, introdukovanou borovici je nutné postupně odstranit. V synuzii podrostu převažují původní druhy a podobně jako v BC Žleb se na 2 mikrolokalitách vyskytuje mochna drobnokvětá (Potentilla micrantha).

BC4 Uhlářky - kombinované lesně – luční biocentrum v biochoře mírně teplých plochých vrchovin, které přechází do sousedního k.ú. Hrádek. Je tvořeno mozaikou přírodě blízkých segmentů: nivních a mezofilních luk a přírodě blízkými lesními společenstvy s mírně pozměněnou dřevinnou skladbou, zastoupenými převážně typickými dubovými bučinami a fragmentálně též jasanovými olšinami a dubovými bučinami s lípou. Z ohrožených druhů se zde vyskytují prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). Vzhledem ke své poloze na střetu s převážně zemědělsky využívanou krajinou plní funkci homeostatickou.

BK1 - přerušovaný biokoridor tvořený břehovými porosty Bukovinského potoka s významnou funkcí toku hmoty. V části pod obcí se projevuje jako stabilizační prvek s vyšší biodiverzitou. Negativně je ovlivněn intravilánem a náspem železniční trati, které mají charakter částečných bariér - v těchto úsecích si biokoridor zachovává funkce v rámci hydrického transportního systému. Tok teče převážně v mělkých údolních zářezech s dynamicky probíhajícími erozními a akumulačními procesy. V klenbových společenstvech převládají původní dřeviny (olše lepkavá - Alnus glutinosa, jasan ztepilý - Fraxinus excelsior, javor klen - Acer psudoplatanus, habr obecný - Carpinus betulus, buk lesní - Fagus sylvatica, dub zimní - Quercus petraea, lípa malolistá - Tilia cordata, vzácně jilm habrolistý - Ulmus carpinifolia) s výskytem ohrožených druhů (kosatec žlutý - Iris pseudocorus, lilie zlatohlávek - Lilium martagon, zapalice žluťuchovitá - Isopyrum thalictroides aj.)

BK2 - spojuje BC1 Bukovina s BC3 Dubí a má charakter pásmového kontaktního koridoru v lesní matrici s předpoklady pro zajištění funkce toku organismů. Z hlediska aktuální vegetace z části prochází lesními porosty s pozměněnou skladbou dřevin, v těchto případech je nutné obnovit zastoupení původních druhů.

BK3 - propojuje BC3 Dubí a BC4 Uhlářky. Je to jednoduchý koridor lesních druhů, částečně přerušený komunikací (šířka přerušení nepřekračuje přípustnou mez), zajišťující pohyb organismů.

BK4 a BK5 - zasahují do zájmového území jen okrajově. Spojují BC1 Bukovina s lesními lokálními biocentry v sousedním k.ú. Pitín. Významný je zejména biokoridor 4, který přímo navazuje na nadregionální biokoridor, vymezený na hraničním hřebenu Bílých Karpat.

Přestože jsou tyto skladební součásti nezbytným prvkem plánu místního ÚSES, jsou v další praxi závazné jen některé z nich. Síť interakčních prvků by měla vhodně doplňovat soustavu biocenter a biokoridorů.

IP1 Drahy - je tvořen dřevinným koridorem spojujícím lesní matrici s intravilánem. Má významnou funkci v toku organismů, přispívá k protierozní ochraně úvozu cesty, která jím prochází a rovněž zvyšuje estetickou hodnotu krajiny.

IP2 Nad javory - heterogenní prvek s pestrými lučními společenstvy a funkčním nivním koridorem. Na loukách s rozptýlenými ovocnými stromy a lemovými dřevinnými společenstvy (dub zimní - Quercus petraea, jeřáb břek - Sorbus torminalis, třešeň ptačí - Prunus avium, javor klen - Acer pseudoplatanus) se vyskytují ohrožené druhy rostlin (vstavačovité). Druhým segmentem tohoto interakčního prvku je břehový porost drobného vodního toku, který zabezpečuje kontakt s lesní matricí. V klenbovém společenstvu jsou vyvinuta přírodě blízká společenstva jasanových olšin.

IP3 Kruhy - pestrá mozaika společenstev lučních a lesních, do 60. let intenzívněji zemědělsky využívaných, v současnosti s probíhající sukcesí. Relativně svažité území (10°- 15°) s pozůstatky původního terasování a místně aktivními sesuvy je od intenzívně zemědělsky využívaných ploch odděleno lemovými společenstvy. Přirozenou JZ hranici tvoří břehový porost občasného toku, v němž je zastoupena vrba křehká (Salix fragilis), vrba jíva (Salix caprea), habr obecný (Carpinus betulus) a jilm horský (Ulmus glabra). Druhová škála lučních druhů je bohatá, v závislosti na stanovištních podmínkách jsou zastoupeny jak druhy mezofilní, tak vlhkomilné. Vyskytují se vstavač kukačka (Orchis morio), hlavinka horská (Traunsteinera globosa), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), mečík střechovitý (Gladiolus imbricatus). V ekotonech rostou sasanka pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides), kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), orlíček planý (Acquilegia vulgaris), lilie zlatohlávek (Lilium martagon) atd.

IP4, IP5 Slatiny - břehový porost regulovaného potoka, který plní v okolní intenzívně zemědělsky využívané krajině funkci toku organismů, v příčném směru působí jako nevýrazná bariéra. Přispívá ke zvýšení estetické hodnoty krajiny. Je rozdělen na dvě části železničním náspem. Kvalita břehových porostů se liší. Při kontaktu s BC1 jsou zachovány fragmenty druhově pestrého klenbového společenstva s různověkým porostem dřevin (dub letní - Quercus robur a dub zimní - Q. petraea, lípa širolistá - Tilia platyphylla, javor babyka - Acer campestre a javor mléč - Acer platanoides) s bohatě vyvinutým keřovým patrem (líska obecná - Corylus avellana, svída krvavá - Swida sanquinea, brslen bradavičnatý - Euonymus verrucosa, kalina obecná - Viburnum opulus, ptačí zob obecný - Ligustrum vulgare). Jinak převládají ruderalizovaná liniová dřevinná společenstva.

IP6 Železniční trať - travinobylinná lada na náspech a zářezech železniční trati se solitery (bříza bradavičnatá - Betula pendula, trnovník akát - Robinia pseudoacacia, dub zimní - Quercus petraea, dub letní - Q. robur, borovice lesní - Pinus sylvestris) a místně probíhající sukcesí (slivoň trnka - Prunus spinosa, hloh - Crategus sp., dub zimní - Quercus petraea). Výrazný prvek, který dělí souvislé bloky orné půdy, s funkcí estetickou a částečně i stabilizační a výrazným bariérovým efektem v příčném směru. Převládají blokovaná sukcesní stádia s třtinou křovištní (Calamagrostis epigeios), na náspech s jižní orientací vlivem expozičního klimatu společenstva s výskytem teplomilných prvků (dříve len rakouský - Linum austricum).

IP7 Ohrádka - interakční prvek přiléhající k BC1, tvořený existujícím terénní stupněm a objekty kořenové čistírny odpadních vod (ČOV), jejíž výstavba právě probíhá. Z objektů kořenové ČOV bude pro vlastní funkci interakčního prvku nejdůležitější biologický rybník (rozloha 800 m²), napájený vodou z Bukovinského potoka a vyčištěnými odpadními vodami z ČOV. Příznivý vliv na funkčnost interakčního prvku lze očekávat i od vlastních filtračních polí kořenové ČOV, které budou osázeny mokřadními rostlinami (rákos obecný - Phragmites communis, zblochan vodní - Glycera aquatica). Ve spojení s terénním stupněm (travinobylinná lada s ovocnými stromy) bude tvořit segment s mozaikou terestrických, semiterestrických a hydrických ekosystémů se stabilizační a retenční funkcí a topickou vazbou pro obojživelníky.