Celostní charakteristika vývoje kulturní krajiny

Poznámka: I_r=(P_i .100%)/P_i-1, I_b=(P_i .100%)/P₀ ; kde P_i je plocha v časovém horizontu i (1847, 1907, 1950, 1995), P₀ je plocha v prvním čas. horizontu, ve kterém se forma využití země vyskytovala (nejčastěji 1847)

Podíl plošného zastoupení lesních porostů (17,45%) je srovnatelný s plochou “čistých” pastvin a obdobně jako u pastvin a pastvinových lesů je část ploch ve vlastnictví obce (v případě lesů je to dokonce 100%). Opět jde plošně rozsáhlé parcely, které se až na výjimky (Dubí) vyskytují v jižní polovině katastrálního území.

Plochy luk (8,78% celkové plochy) lze podle lokalizace rozdělit na dvě kategorie. V prvním případě jde o dvousečné luční porosty v nivních polohách a nebo v jejich těsné blízkosti. Malá sklonitost území umožňovala větší plochu a méně protáhlý tvar parcel. Druhou kategorii tvoří louky mezofilního charakteru na relativně sušších stanovištích, jejichž plocha je asi o 1/3 větší než u nivních luk.

Sady (1,33% celkové plochy) se převážně vyskytují v bezprostřední blízkosti intravilánu, kde navazují na zastavěnou půdu (tzv. “humna”). Jak polohou, tak vlastním způsobem využití jsou velmi podobné zahradám, které se podílí na celkové ploše 1,69% a jsou nejintenzívněji využívanou formou využití země (viz Tab. 9).

Zastavěná část leží přibližně v těžišti katastru. Naprostá většina budov (mimo osamocený mlýn) je umístněna z části nahodile podél Bukovinského potoka a částečně lemuje cesty procházející intravilánem. Hospodářské budovy jsou většinou těsně přimknuty k vlastní obytné budově. Výjimkou jsou sušírny na ovoce, které jsou vzhledem k nebezpečí požáru vzdáleny od nejbližší budovy minimálně 50 metrů a jsou tak rozmístěny jakoby v kruhu okolo vlastního sídla.

Cestní síť je tvořena polními cestami, radiálně vybíhajícími ze zastavěného území. Nejvýznamnější cestou je spojnice se sousedními obcemi Pitín, Šanov a Rokytnice, která prochází intravilánem. Poslední vyčleněnou formou využití země jsou vodní plochy, zastoupené vodními toky.

Rozsáhlý materiál vceňovacího operátu, který obsahuje řadu údajů o hospodářských poměrech v polovině 19. století, umožňuje blíže charakterizovat způsob obhospodařování jednotlivých forem využití země. Zvláště cenné jsou popisy vyčleněných druhů pozemků. V popisu kategorie “Hochwalden” (vysoký les) je uvedeno, že “lesní porosty jsou z 1/4 tvořeny dubem a ze 3/4 bukem a jsou podle zvyku v této obci po 100 letech obhospodařovány k topení a méně k užitku dřeva”. Rovněž je popsán porost pastvinových lesů (v originálu “Hutweiden mit Holznutzen” - pastviny s užitkem dřeva), které jsou “z jedné třetiny pastvinou a ze 2/3 lesem” s bukem, dubem a hlavně břízou a jsou na rozdíl od “vysokého lesa” obhospodařované jen v 20-tileté obmýtní době (pařezinové hospodaření). Rovněž u pastvin lze předpokládat porosty křovin (“pastviny dávají malý výnos, poněvadž na nich roste jalovcové křoví, které odebírá trávě významný prostor”).

Pro tehdejší extenzívní zemědělství je charakteristické trojpolní hospodaření. Na orné půdě byly převážně pěstovány obiloviny (žito, ječmen a oves, méně pšenice) a částečně okopaniny (brambory). Veškerá orná půda je navíc dělena do tří bonitních tříd, ve kterých s klesající úrodností roste zastoupení ovsa a ječmene a rozšiřuje se plocha úhorů. Ladem ležela půda v třetím roce cyklu, přičemž v prvních dvou bonitních třídách byla ještě z malé časti (2-3/10) intenzívněji využita a tedy pouze na plochách třetí, nejméně úrodné bonitní třídy, byly v třetím roce výhradně lada. Obhospodařování úhorů (“Trieschfelder”), jak byla označována “pole vzdálená od obce ... střídavě využívaná jako pole a pastviny”, bylo ještě extenzívnější (“jeden rok jsou osety ovsem a zůstávají po 5 let pastvinou”).

Naopak jako pozemky s nejvyšším výnosem (viz Tab. 9) jsou hodnoceny zahrady, na kterých se pěstovala zelenina a ovoce pro domácí spotřebu a částečně byly též koseny. Přechodnou kategorií mezi zahradami a loukami jsou sady (“Wiessen mit Obstbaumen” - louky s ovocnými stromy), na kterých, podobně jako v zahradách, rostou ponejvíce švestky, hrušně a jabloně. Louky samotné jsou děleny podle výnosu do dvou bonitních tříd, které odrážejí přírodní podmínky parcely (1. třída je zastoupena téměř výhradně v nivních polohách, kdežto pozemky zařazené do 2. třídy jsou na svazích). To se projevuje i ve způsobu hospodaření: zatímco bohatší louky 1. třídy jsou koseny dvakrát do roka a pak ještě spásány, zbylé louky dávají jen jednu sklizeň a poté jsou vypásány. Zajímavá je zmínka o jarním čištění luk.

Tehdejší nevýnosné zemědělství se projevovalo vysokým podílem zemědělské půdy, zastoupené i na strmých svazích (trati Kozice a Jahodiska). Přestože byly pozemky v těchto extrémních polohách terasovány, byly vystaveny eroznímu působení, které je zmiňováno především u pastvin a úhorů.

Tab. 9 Průměrný čistý roční výnos podle druhů pozemku v roce 1847
(v zlatých a krejcarech na 1 jitro [cca 0,5755 ha])

Hlavní částí vceňovacího operátu jsou pak výpočty čistého ročního zisku podle druhu a bonitní třídy pozemku (viz Tab. 9). Výnosy odráží do značné míry polohu druhů pozemku, nejvýnosnějšími kategoriemi jsou zahrady a louky 1. třídy, které v té době ležely v nejúrodnějších aluviálních polohách. Zřejmý je postupný pokles zisku pro ornou půdu, u úhorů, pastvinových lesů a pastvin je čistý výnos nižší než u lesních porostů.

Stav v roce 1907

Vzhledem k předcházejícímu období došlo k výrazným změnám v krajinné struktuře, a to zejména výstavbou železniční tratě Brno - Trenčianska Teplá, dokončené v roce 1888 (Mapa č. 9). Trať zasahuje do katastrálního území symetrickým obloukem a v členitém reliéfu má charakter výrazných, až 10-ti metrových náspů a zářezů. Výstavba znamenala porušení celistvosti plužiny v tratích Lepky a Slatiny. Dalším, mnohem méně výrazným zásahem je výstavba silnice z Pitína do Rokytnice na počátku 20. století. Část silnice, spojující obec s Pitínem, vznikla pouhým rozšířením tehdy již existující polní cesty, ale druhá část směřující do Rokytnice byla z důvodu velkého sklonu odchýlena od přímo směřující polní cesty. Výše uvedené změny znamenaly zábor zemědělské půdy, který se projevil zvýšením plošného podílu cest a silnic na 3,13%. Jinak je cestní síť téměř shodná se stavem v roce 1847, jen pravděpodobně došlo k posílení významu spojení s parcelami v tratích Široká a Slatiny, oddělených od ostatní plužiny výstavbou železniční trati.

V krajinné matrici je nejčetnějším prvkem orná půda (39,45%) (viz Tab. 8), jejíž výměra se vzhledem k roku 1847 zvětšila především o plochy úhorů. Orná půda se začíná rozšiřovat i do nivních poloh, kde nahrazuje luční porosty. Všeobecně je rozložení orné půdy v tratích, kde převažovala i v předcházejícím období (Lepky, Slatiny, Nad ploty a Nad javory), velmi obdobné.

Krajinnou složkou, která zaznamenala největší plošný nárůst, jsou lesní plochy (26,90%, tj. 154% stavu v roce 1847). Přírůstek je způsoben převodem dříve extenzívně využívaných pastvinových lesů. Změny lze rovněž pozorovat i ve vlastnické struktuře, kdy se mimo plochy obecních lesů začínají tvořit lesy v soukromém vlastnictví (tzv. “selské lesy”), zakládané na dříve zemědělsky využívaných plochách. Podíl selských lesů na celkové výměře lesů je téměř pětinový a navazují převážně na obecní lesní parcely (Jahodiska, Kozice, Dubí, Uhlářky).

Plochy pastvin si zachovaly plošné rozmístění podobné jako v r. 1847, přičemž jejich plocha se mírně zvětšila o úhory (Kozice) a ornou půdu (Bukovina). Pokud ovšem budeme posuzovat výměru v roce 1907 vzhledem k součtu plochy pastvin a pastvinových lesů z roku 1847, pak došlo k poklesu o 7,6%. Podobně jako u lesů se zvýšil podíl soukromého vlastnictví v rámci této formy využití země, ovšem mnohem méně výrazněji.

Louky si zachovaly podíl podobný jako v předcházejícím období (8,03%). Určité změny se odehrály v rámci prostorové struktury, a to především v kategorii nivních luk, které byly místy zorněny (Široká). Jejich úbytek je pak kompenzován převedením převážné většiny sadů v humnech na louky.

Mírný úbytek nastal u zahrad, které jsou zastoupeny 1,57%. Jejich rozmístění je podobné jako v roce 1847, navazují na zastavěné plochy a rovněž jsou zastoupeny v úrodných nivních polohách. Ojediněle došlo k jejich rozšíření i ve větší vzdálenosti od obce (Jahodiska).

Výstavbou došlo k rozšíření ploch zastavěné půdy, jejíž podíl vzrostl na 1,32%. Nová obytná stavení se lokalizovala roztroušeně, bez výraznější spojitosti. Dochází ke zvyšování koncentrace budov v centru obce na úkor zemědělské půdy, což má za následek potlačení zemědělského využití jádra sídla. Zajímavým prvkem je rozšíření dvorů u některých stavení, ke kterému došlo výstavbou nových hospodářských budov ve větší vzdálenosti od obytné části usedlosti. Tím došlo k relativnímu “otevření” dříve na sebe těsně navazující obytné a hospodářské častí stavení.

Stav v roce 1950

Vzhledem ke stavu zaznamenanému v r. 1907 se odehrálo v krajině několik zásadních změn. Ty se dotkly zejména ploch lesů, u kterých došlo k pokračování rostoucího trendu, zachyceného již v předchozích obdobích (viz Tab. 8, Mapa č. 10). V roce 1950 byla výměra lesní půdy 38,28%, což představuje nárůst na 234% počátečního stavu v roce 1847. Došlo k vytvoření ucelených lesních ploch, které mají dominantní zastoupení v tratích Jahodiska, Bukovina, Kozice, Dubí či Klvanec. Počet a rozloha enkláv zemědělské půdy v lesích, většinou pastvin, klesl a tyto plochy mají výrazně disperzní charakter. Jen místy (Kozice) se objevují plochy porostlin (1,54% celkové plochy). Lesy jsou nejčetnější formou využití země.

Plocha orné půdy se podobně jako v předchozím období vyznačuje relativně velkou stabilitou vůči změnám. Její výměra v roce 1950 činila 35,27%, což znamená jen malý pokles vzhledem k předcházejícímu období. K úbytku došlo zejména v jižní, členitější části katastrálního území (Jahodiska), a to zejména přeměnou na pastviny či dokonce lesní porosty.

Podobnou stabilitou jako orná půda se vyznačují louky, jejich podíl na celkové ploše je roven 8,31%. Přeměna nivních luk na ornou půdu, ke které došlo v předcházejícím období, nebyla zaznamenána.

Naopak plocha pastvin se radikálně zmenšila. Jejich výměra v roce 1950, která je již jen 8,71%, klesla vzhledem k předchozímu období na 45% a srovnala se téměř s plochou luk, které do té doby výrazně převyšovala. Dřívější souvislé plochy pastvin na strmých svazích byly zalesněny (trať Kozice) a dochovaly se jen ve zbytcích v tratích Dubí, Kozice, Láz a hlavně Jahodiska.

Zásadní změny se odehrály rovněž ve vlastnických poměrech, když dříve obecní pozemky, využívané jako pastviny nebo lesy, se staly pravděpodobně po roce 1918 singulárními pozemky a v roce 1940 byly rozděleny mezi jednotlivé podílníky. Pastviny zmizely i jako lemová společenstva v některých úsecích vodních toků, kde došlo sukcesí k vytvoření břehových porostů s převažujícími dřevinami (Široká, Lepky). Vyčlenění břehových porostů je však problematické, neboť byly identifikovány na základě vizuální interpretace leteckých snímků. Otázkou tedy zůstává, jaký byl stav lemových společenstev v předcházejícím období, pro něž není možno provést interpretaci leteckých snímků a kdy jsou téměř výhradním pramenem pro zpracování stavu krajiny mapové podklady, v tomto případě katastrální mapa.

Rovněž na základě interpretace leteckých snímků byly vyčleněny souvislejší plochy ekotonových dřevinných společenstev a spolu s již zmíněnými břehovými porosty zařazeny do společné kategorie liniových dřevinných společenstev, které tvoří 1,03% ploch. Jako typické lze uvést jejich zastoupení v tratích Jahodiska a Kozice.

Podíl zahrad na celkové ploše je 1,62% a tato krajinná složka tedy zaznamenala jen malou plošnou změnu. Došlo však ke změnám v prostorové struktuře, část zahrad byla přeměněna na ostatní kategorie zemědělské půdy, zároveň byly vytvořeny další zahrady, navazující na novou zástavbu. Ta je lokalizována zejména podél silniční sítě, přičemž hlavní část je soustředěna kolem silnice směřující do Rokytnice. Mimo to se novostavby objevují při cestě k železniční trati a do Pitína. Celkem zástavba zaujímá 1,62% ploch.

U ostatních ploch, tj. u cest a silnic, železnice a vodních ploch, nebyly zaznamenány žádné změny.

Stav v roce 1995

V současné době jsou nejčetnější krajinnou složkou lesní porosty (43,85% ploch) (viz Tab. 8). Jejich výměra se zvětšila na úkor enkláv zemědělské půdy, které v roce 1950 přispívaly k vnitřní heterogenitě lesních ploch. V současnosti mají lesy charakter spojitého komplexu, který dominuje v jižní, členitější polovině katastrálního území (Mapa č. 11).

Rovněž u ploch orné půdy lze pozorovat pokles rozptýlenosti plošek. Její výměra poklesla cca o 9,5% vzhledem ke stavu v roce 1950 na současných 31,96% celkových ploch. Obrovské změny samozřejmě způsobila kolektivizace (JZD vzniklo v roce 1958), kdy došlo k vytvoření scelených lánů o velikosti až 25 ha (Lepky), jejichž výměra řádově překračovala rozlohu původních parcel. Po listopadu 1989 byla provedena restituce združstevněného majetku, a tak v současnosti je opět cca 30 ha původně scelených lánů obhospodařováno soukromníky. Převážně jde o návrat k původní prostorové struktuře drobné držby. Tyto plochy jsou soustředěny hlavně do tratí Lepky a Slatiny a tvoří více než 3/4 ploch orné půdy, na které hospodaří soukromí zemědělci.

Výrazné změny postihly trvalé travní porosty, které jsou soustředěny hlavně do prostoru mezi sídlem a plochami lesů (trati Žleb, Láz, Jahodiska). Na rozdíl od předchozího stavu, charakteristického svým mozaikovitým uspořádáním, jde o souvislé plochy. Došlo rovněž téměř k úplnému vymizení nivních luk, které v předcházejících obdobích tvořily významný prvek aluviálních poloh. Vlastní členění trvalých travních porostů na louky a pastviny v podstatě není možné, poněvadž změny v hospodaření (zrušení živočišné výroby ZD) způsobily, že naprostá většina travních porostů je kosena a jen u malé části ploch je zaznamenána občasná nepravidelná pastva. Vlastnické poměry jsou poněkud nejasné. Část luk je obhospodařována pouze soukromníky, ovšem u rozsáhlých ploch je kosení nepravidelně zajišťováno jak soukromníky, tak zemědělským družstvem (Jahodiska, z části Žleb). Tyto plochy lze považovat za nejvíce ohrožené sukcesí.

Útlum tlaku na využití půdy, který nastal již během socializace a pokračuje i v současném období, vyvolal vznik opuštěných ploch původně zemědělské půdy. Podle charakteru aktuální vegetace, předchozího využití, polohy vzhledem k lesním celkům a též v závislosti na době, po jakou nebyl pozemek obhospodařován, lze tyto plochy rozdělit na lada travinobylinná a lada s dřevinami. Lada s dřevinami vznikla zejména na místě enkláv zemědělské půdy uvnitř lesních ploch (Kozice, Jahodiska, Nad Bukovinou, Háj) a jejich podíl na celkové ploše činí 1,23%. Podíl travinobylinných lad je přibližně poloviční (0,61%) a jsou lokalizovány jak uvnitř lesních ploch, tak zejména na méně přístupných místech orné půdy (Lepky).

Překvapivé je zvýšení podílu dřevinných liniových společenstev na 1,93%, na kterém se podílí vytvoření souvislých břehových porostů kolem vodních toků. Přesto je nutné zdůraznit, že v krajině vzhledem ke stavu v roce 1950 drasticky poklesl podíl liniových prvků, které byly typickou součástí ploch mozaiky luk, pastvin, ale i orné půdy zejména v tratích Jahodiska, Nad javory a Láz.

Nárůst ploch zastavěné půdy (1,96%) je způsoben výstavbou rodinných domků podél silnic do Rokytnice a k železnici. Výstavba hospodářských budov v rámci zemědělských družstev, typická pro období “socializace vesnice”, není v obci s výjimkou bývalé drůbežárny zastoupena.

Změny se dotkly i vodních toků. Nepatrný nárůst jejich plošného zastoupení je způsoben výstavbou požární nádrže a změnou toku potoka, který tvoří západní hranici KÚH. Především se však změnila kvalita vodních toků. Některé úseky, protékající souvislými bloky orné půdy, byly regulovány (trati Slatiny, Nad ploty, Široká).

Srovnání vývoje využití půdy v České republice a v zájmovém území

Obecné trendy ve vývoji využití země v zájmovém území, nastíněné v kapitole 4.1, odrážejí působení souboru místních přírodních a hospodářských podmínek. Právě tyto faktory lze považovat za příčinu možných odlišností ve vývoji využití půdy v České republice (ČR) a v řešeném území. Srovnání s vývojem v makroměřítku ČR tak umožní identifikaci vlivů, které se podílely na změnách ve využití půdy v ČR a zároveň v zájmovém území.

Zdrojem údajů o využití půdy v ČR byly publikované práce v rámci grantového projektu katedry sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK v Praze “Dlouhodobé změny vývoje a perspektivy využití ploch v ČR z hlediska její současné sociální a ekonomické transformace” (Bičík, Štěpánek, 1994, Jeleček, 1991, Jeleček, 1995). K přiblížení vývoje ve 2. polovině 19. století bylo použito prací Jelečka (1985) a Alberta (1970). Pro zajištění vzájemné srovnatelnosti dat bylo nutné přistoupit ke sloučení některých forem využití země, které byly vyčleněny v rámci diplomové práce. Tento krok ovšem nijak nesnižuje srovnatelnost údajů, poněvadž všechny použité literární prameny vycházejí principiálně ze stejných údajů jako předkládáná diplomová práce - z katastrálních operátů (stabilní katastr, pozemkový katastr, evidence nemovitostí, katastr nemovitostí). Konkrétně se jednalo v rámci stavu v roce 1847 o sloučení pastvin s kategorií pastvinových lesů a orné půdy s úhory. Rovněž jsou ke srovnání používány údaje za souhrnné kategorie zemědělská půda (zahrnuje ornou půdu, trvalé kultury, louky a pastviny) a jiné plochy (sdružuje zastavěné plochy, vodní plochy a ostatní plochy). Paradoxně se větší odlišnosti mohou vyskytnout též pro údaje z roku 1995. Stav katastru nemovitostí totiž neodpovídá přesně skutečnosti a údaje jsou zde zanášeny s určitým zpožděním. Další nepřesnosti se mohou vyskytnout díky rozdílům ve stanovených časových horizontech, pro které jsou údaje srovnávány (největší rozdíl je pro data z přelomu 19. a 20. století - 10 let).

Základní odlišnost ve struktuře využití země, vyjádřená procentuálními podíly jednotlivých forem využití země, se projevuje již při srovnání stavu v letech 1845/1847. Nižší je zastoupení orné půdy v zájmovém území, které je odpovídající vzhledem k přírodním podmínkám, ovšem zcela odlišný je podíl zemědělské půdy, který je v k.ú. Hostětín o 13% vyšší než v ČR. To ukazuje na výrazný tlak na využití půdy, které způsobuje v té době ještě extenzivní úhorové zemědělství v zájmovém území. Více než čtvrtinový podíl pastvin na celkové výměře (tj. 33,5% ploch zemědělské půdy) je pro tento způsob hospodaření typický. Překvapivě nízký podíl lesní půdy v zájmovém území (17,45%) vzhledem ke stavu pro celé území současné ČR (28,73%) tento fakt jen potvrzuje.

Tab. 10 Srovnání vývoje půdního fondu na území České republiky (ČR) a k.ú. Hostětín (H) v období 1845 - 1995 (v %)

V 2. polovině 19. století se po revoluci v letech 1848 - 49 a pádu feudálních výrobních vztahů začíná i v malovýrobě uplatňovat změna extenzívního úhorového hospodaření na střídavé zemědělství. Tento trend lze pozorovat nejprve u velkostatků a vede k odbourávání ploch úhorů, stájovému chovu dobytka, k pěstování okopanin a pícnin na orné půdě a použití umělých hnojiv, které se na velkostatcích začalo soustavněji rozvíjet od 30. let 19. století (Jeleček, 1985). V 2. polovině 60. let 19. století pak dosáhlo zemědělství největší konjunktury, na které se podílí zejména pěstování a zpracování cukrovky v úrodných nížinných oblastech.

Pro území celé ČR v tomto období dochází k nárůstu ploch zemědělské půdy, který je pokračováním trendu z 1. poloviny 19. století. V důsledku vleklé agrární krize od roku 1873 je však v období 1882 - 1897 pro území ČR zaznamenán pokles rozlohy zemědělské půdy o 0,2%. Rozmach kapitalismu v zemědělství po revoluci 1848/1849 (rychle rostoucí městské průmyslové obyvatelstvo rozšiřovalo trh potravin a zmenšovalo zásoby pracovních sil) vyvolal ještě extenzívnější využívání půdy růstem ploch orné půdy o 7,1% v období 1845 - 1882. Tento trend skončil v následujícím období, kdy se plochy orné půdy již zmenšily o 1,8% (Jeleček, 1995).

Tab. 11 Změny struktury půdního fondu v období 1850 - 1873 vyjádřené podílem na zemědělské půdě (P) v % a bazickým indexem výměry (I) (v %)

Odlišný je však trend v podhorských a horských oblastech, kde naopak dochází k výraznému poklesu výměry zemědělské půdy v důsledku zalesňování rozsáhlých, extenzívně využívaných pastvin. Tento fakt prokazují údaje v Tab. 11, které jsou zpracovány pro tzv. přirozené zemědělské krajiny v rámci Moravy. Obec Hostětín byla v té době součástí soudního okresu Valašské Klobouky, který spolu s okresy Vizovice, Vsetín, Valašské Meziříčí, Rožnov a Frenštát tvořil zemědělskou přírodní krajinu Karpaty. Největší úbytky zemědělské půdy na Moravě v letech 1850 - 1873 byly právě v oblasti Karpat (-11%) s nejvyšším poklesem právě v soudním okrese Valašské Klobouky (-25%) (Albert,1970).

Pro vývoj v 1. polovině 20. století jsou jak v rámci ČR, tak v rámci zájmového území patrné rostoucí trendy u orné a lesní půdy (v obou případech jsou v KÚH vyjádřeny výrazněji: nárůst ploch lesní půdy o 54% , v ČR +4,5%; pokles výměry orné půdy na 85,5% stavu z přelomu 19. a 20. století, v ČR obdobně na 96,7%). Změny se projevují ve struktuře zemědělské půdy, kdy jak případě ČR, tak KÚH dochází k poklesu výměry pastvin.

V dalším sledovaném období po r. 1948 se změny ve využití půdy v ČR projevují úbytkem ploch orné a zemědělské půdy, které nejsou důsledkem vývoje ekonomiky v zemědělství, nýbrž rozsáhlé investiční výstavby v průmyslu, v zemědělství (výstavba areálů soustředěné živočišné výroby na okrajích obcí), v dopravě, bytové sféře, v rozmachu povrchové těžby uhlí apod. K uvedeným faktorům se navíc přidružují důsledky politické. Odsun sudetských Němců znamenal i přes následné dosídlovaní rozsáhlé úbytky orné a zemědělské půdy, zalesňování a častý zánik mnohých sídel v pohraničí (Jeleček,  1995; Bičík, Štěpánek, 1994).

Srovnání údaje z řešeného území je v tomto případě ztíženo tím, že v rámci diplomové práce je posuzováno období 1950 - 1995 jako celek, tedy bez odlišení poslední vývojové etapy po proměnách v roce 1989. V letech 1989 - 1995 je na území ČR i nadále zaznamenán pokles výměry orné půdy, který je intenzívnější než minulém období (72 tis. ha za 5 let, vzhledem k 94 tis. ha za předchozí dvacetiletí). K tomuto trendu je kontrastní nárůst ploch luk a pastvin, vzestup zaznamenaný u lesní půdy je zanedbatelný.

Celkově v období 1948/1950 - 1995 došlo k úbytku orné půdy, který je pro ČR vyšší (19,3%, zatímco pro KÚH jen 9,5%). Tento fakt lze vysvětlit mnohem menším rozvojem ostatních ploch v zájmovém území, které se právě v rámci celé ČR rozšiřovaly na úkor orné, resp. zemědělské půdy. V obci tento trend není tak patrný, neboť je potlačen působením celé řady faktorů (v obci nebyly budovány téměř žádné objekty zemědělského družstva, okrajová poloha, stavební uzávěra apod.).

V rámci sledovaného období se trendy ve vývoji využití půdy v rámci ČR a zájmového území liší. Vysoký podíl zemědělské půdy v KÚH v polovině 19. století se postupně v důsledku přechodu z úhorového hospodaření na střídavé zemědělství v 2. polovině 19. století a později vlivem změn v zaměstnanosti obyvatelstva snižoval na současných 58,8% počátečního stavu. Tento pokles výrazně převyšuje analogický ukazatel pro ČR (81,1%) a rovněž se liší svým časovým průběhem (viz Obr.  3). Rozdílně se projevují trendy v zornění zemědělské půdy, které v případě Hostětína vzrostlo z 51,7% na 68,5% v roce 1995, kdežto pro ČR je nárůst zornění zaznamenán pouze do roku 1948 (maximum 77,1%) a současná hodnota (73,8%) se blíží stavu v roce 1845. Zatímco pozorovaný nárůst ploch lesní půdy od poloviny 19. století do současnosti je pro ČR 16,1%, tak v rámci k.ú. Hostětín je to o 162,4%. Lesní půda je tedy v zájmovém území nejdynamičtější formou využití země, jejíž procentuální nárůst lze vzhledem k údajům pro ČR srovnat pouze s nárůstem jiných ploch (rozšíření o 143,8% vzhledem ke stavu v roce 1845).

Shrnutí výsledků analýz a syntéz využití krajiny

Na základě výsledků provedených analýz a syntéz vývoje využití země a posouzení vztahu přírodních podmínek a hospodářského využití země v zájmovém území lze tvrdit, že současný stav krajiny je výsledkem působení člověka od 12. století. Přes určitá přerušení jinak permanentního vývoje, ke kterým zejména patří zejména opuštění sídla v 16. století a válečné nájezdy v průběhu 17. a počátkem 18. století, došlo v období zániku feudalismu v 1. polovině 19. století k vytvoření krajiny s výrazným podílem zemědělské půdy. Rozloha lesů pravděpodobně dosáhla na přelomu 18. a 19. století svého minima, které však bylo patrně v rovnováze s potřebami obyvatelstva. Dřevo bylo jediným topivem a obnova lesních porostů byla jedním ze základních existenčních předpokladů v té době relativně autonomních sídel se samozásobitelským hospodařením a omezenou směnou výrobků. Vlastní zemědělství se významně přizpůsobovalo daným přírodním podmínkám, což vedlo k zesilování původně malých stanovištních rozdílů (Míchal, 1994). Jako příklad lze uvést vysoký podíl lučních porostů v potočních nivách, které byly, vzhledem k přírodním podmínkám a značnému antropogennímu ovlivnění retenční schopnosti povodí s častými povodněmi, nejvhodnější zemědělskou formou využití země.

Tehdejší krajinná struktura vznikala na základě zkušeností dlouhé řady generací, aplikováním metody “pokusu a omylu”, kdy narušení v podobě ekologické havárie (neúroda, povodeň, eroze) vedla k optimalizaci hospodářských postupů, prostorové diferenciaci ekosystémů a tím i k výrazné heterogenitě krajiny. Krajinnou matrici tvořila zemědělská půda s převažující ornou půdou a významným podílem pastvin, kdežto lesy tvořily jen zbytkové a nespojité plochy. Charakteristickým prvkem úhorového zemědělství je vedle vysokého podílu pastvin i existence pastvinových lesů s pařezinovým hospodařením.

Výrazným inovačním prvkem, který vyvolal od poloviny 19. století rozsáhlé změny krajiny, byl přechod od úhorového ke střídavému hospodaření. Tento proces znamenal rovněž zvýšení vzájemných rozdílů v obhospodařování jednotlivých forem využití země, orná půda již neležela v třetím roku osevního cyklu ladem a výrazněji se odlišila od ostatních krajinných složek. S ohledem na přírodní podmínky došlo k určité strukturalizaci přechodu na střídavé hospodaření, což vyvolalo zalesnění pastvinových lesů a převod části úhorů na pastviny. Uvedené rozšiřování ploch lesů tak znamenalo přerušení základní historické tendence vývoje lesnatosti v českých zemích, kterou bylo až do poloviny 19. století zmenšování plochy lesů. Vedle výše uvedených příčin se na nárůstu lesní půdy podílel i postupný růst ceny dřeva jako suroviny a akceptování krajinotvorného a klimatického významu lesa za pomoci legislativních opatření (Jeleček, 1991).

K uvedeným příčinným faktorům se připojila i změna ekonomické aktivity obyvatelstva, které se postupně stalo méně závislým na domácí zemědělské produkci. Podstatná část mužů se věnovala až do roku 1918 zvěroklestičství, v období 1. republiky se vedle rozvoje živností objevila i pravidelná dojížďka do zaměstnání. Tyto příčiny znamenaly pokračování trendů započatých v polovině 19. století při přechodu na střídavé hospodaření, dochází tedy i nadále k nárůstu podílu lesů, a to zejména na úkor ploch pastvin. Plošné zastoupení lesů se během sta let zdvojnásobilo a na základě analýzy stavu v roce 1950 je patrné, že spojité a dynamicky narůstající lesní plochy tvoří krajinnou matrici. Celkově lze přes výrazné změny v plošném zastoupení forem využití země v letech 1847 - 1950 tvrdit, že krajina si uchovávala vysokou heterogenitu díky stále existujícímu těsnému přizpůsobení hospodářských postupů přírodním podmínkám.

K rozsáhlé nivelizaci prostředí (Míchal, 1994) v podobě aplikace průmyslových hnojiv, velkoplošných meliorací a rekultivací došlo až v období kolektivizace, která v zájmovém území nastala koncem 50. let. Druhá vlna na začátku 70. let v podobě hospodářsko - technických úprav pozemků završila celý nivelizační proces devastací cenných krajinných partií (trať Jahodiska). Zavádění velkoplošného zemědělství se na základě principů difuze inovací při procesech adaptace a strukturalizace neuplatnilo například v odlehlejších částech katastru a na pozemcích nižší bonity a znamenalo tedy prostorovou diferenciaci tlaku na využití půdy. Tyto plochy byly zprvu přenechány hrstce přežívajících soukromých hospodářů, později byly opuštěny a tvoří tak v současnosti neobhospodařované plochy s postupující sekundární sukcesí. Enklávy původně zemědělské půdy jsou tedy opakem intenzívního, ale neracionálního hospodaření na plochách orné půdy a části luk a jejich postupné zarůstání vede k vytvořením kompaktních lesních ploch.

Řada negativních jevů jako porušení původní plužiny a odstranění významného podílu rozptýlené zeleně znamenaly značné změny v krajinné struktuře. Původní mikroheterogenitu nahradila heterogenita v makroměřítku, charakterizovaná vysokým kontrastem mezi souvislými plochami orné půdy a lesů. V sociální oblasti je nepříznivý i značný pokles počtu obyvatel zaznamenaný od 80. let v důsledku stavební uzávěry související s výstavbou vodárenské nádrže Bojkovice.

Po roce 1989 došlo především k restituci majetku soukromým vlastníkům a k obnově původní drobné držby na části pozemků. Strukturální změny v zemědělství znamenají v současnosti pokračující pokles tlaku na využití půdy, který se projevuje zejména u lučních porostů. V tomto případě hraje roli řada nepříznivých faktorů (omezení živočišné výroby ZD, preferování pěstování víceletých pícnin na orné půdě), které i přes existující dotační mechanismy (dotace na kosení luk) způsobují nepravidelné obhospodařování luk a následnou sukcesi, případně zalesňování.