Každá taková zpráva, hlavně je li podrobná a písemná, je vítaná. Nejcennější ale jsou údaje o jednotlivých bodech na obloze, kudy bolid letěl. Jen z nich, pokud je získáme z mnoha různých míst, je možné totiž spočítat trajektorii bolidu v atmosféře a také oblast, v níž asi leží kameny, které let ovzduším přežily.
V případě středečního bolidu potřebujeme hlavní pozorování z jižní Moravy a Čech, západního Slovenska a severovýchodního Rakouska. To proto, že bolid začal asi nedaleko Znojma a skončil snad až nad Moravským polem.
Nejdokonalejší údaje lze zjistit tak, že se člověk postaví přesně tam, odkud bolid viděl, a změří polohy prvního a posledního spatřeného místa, kudy bolid letěl. Pokud i mezi nimi byly nějaké body, které lze dobře rekonstruovat, pak je vhodné změřit i ty.
Změřit -- ale jak? Polohu bodu na nebi lze vyjádřit jednoznačně pomocí dvou úhlů. Jeden říká, jak moc se díváme doprava nebo doleva, a nazývá se azimut. Např. sever má azimut nula stupňů, východ devadesát stupňů, jihovýchod 135 stupňů. Azimut lze zjistit dosti přesně kompasem, pokud kolem nejsou žádné železné předměty (pozor na hodinky, ocelové knoflíky,...), jinak je to dost nejisté. Ale i pokud kolem nic rušivého není, je potřeba při přesném měření vzít v úvahu i to, že magnetický sever je asi o dva stupně východněji než zeměpisný (tzv. magnetická deklinace). Jiná možnost zjištění azimutu je použít přesnou mapu (1:50000), pokud na ní jsou vyznačeny objekty, které v daném směru vidíme. Konečně, azimut lze zjistit i astronomicky, třeba jen tak, že jako počáteční směr použijeme místo severu stín svislé tyče v přesně určeném okamžiku. Rozhodně je vhodné určit azimut několika způsoby, tak se vyloučí chybné údaje. Azimuty jednotlivých bodů trajektorie jsou tím nejdůležitějším údajem. Není nutné je vztahovat výhradně k severu, lze např. říci, že konec bolidu byl šest stupňů vlevo od jihu.
Druhý úhel vyjadřuje, jak moc šikmo nahoru daný bod byl. Říká se mu nejlépe úhlová výška, někdy také ,,výška nad obzorem``. Druhé označení je problematické (dvojznačné), protože obzor není obvykle vodorovný jako na moři, ale už sám bývá dost šikmo nahoře, nestojíme-li zrovna na holém kopci. Dokonalým nástrojem ke zjištění úhlové výšky je teodolit nebo sextant s umělým horizontem, ty se ale hodí jen tehdy, když je v daném místě takovým přístrojem něco vidět (ne jen kus širého nebe). Někdy lépe poslouží jakýkoliv úhloměr a olovnice improvizovaná z nitě a třeba lžičky na ní uvázané. Takové zařízení má i výhodu v tom, že je lze držet v ruce. Pokud fouká, je místo olovnice nutná pomoc asistenta s vodováhou.
Pokud se dá dobře odhadnout vodorovný směr, lze úhlové výšky snadno měřit i dlouhým průhledným pravítkem, které držíme na délku paže od sebe. Vhodná je pomoc asistenta, který dbá na to, aby pravítko bylo kolmé k ose měřeného úhlu, a pak změří vzdálenost pravítka od vašeho oka. Pokud je náhodou kolem 57 centimetrů, platí velmi dobře, že jeden centimetr na pravítku je roven jednomu stupni. Takto lze dobře měřit úhly až do čtyřiceti stupňů, větší úhly je vhodné rozdělit na dvě části (pokud chybí vhodná značka, lze ji zhotovit pomocí vztyčené dlouhé tyče).
Místo úhlu vztaženému k vodorovné rovině lze měřit doslova i (úhlovou) výšku nad vzdáleným hrbatým obzorem, a pomocí přesné mapy pak úhlovou výšku obzoru spočítat. Někdy stačí i velmi hrubé měření, hlavně tehdy, když byl bolid na širém nebi, a není podle čeho přesnou rekonskrukci udělat.
I velké úhlové výšky lze někdy zjistit velmi přesně, pokud člověk stál blízko vysoké budovy. Znalost vzájemné polohy hlavy a příslušného bodu budovy umožňuje úhlovou výšku spočítat. Jednodušší ale může být provést jednoduché měření s úhloměrem a olovnicí nebo vodováhou.
Ve skutečnosti je ale měření poloh bodů, které si na nebi jen představujeme, vždy velmi nejisté. Navíc si člověk asi pamatuje spíš celou čáru, kudy bolid letěl, než její jednotlivé body. Po prvních orientačních měřeních je proto vhodné si čáru na nebi skutečně vyznačit pomocí dlouhé tyče nebo napnutého provazu v dostatečné dálce (k tomu je ale nutný alespoň jeden pomocník a dvě svislé tyče, držené dalšími pomocníky nebo jinak kotvené). Aby nerušila blízkost ,,čáry``, lze se na ni dívat jen jedním okem. Pak lze na této přímce označit krajní spatřené body a jejich polohy (azimut a úhlovou výšku) proměřit. Dá to mnohem více práce, ale asi také spolehlivěší výsledky.
Za vaše měření budeme velmi vděčni. Pokud máte dojem, že některé body na obloze si pamatujete přesněji, než jste je dokázali změřit, napište nám to prosím, a my se vynasnažíme, aby za vámi časem přijel nějaký odborník na takové úkony. Můžete se ale s důvěrou obrátit např. i na učitele zeměpisu, fyziky nebo matematiky nebo jiné odborníky, kteří možná jsou ve vašem okolí -- rádi se s vámi podělí o váš zážitek a přispějí svými dovednostmi k vědeckému zkoumání obou úžasných jevů, které nám doslova seslalo samo nebe.
Jeník Hollan (hollan@ped.muni.cz), Hvězdárna v Brně, pátek 12. května 2000