Zájmové území je součástí Karpatské soustavy, která je zde zastoupena západním úsekem flyšového pásma Vnějších Karpat. Tato vnitřní struktura flyšového pásma je na základě faciálního vývoje vrstev rozčleněna na 3 tektofaciální jednotky: račanskou, bystrickou a bělokarpatskou. Ukončení sedimentace v těchto jednotkách se vyznačuje trendem mládnutí orientovaným k severozápadu, tj. z Karpat do předpolí. Zatímco v bělokarpatské jednotce náleží nejmladší dosud zjištěné sedimenty střednímu eocénu, v bystrické jednotce byl doložen svrchní eocén a v račanské jednotce dokonce spodní oligocén (Kuča et al. eds., 1992).
Flyšové pásmo je v zájmovém území tvořeno vrstvami bystrické jednotky, která tvoří na území Bílých Karpat asi 2 - 10 km široký pruh, táhnoucí se ve směru jihozápad - severovýchod mezi Valašskými Klobouky, Štítnou nad Vláří a Záhorovicemi, kde končí na nezdenickém zlomu. Bystrická jednotka tak odděluje jednotky račanskou a bělokarpatskou.
Bělověžské souvrství bystrické jednotky je v modelovém území zastoupeno jen úzkým pruhem v jeho severozápadní části. V klasickém vývoji má charakter drobně rytmického flyše a vyznačuje se střídáním jílovců a pískovců.
Převážná část zájmového území je tvořena zlínským souvrstvím (střední eocén - svrchní eocén), označovaným jako bystrické vrstvy. Tyto tvoří komplex v nadloží bělověžského souvrství a vyznačují se převahou vápnitých jílovců a slínovců nad pískovci. Hrubé flyšové rytmy dosahují mocnosti od 50 cm do několika metrů a jsou tvořeny sledem hornin glaukonitický pískovec - písčitý vápenec - silně vápnitý jílovec až slínovec - jílovec. Slínovce se vyskytují v jednotlivých rytmech nepravidelně a pro bystrickou jednotku jsou příznačné (Krejčí, 1995).
Nálezem andezitových valounů v korytě Bukovinského potoka v trati Láz lze usuzovat na vulkanismus spojený se vznikem nezdenického zlomu. Jde pravděpodobně o osamocenou, bohužel zatím přesně nelokalizovanou intruzi pronikající do okolních bystrických vrstev, která navazuje na daleko rozsáhlejší a častější výskyty andezitů v okolí Bojkovic, Nezdenic a Komně.
Při jižní hranici zájmového území je na bystrickou jednotku plochým příkrovem nasunuta bělokarpatská jednotka, která tvoří největší část Bílých Karpat. Podle charakteristické faciální proměnlivosti lze u této jednotky vyčlenit hlucký a vlárský vývoj. Vlárský vývoj se vyznačuje oproti vývoji hluckému větším zastoupením pískovců, které určují členitou morfologickou modelaci reliéfu. Souvrství ve vlárském vývoji budují horskou část Bílých Karpat.
V těsné blízkosti modelového území je bělokarpatská jednotka tvořena svodnickým souvrstvím ve vlárském vývoji, které tvoří horskou skupinu Javorníku (783 m) jižně od Štítné nad Vláří.
K vyvrásnění magurského flyše a k formování jeho příkrovové stavby došlo při sávské a štýrské fázi karpatského orogénu (na rozhraní paleogén - neogén, resp. v miocénu). V této fázi se rovněž uplatňuje zlomová tektonika - dochází k vytvoření nezdenického zlomu.
Bílé Karpaty nabyly koncem miocénu ráz zarovnané pahorkatiny, která byla v pliocénu rozlámána vertikálními pohyby, doznívajícími pravděpodobně i v pleistocénu (Ivan in Kuča et al. eds., 1992). Tyto pohyby výrazně modifikovaly říční síť. V pleistocénu dochází v období periglaciálního klimatu k morfologickému modelování území představovaném zejména zahlubováním říčních údolí, akumulací sedimentů a sesuvy na údolních svazích tvořených převážně jílovcovými horninami. Nejmladší holocenní sedimenty jsou tvořeny fluviálními uloženinami říčních niv a svahovými akumulacemi sesuvů.
V důsledku hydricky nepříznivého geologického vývoje, kterým se flyšové oblasti všeobecně vyznačují, jsou Bílé Karpaty charakterizovány jako oblast s celkovým nedostatkem vody. Střídání propustných pískovců s vrstvami nepropustných jílovců je určující pro charakter charakter podzemních vod - oběh podzemních vod je silně omezován flyšovým charakterem vrstev. Na nepropustných vrstvách končí vertikální oběh podzemních vod, a tak se vytvářejí plošně malé hydrologické jednotky, odpovídající jednotlivým lavicím pískovců (Kuča et al. eds., 1992).
Pramenné vývěry mají charakter vrstevných pramenů, které se vyznačují rozkolísaností vydatnosti v průběhu roku. V období sucha jejich vydatnost klesá pod 0,1 l.s-1 nebo dokonce vysychají, maximum spadá do období s intenzívním doplňováním zásob podzemních vod koncem zimy a v předjaří .
Hlavní pramenná oblast je soustředěna do jižní, výškově členitější části katastru. Zde je situována i převážná část zdrojů pitné vody pro obyvatelstvo. Jde o gravitační skupinové vodovody, které podchycují drobné prameny a vývěry a svádějí vodu do vybudovaných rezervoárů. Tyto vodní zdroje poskytují kvalitní pitnou vodu, nedostatečná je ovšem ochrana sběrných oblastí před možným znečištěním.
Geomorfologicky se zájmové území řadí do provincie Západní Karpaty, reprezentované podsubprovincií Vnější Západní Karpaty. Ta je zde zastoupena Moravsko - slovenskými Karpaty, ze kterých na území katastru zasahují 2 geomorfologické celky: Vizovická vrchovina a Bílé Karpaty (Mapa č. 2).
K Olšavsko - vlárské brázdě, která je součástí Luhačovické vrchoviny patřící do celku Vizovické vrchy, je řazena severní část zájmového území. Jde o mezihorskou sníženinu erozně - denudačního původu, která se vyvinula na styku s Bílými Karpaty (Demek et al., 1987). Dno sníženiny má charakter ploché pahorkatiny a je rozčleněno nízkými prahy na dílčí deprese. Na dně a při okrajích se vyskytují zbytky zarovnaných povrchů. Do zájmového území zasahuje svým okrajem s hladce modelovaným reliéfem údolních, erozně - denudační svahů a místně dochovanými zbytky zarovnaného povrchu v nadmořské výšce okolo 400 m n.m. (trať Lepky). Převládají zde svahy severní až severozápadní orientace se sklonem do 10°. Nejnižším bodem KÚH je koryto Bukovinského potoka v místě, kde opouští katastrální území, v nadmořské výšce cca 337 m n. m.
Starohrozenkovská hornatina (součást Bílých Karpat v rámci podcelku Lopenická hornatina) má charakter ploché hornatiny s erozně denudačním reliéfem širokých rozsochových hřbetů a hluboce zařezaných, radiálně se rozbíhajících údolí (Demek et al., 1987). Vyskytují se zde zbytky stupňovitě zarovnaných povrchů. Na KÚH zasahuje Starohrozenkovská hornatina erozně rozčleněným čelem, které je výběžkem pohraničního hřebene Bílých Karpat. Reliéf má charakter členité vrchoviny, sklon svahů se pohybuje v rozmezí 10° - 20°, místy až 25°. Nejvýše položeným místem katastrálního území je jeho jižní cíp (530 m n. m.), který leží na svahu vrchu Klenůvka, přecházejícího v KÚH do zbytků zarovnaného povrchu. Ty se nacházejí v nadmořské výšce okolo 500 - 520 m n. m. a tvoří plochá temena vrchů Kozice (512 m n. m.) a Jahodiska (519 m n.m.).
Vývoj reliéfu je možno rozdělit na 3 etapy se 2 fázemi zarovnávání (Kuča et al. eds., 1992). Po vyvrásnění a vzniku příkrovu je povrch zarovnán, zbytky zarovnaného povrchu se dochovaly ve výšce 490 - 600 m, v zájmovém území ve výšce okolo 500 m. Destrukce zarovnaného povrchu byla přerušena tektonickými pohyby, které daly vznik základním rysům dnešního pohoří. Zdvihem byla vyvolána vlna hloubkové eroze vodních toků. V této fázi vznikla nižší, tzv. poriečna roveň, jejíž zbytky se dochovaly ve výškách 350 - 440 m. Koncem pliocénu začíná poslední vývojová etapa v důsledku tektonických pohybů. Vyzdvihnutím pohoří začala nová vlna hloubkové eroze a jí odpovídající akumulace, která trvá dodnes. Po periglaciální modelaci v pleistocénu s vývojem úpadů a svahových deluvií dochází v holocénu k vytváření ostrých erozních zářezů ve svahovinách. V zájmovém území jsou hluboké erozní rýhy (až 9 m) typické pro horní části toků (trati Bukovina a Jahodiska). K vytvoření zářezů rovněž došlo ve fluviálních sedimentech potočních niv. Výrazným modelačním prvkem jsou též sesuvy. Největší sesuvné území se nachází v trati Žleb (cca 1 ha), ostatní plošně menší sesuvné lokality jsou roztroušeny v jižní polovině katastrálního území (Jahodiska, Bukovina).
V současnosti se významně projevuje vliv člověka, z antropogenních tvarů jsou nejvýznamnější náspy a zářezy železniční trati Brno - Trenčianska Teplá, dokončené v roce 1888, či silniční sítě. K akceleraci erozního působení došlo v úvozech starých, dnes již částečně stabilizovaných vozových cest, vybíhajících z intravilánu (trati Láz, Kozice). K mikrotvarům lze řadit opuštěné jámové lomy na stavební kámen. Na příkrých svazích v zalesněných částech tratí Kozice a Jahodiska se dochovaly meze jako pozůstatek dřívějšího zemědělského využití krajiny.
Podle mezoklimatické rajonizace republiky (Quitt, 1970) je zájmové území začleněno do mírně teplé klimatické oblasti. Hranici mezi oběma oblastmi lze určit jen přibližně, nejníže položené oblasti (nadmořská výška cca do 370 - 400 m) zájmového území lze řadit do oblasti MT9, zbylá část katastrálního území leží v oblasti MT5 (viz Tab. 1). Oblast se nachází na přechodu ke klimatu chladnějších karpatských pohoří. Je charakterizována středně dlouhým, teplým mírně suchým létem s relativně krátkými přechodnými obdobími. Zima je normálně dlouhá, mírně chladná, se spíše kratším trváním sněhové pokrývky.
Tab. 1 Charakteristika klimatických oblastí (Quitt, 1970)
|
Charakteristika |
MT5 |
MT9 |
|
Počet letních dnů |
30 - 40 |
40 - 50 |
|
Počet dnů s průměrnou teplotou 10°C a více |
140 - 160 |
140 - 160 |
|
Počet mrazových dnů |
130 - 140 |
110 - 130 |
|
Počet ledových dnů |
40 - 50 |
30 - 40 |
|
Průměrná teplota v lednu |
(-4) - (-5) |
(-3) - (-4) |
|
Průměrná teplota v dubnu |
16 - 17 |
17 - 18 |
|
Průměrná teplota v červenci |
6 - 7 |
6 - 7 |
|
Průměrná teplota v říjnu |
6 - 7 |
7 - 8 |
|
Průměrný počet dnů se srážkami 1mm a více |
100 - 120 |
100 - 120 |
|
Srážkový úhrn ve vegetačním období |
350 - 450 |
400 - 450 |
|
Srážkový úhrn v zimním období |
250 - 300 |
250 - 300 |
|
Počet dnů se sněhovou pokrývkou |
60 - 100 |
60 - 80 |
|
Počet dnů zamračených |
120 - 150 |
120 - 150 |
|
Počet dnů jasných |
50 - 60 |
40 - 50 |
Konkrétní klimatické údaje nejsou ze zájmového území k dispozici. Pro odvození lze použít data ze sítě Českého hydrometeorologického ústavu ze stanice Brumov - Bylnice, která se nachází cca 11 km severovýchodně od Hostětína v nadmořské výšce 350 m n.m (viz Tab. 2 a Tab. 3).
Tab. 2 Průměrné měsíční teploty vzduchu ze stanice Brumov - Bylnice (doba pozorování 1951 - 1980)
|
Průměrná měsíční a roční teplota vzduchu [°C] |
||||||||||||
|
I |
II |
III |
IV |
V |
VI |
VII |
VIII |
IX |
X |
XI |
XII |
Rok |
|
-2,6 |
-0,8 |
2,9 |
7,8 |
12,7 |
16,1 |
17,4 |
16,7 |
13,1 |
8,6 |
3,8 |
-0,6 |
7,9 |
Tab. 3 Průměrné měsíční a roční srážkové úhrny ze stanice Brumov - Bylnice (doba pozorování 1951 - 1980)
|
Průměrné měsíční a roční srážkové úhrny [mm] |
||||||||||||
|
I |
II |
III |
IV |
V |
VI |
VII |
VIII |
IX |
X |
XI |
XII |
Rok |
|
46 |
43 |
47 |
53 |
70 |
98 |
93 |
79 |
52 |
57 |
61 |
61 |
760 |
Hodnoty klimatických charakteristik jsou především ovlivňovány nadmořskou výškou. S rostoucí nadmořskou výškou dochází k poklesu teploty vzduchu a k růstu množství atmosférických srážek, zvláště na návětrných severozápadních svazích.
Konfigurace terénu je příznivá pro vznik radiačních teplotních inverzí. Jezera chladného vzduchu, nad nimiž se nachází lehčí a teplejší vzduch, mohou vznikat v chladnějších ročních obdobích ve špatně provětrávaných údolích za klidných anticyklonálních situací. Během těchto inverzních situací může docházet k poškozování zemědělských kultur, během zimních inverzí je hlavním negativním jevem akumulace emisí z lokálních topenišť.
KÚH se nachází v povodí potoka Kolelač, které leží v pramenné oblasti řeky Olšavy. Část východní hranice katastrálního území je zároveň rozvodnicí mezi povodím Moravy, do které se Olšava u Uherského Hradiště vlévá, a povodím Váhu, resp. jeho pravobřežního přítoku - řeky Vláry.
Hlavním vodním tokem území je Bukovinský potok, který pramení v nadmořské výšce cca 500 m n. m. v trati Bukovina v jižní části katastru. Po opuštění KÚH se stéká s potokem Blyštice a vytváří potok Kolelač, který je hlavním přítokem údolní nádrže Bojkovice. Po 7,5 km toku (od pramene Bukovinského potoka) se Kolelač nad Bojkovicemi vlévá do Olšavy.
Výstavba údolní nádrže Bojkovice v roce 1966 a její pozdější využití jako zdroj pitné vody vedlo k vyhlášení pásma hygienické ochrany v celém povodí potoka Kolelač. Zájmové území je lokalizováno v 2. vnitřním a vnějším pásmu hygienické ochrany.
Pro kvantitativní charakteristiku hydrologických poměrů lze použít údajů z profilu na toku Kolelač, umístěného těsně nad údolní nádrží Bojkovice (Tab. 4 a Tab. 5). Délka toku je v místě profilu 4,1 km (měřeno od pramene Bukovinského potoka) a plocha povodí 9,84 km2.
Tab. 4 Průměrné a extrémní hodnoty průtoků a specifického odtoku na toku Kolelač (doba pozorování 1969 - 1989)
|
Průtok [m3.s-1] |
Specifický odtok [l.s-1.km-2] |
|||||
|
Tok / stanice |
Průměrný roční |
Maximální |
Minimální |
Průměrný roční |
Maximální |
Minimální |
|
Kolelač / Bojkovice |
0,067 |
30,7 |
0,0005 |
6,81 |
3119,9 |
0,000 |
Tab. 5 Roční chod průtoků na toku Kolelač (doba pozorování 1969 - 1989)
|
Průměrný měsíční průtok [m3.s-1] |
||||||||||||
|
Tok/stanice |
XI |
XII |
I |
II |
III |
IV |
V |
VI |
VII |
VIII |
IX |
X |
|
Kolelač/Bojkovice |
0,053 |
0,092 |
0,075 |
0,118 |
0,117 |
0,085 |
0,062 |
0,050 |
0,056 |
0,042 |
0,031 |
0,030 |
Z hlediska ročního chodu průtoků je nejvodnějším obdobím jarní tání (měsíce únor a březen) s povodněmi sněho - dešťového typu s velkými průtokovými objemy. Minim dosahují průtoky zpravidla v září a v říjnu.
Typická je velká rozkolísanost průtoků, na které se vedle morfologie, klimatických poměrů a velikosti povodí podílí zejména malá retenční schopnost flyše spolu s antropogenním ovlivněním odtokových poměrů. Tuto skutečnost vystihuje jak srovnání minimálních průtoků, kdy dochází téměř k vysychání toku, s kulminačními průtoky (poměr cca 1 : 61 500), tak hodnota maximálního specifického odtoku, která je 5 000 násobkem celoročního průměru. Kulminační průtoky jsou nejčastěji zaznamenávány v červenci po bouřkových lijácích, které mohou přecházet v srážky frontálního charakteru.
Při těchto průtocích dochází k výraznému transportu plavenin. Jejich rozkolísanost je ještě extrémnější než režim průtoků - až 80 % celoročního objemu plavenin odtéká během několika dnů v roce za zvýšených průtoků (Kundrata, Podroužková et al. eds., 1993).
V zájmovém území se projevuje homogenita půdního pokryvu, typická pro celou flyšovou oblast Bílých Karpat. Podle půdní mapy komplexního průzkumu zemědělských půd (KPZP) jsou převládajícím půdním typem nepříliš úrodné hnědé půdy. Převažují půdy na zrnitostně těžších substrátech (hlinito - jílovité až jílovité), přičemž právě díky vyššímu obsahu jílových minerálů dochází k oglejení půdního profilu. Zpestřením značně homogenního půdního pokryvu jsou fluvizemě v potočních nivách toků, které ve vyšších polohách přecházejí v pramenných mísách do glejů.
Nevhodně orientované socialistické zemědělství urychlilo degradační procesy, které se nepříznivě projevují svou setrvačností při obnově přirozené biologické úrodnosti půd. Nejvýraznější jsou erozní procesy, na kterých se zejména podílí neúměrně velké lány, nevhodná struktura plodin, vysoký stupeň zornění a klimatické a geomorfologické podmínky. Uvedené procesy se projevují úbytky humusu, hutněním a následným zhoršením fyzikální struktury půdy a snížením infiltrační kapacity a celkové úrodnosti půd (Kuča et al. eds., 1992). Rovněž u půdního pokryvu pod současnými lesními porosty lze pozorovat antropogenní ovlivnění způsobené vyhrabováním steliva, pastvou a pařezinovým hospodařením a v současnosti rovněž s degradací půdního profilu pod smrkovými monokulturami.
Stav mapových podkladů (půdní mapa KPZP, lesní typologická mapa) bohužel při již zmíněné homogenitě půdního pokryvu neposkytoval uspokojivé výsledky. V podkladech není důsledně hodnoceno např. oglejení půd, které by mohlo posloužit jako diferenciační znak pro odlišení půdních subtypů. Tyto okolnosti nakonec vedly k tomu, že nebyla sestavena půdní mapa zájmového území.
Fytogeograficky zasahuje území Bílých Karpat jak do oblasti termofytika, kam se řadí jednotka Bílé Karpaty stepní, tak, a to z převážné části, do mezofyzika. To je zastoupeno především jednotkou Bílé Karpaty lesní, pro níž je zejména v jihozápadní části charakteristický kontakt s přiléhajícími oblastmi teplomilné květeny. Tento fakt, spolu s dalšími vlivy, jako například historickými souvislostmi vývoje osídlení a využití území, umožnil vznik neobyčejně pestrých rostlinných společenstev, které jsou cenné jak počtem druhů, tak svou skladbou (Kuča et al. eds., 1992).
Vlastní zájmové území leží v jednotce Bílé Karpaty lesní a z hlediska zmíněného pronikání teplomilných prvků není v přímém kontaktu se středním Poolšavím, kam sahají výběžky termofytika (Hejný et Slavík, 1988). V biogeografické diferenciaci v geobiocenologickém pojetí (Zlatník, 1976) se celkově nižší heterogenita stanovištních podmínek odráží v nižší pestrosti vyčleněných skupin typů geobiocénů (STG), tvořených lesními společenstvy 3. a 4. vegetačního stupně. Podle lesní typologické mapy a výsledků vlastního terénního průzkumu jsou v severní, níže položené a méně členitější polovině katastrálního území dominantní typické dubové bučiny (Querci - Fageta typica), ve kterých je převládající dřevinou buk lesní (Fagus sylvatica). Příměs tvoří dub zimní (Quercus petraea) a v podúrovni též habr obecný (Carpinus betulus), které při dlouhodobém antropickém ovlivnění díky vyšší výmladné schopnosti mohou nad bukem převažovat. Keřové patro v přirozených porostech díky plnému zápoji chybí, v synuzii podrostu převládají ostřice chlupatá (Carex pilosa), mařinka vonná (Asperula odorata), bika hajní (Luzula luzuloides), starček Fuchsův (Senecio fuchsi), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera) apod.
S rostoucí nadmořskou výškou, případně na zastíněných svazích přechází typické dubové bučiny ve společenstva holých bučin (Fageta paupera). Přirozené porosty jsou tvořeny čistými bučinami s jednoduchou stavbou a s charakteristickou druhovou chudostí podrostu, který se vyznačuje celkovou nízkou pokryvností. Typický je jarní aspekt s lýkovcem jedovatým (Daphne mezereum) a význačnou kyčelnicí cibulkonosnou (Dentaria bulbifera), v létě při plném zastínění povrchu jsou pak zastoupeny pouze druhy stinné (mařinka vonná - Asperula odorata, mléčka zední - Mycelis muralis apod.)
Další jednotky mají plošně výrazně nižší zastoupení. V aluviálních polohách a pramenných mísách se vyvinula společenstva jasanových olšin (Fraxini - Alneta) s převažující olší lepkavou (Alnus glutinosa) a jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior). Keřové patro tvoří bez černý (Sambucus nigra), svída krvavá (Swida sanguinea), krušina olšová (Viburnum opulus) apod. Bylinné patro je tvořeno škálou vlhkomilných eutrofních druhů jako je blatouch bahenní (Caltha palustris), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), jarmanka větší (Astrantia major), ostřice oddálená (Carex remota) atd.
V členitější jižní polovině katastrálního území se na bázích údolních zářezů vyskytují společenstva dubových bučin s lípou (Querci - Fageta tilae). Hlavní dřevinou v přirozených porostech je buk lesní (Fagus sylvatica), charakteristické je zastoupení ostatních listnáčů (lípa srdčitá - Tilia cordata a velkolistá - T. platyphylla, javory - Acer sp., dub zimní - Quercus petraea). V keřovém patře se uplatňuje bez černý (Sambucus nigra), krušina olšová (Viburnum opulus), svída krvavá (Swida sanguinea), brslen evropský (Euonymus europaea) a další. Synuzie podrostu je tvořena mezotrofními a nitrofilními druhy (dymnivka dutá - Corydalis cava, zapalice žluťuchovitá - Isopyrum thalictroides, sasanka pryskyřníkovitá - Anemone ranunculoides, mařinka vonná - Asperula odorata, kyčelnice cibulkonosná - Dentaria bulbifera atd.).
Poslední vyčleněnou jednotkou jsou dubojedlové bučiny (Fageta quercino - abietina), jejichž výskyt je omezen na jedinou lokalitu v trati Bukovina. Jde o stanoviště na relativně strmém hřbetu s mělkou, hlinitopísčitou půdou s vysokým obsahem skeletu na téměř obnaženém flyšovém podkladě. Antropické ovlivnění přispělo k degradaci společenstva s charakteristickým výskytem bělomechu sivého (Leucobryum glaucum). V přirozených porostech má v dřevinném patře největší zastoupení buk lesní (Fagus sylvatica) a dub zimní (Quercus petraea), jedle bělokorá (Abies alba) se zde patrně nevyskytovala. V synuzii podrostu se vyskytují bika hajní (Luzula luzuloides), metlice křivolaká (Avenella flexuosa), třtina rákosovitá (Calamagrostis epigeios), místy převládá brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus). Typické keřové patro není vyvinuto.
Fragmentálně se v zájmové území vyskytují přechody převládající trofické řady B (mezotrofní) k řadě nitrofilní či bazické reprezentované STG lipových javořin (Tili - Acereta), bukových dřínových javořin (Corni - Acereta fagi) či lipojavorových dubových bučin (Querci - fageta tiliae - aceris). Tyto plošně malé jednotky nebylo možno vzhledem k malé rozloze a antropogennímu ovlivnění spolehlivě identifikovat a zařadit.
Změny reliéfu při výstavbě železniční trati znamenaly výrazný zásah do krajinného komplexu a vedly tak k vytvoření geobiocenoidu železničního tělesa. Přes výrazné antropické ovlivnění a kontrast těchto společenstev lze z hlediska určení potenciální vegetace předpokládat opětovné začlenění do převládajících skupin typů geobiocénů.