Moudrý rozvoj nebo velký třesk?

Miroslav Kundrata

Vstup do Evropské unie urychluje náš vývoj a klade před nás otázky, které bychom jinak odkládali a po česku se jim vyhnuli. Máme před sebou výzvy legislativní a institucionální, strukturální i občanské. V kontextu harmonizace České republiky s evropskými standardy se mluví o prvních dvou skupinách, ale jak upozorňuje Jaques Rupnik, to nejdůležitější téma, co znamená Evropa pro občana, zůstává pořád stranou zájmu i diskuse. Pokusím se ho, byť oklikou, přes pohled na místní rozvoj, dotknout.

Legislativní rámec EU zatím více přeje ekologům. Kdyby totiž naši legislativci neměli nad sebou bič Evropské unie, už dávno by z našich zákonů zmizely pasáže o účasti veřejnosti v rozhodování. Nedávná novelizace zákona EIA je jenom důkazem, jak napříč stranami jde odpor k občanským aktivitám. Věřme, že se politikům nepodaří prostor pro legitimní účast obyčejných lidí v rozhodování vygumovat, a že alespoň v tom nám bude Unie coby vnější svědomí nápomocna.

Očekávání strukturálních fondů, jejichž smyslem je vyrovnání ekonomicky zaostalejších regionů Evropské unie v oblasti sociální, infrastrukturní či zemědělské (přesněji dnes venkovské), velmi silně ovlivňuje nastavení společenských priorit. Pro nás to zjednodušeně znamená rozhodnutí, na co budeme klást důraz a kam především budeme chtít směřovat omezené zdroje. Soustředíme se výhradně na tvrdou technickou infrastrukturu - dálnice, průmyslové zóny na zelené louce, Temelíny, zkrátka rozvoj podle představ úřadu ministra Grégra? Nebo vezmeme dostatečně vážně potřebnost sociálních investic - do vzdělání a měkké infrastruktury ve sféře informací, služeb a dovedností, které především způsobují konkurenceschopnost, přívětivost a obyvatelnost země pro občana i návštěvníka?

Dálnicemi na nezaměstnanost?

Uvěříme mýtu univerzální léčby nezaměstnanosti dálnicemi a budeme nečinně přihlížet tomu, jak neodpovědní politici živí v severních Čechách, na Ostravsku i v dalších problémových regionech iluzi, že i v tomto století bude život stejný jako v minulém? Iluzi nároku na celoživotní zaměstnání ve velké fabrice - bez učení a konkurence na pracovním trhu?

Všudypřítomná roztleskávací klaka v Ústí nad Labem, v Českých Budějovicích, v Ostravě či na Bruntálsku, ve Zlíně či na Znojemsku bezohledně ječí: vy co platíte daně, dejte nám našich 300 miliard na dálnice! Kde je vezmete, to nás nezajímá! O návratnost se nestarejte!

Příklad ze Znojemska. Region s velkým turistickým potenciálem, bohatý vínem, Národním parkem Podyjí, geniem loci zchátralých, ale obnovitelných sudetských vesnic. S rostoucí popularitou cyklistiky a vína roste počet návštěvníků a v regionu chybí elementární služby, včetně ubytování. Jenom samotný Znovín v Šatově se svým turistickým programem přiláká tolik hostů, že není schopen jejich požadavky uspokojit a zoufale hledá v kraji ubytovatele. Čekali bychom komplexní program podpory ubytování v soukromí, oprav historických domů, sklepů a památek, rozvoj všestranných turistických služeb, které návštěvníka v území zadrží a přimějí ho utratit peníze. Ale ouha, v prioritách okresu stojí na prvním místě rychlostní spojení Praha - Znojmo - Vídeň!

Mezinárodní výzkumy přitom uvádějí, že dálniční infrastrukturu využívá asi 8% obyvatelstva. O českých dopravácích je navíc známo, že mají tendenci silniční infrastrukturu předimenzovat a staví nepotřebně drahé a málo využívané komunikace. Je nepochybné, že rychlé spojení, ať už dálniční, železniční či letecké je kriteriem pro velké investory. Jsou průmyslové zóny obsazené kočovnými montážními komplexy (schopnými do půl roky sbalit kufry a přeletět za levnější pracovní silou dál na východ) ale to jediné, na čem chceme stavět ekonomiku celé země a v čem chceme utopit všechny zdroje?

Při pohledu do Evropy je zřejmé, že některé země (například Irsko či Skotsko) dokázaly strukturálních fondů využít cíleně k řešení těch nejpodstatnějších problémů a ke zvýšení konkurenceschopnosti hospodářství. Jako odstrašující příklad jsou naopak citovány jihoevropské státy, zejména Řecko. Současné nastavení oficiálních českých priorit směřuje spíše na Balkán ke schématickému betonování naší krajiny spíše než k interpretaci jejího dědictví pro nové, tvůrčí formy rozvoje.

Potřebujeme alternativy

Z praktického hlediska je ale nejdůležitější, abychom byli schopni nabídnout alternativu grégrovským chimérám velkého třesku. Není to jednoduchý úkol. Těžko se realizuje bez systémové podpory nebo alespoň odstranění bariér pro malé podnikání a bez dlouhodobější politiky a pravidel v nejdůležitějších sektorech, které se dotýkají rozvoje venkova. Neobejde se bez pečlivé analýzy potenciálu regionu a bez interpretace jeho kulturního a přírodního dědictví v současných podmínkách. Skládá se z tisíců drobných investic a iniciativ jednotlivých občanů, podnikatelů, rolníků, obcí či spolků, které jsou jako jednotlivci pro banky, stát i Evropské fondy příliš malé a nezajímavé. Teprve jejich propojení do regionálního programu se srozumitelnou a realistickou vizí může ale přinést úspěch a příliv investic.

Hledáme moduly trvale udržitelného rozvoje, který diverzifikuje příjmy venkovských rodin tak, aby jim zajistil důstojný a plnohodnotný život a který při tom respektuje místní tradice, využívá místní zdroje i šetrné moderní technologie. U zrodu pilotních aktivit tohoto typu jsou velmi často nevládní organizace, aktivní starostové, odpovědní sedláci, podnikaví řemeslníci.

Piji mošty, pečuji o krajinu

Ekologický institut Veronica na sebe vzal výzvu a rizika přímé účasti v několika takových projektech, hlavně na území CHKO Bílé Karpaty. Největší investicí v roce 2000 byla moštárna v Hostětíně, její zkušební provoz a zahájení prodeje bělokarpatských moštů. Projekt má širší rámec - krajovou značku Tradice Bílých Karpat (TBK), která osvědčuje původ, kvalitu a filosofii místních produktů, ať už zemědělských či řemeslných. Značku, která má působit vedle ochranářských nebo zemědělských dotací ve prospěch péče o krajinu, zachování biodiverzity, kulturních tradic, řemesel a místní identity. Občanské sdružení Tradice Bílých Karpat sdružuje několik nevládních organizací a obcí v CHKO Bílé Karpaty. Předsevzalo si, že bude podporovat především tržní koncovku tradičních bělokarpatských produktů. Společný ovocnářský projekt se může pochlubit sušeným ovocem biosadaře Zdeňka Ševčíka z Pitína, obnovenými tradičními sušárnami ovoce a už zmíněnou moštárnou v Hostětíně. Celková investice do moštárny byla přes 2 miliony korun plus více než milionový úvěr na zahájení provozu. Projekt by se nemohl uskutečnit bez podpory našich lucemburských partnerů (Nadace Hellef fir d´Natur a grant lucemburského ministerstva životního prostředí) a bez zapojení místních lidí. Moštárna v sezóně (dva podzimní měsíce) zaměstná 8 brigádníků a celoročně část pracovního úvazku na odbyt moštů. Během loňského podzimu vykoupila od místních sadařů asi 200 tun jablk, převážně původních karpatských odrůd. I když vysokokmenné odrůdy drobní pěstitelé v regionu nikdy nestříkali, je dalším cílem Sdružení TBK postupně převést co možná nejvíce sadů pod kontrolu ekologického zemědělství. Asi třetina loňského výkupu byla už v kvalitě BIO; tyto mošty byly zpracovány odděleně a jsou označeny ochrannou známkou ekologického zemědělství.

Je i přispěním těchto aktivit, že se v Bílých Karpatech znovu začínají vysazovat původní odrůdy ovocných stromů a že ovocnářská ekonomika, která na přelomu století patřila k pilířům místního zemědělství, se znovu pozvolna oživuje.

V neposlední řadě se zásluhou tohoto projektu dostala na náš trh pravděpodobně poprvé přírodní nefiltrovaná jablečná šťáva bez jakékoliv chemie, pouze pasterizovaná a navíc v typizovaných vratných skleněných lahvích od minerálky. Produkt s vysokou vitaminovou a dietetickou hodnotou, běžný a oblíbený v Rakousku, Německu, Lucembursku, Francie, kdežto u nás zcela vytlačen tzv. 100% džusy vyrobenými z ovocných koncentrátů. Proto nezapomeňte: Pijete-li mošt z Bílých Karpat, přispíváte nejenom svému zdraví, ale také krajině a lidem v jednom z nejkrásnějších koutů naší země.

Je to také náš příspěvek Evropě. K jejímu obohacení o jaderničku moravskou a jiné staré ovocné odrůdy o vůni starých sušáren i písničky, které k tomu všemu patří.

Fotografický doprovod: archiv EIV, Petr Francán - dostatečný výběr dobrých fotek z loňského zahájení sezóny.