Noční lyžování

(napsáno pro časopis Veronica, kde článek vyšel ve zkrácené a strukturované podobě)

Pravé noční lyžování má svůj půvab, zejména když člověk míří takřka do neznáma. Při měsíčku to sice moc do neznáma není, ale když není zrovna úplněk, tak je světla poskrovnu a člověk jede jaksi obezřetněji. V každém případě je takové putování či sjíždění noční krajinou velmi působivé, bývají to ty nehezčí zážitky z hor.

Noční horská krajina může být oproti té denní tajemnější a monumentálnější. Ne všude je tak ale dostupná – na většině míst jí nedominuje horské panorama či siluety stromů, ale nesrovnatelně nápadnější jsou různá umělá světla, často ve značných dálkách. Nejméně nápadná a nejméně rušivá jsou ta červená, která vidět být mají, aby piloti nenarazili do vysílacích věží. Různá jiná světla, oranžová a bílá, jsou většinou mnohem silnější a smysl jejich viditelnosti přes celá údolí je těžko nahlédnout.

To jsou věci, kterých si asi všiml každý. Já jsem se navíc v zimě 2005 účastnil projektu výzkumu nočních Krkonoš, kde jsme mnoho takových scén zaznamenali a okomentovali. Vznikla z toho rozsáhlá zpráva dostupná na adrese http://amper.ped.muni.cz/noc/krnap.

Obce či majitelé krkonošských bud si zatím moc neuvědomují, že užíváním silných lamp viditelných z velkých dálek svým horám škodí. Berou jim jejich někdejší krásu, kterou jistě měly před zavedením elektřiny a mnohde i před zavedením moderních výbojových světelných zdrojů. Někdejší slabé žárovky (elektřina bývala relativně drahá) tolik špíny nenadělaly.

Sebehorší veřejné osvětlení i světla na horských boudách ale „blednou“ ve srovnání s fenoménem, který před deseti, dvaceti lety nebyl běžný: umělým osvětlením sjezdovek. To je vždy silné, s lampami namířenými daleko za sjezdovku, a navíc je bílé, nepřiměřené večerní době. I z kilometrových dálek je oslnivé, někdy až tak, že řady lamp bývají tím jediným, co je v daném směru vůbec vidět. Za nimi se ztrácejí siluety hor, kolem nich přestávají být vidět i mohutné horské boudy, nemluvě o hvězdách nad sjezdovkou.

I když je taková řada lamp skryta za hřebenem, vytváří novou dominantu: světelný vzdušný zámek, kopuli klenoucí se nad horami. To je vzduch mezi lampami a námi (i nad oním hřebenem a blíž k nám), ve kterém se světlo lamp rozptyluje šikmo dolů zpět k zemi. Světelné čepice nad takovými sjezdovkami bývají stejně světlé jako nebe nad Brnem s jeho desítkami tisíc lamp.

V Krkonoších je osvětlených sjezdovek spousty, jedna horší než druhá. Jejich úhrnný vliv je velký: pokud se na nich večer svítí, je za bezoblačných bezměsíčných večerů obloha nad horami čtyřikrát světlejší než v přírodě. Stěží na ní lze postřehnout Mléčnou dráhu. Světla na sjezdovkách mají v tomto ohledu větší vliv než celý zbytek světa. Před desátou hodinou večer nestojí v Krkonoších noční hvězdné nebe za nic.

Vliv hloupého svícení na noční bezoblačné nebe je tématem, o němž se začalo mluvit už dávno – je totiž nápadný i bez jakéhokoliv měření. Ve skutečnosti je ale změna oproti přírodním podmínkám větší za jiné situace, totiž když je nad horami souvislá vrstva oblačnosti. Je-li v přírodě zataženo, je za bezměsíčné noci pořádná tma. Taková, že i přizpůsobený zrak vidí stěží na cestu. V Krkonoších ale za zatažených zimních večerů tma není, dá se dokonce venku číst, nejsou-li písmena moc malá. Skvěle čitelné jsou cedulky na rozcestnících. Světla je jako při dorůstajícím Měsíci (několik setin luxu), jenomže je rozplizlé, beze stínů. Vypnutím sjezdovek jej ubude na polovinu až třetinu.

Není ovšem sjezdovka jak sjezdovka. Nejen že sjezdovky jsou různě velké, různá je též průměrná intenzita jejich osvětlení. Ta činí někde dva luxy, někde tři, běžně deset luxů. Ještě vyšší průměrné intenzity se bohužel vyskytují právě na těch největších sjezdovkách: na Hromovce ve Špindlerově Mlýně je to dvacet luxů, na Javoru v Peci třicet luxů a na sjezdovce Protěž na úbočí Černé hory nad Janskými Lázněmi dokonce padesát luxů. Když člověk na té či oné sjezdovce stojí, vůbec si to množství světla neuvědomí, oči se přizpůsobí. Koho by bez měření napadlo, že rozdíly jsou tak velké. Vinou obrovských intenzit osvětlení jsou ony tři jmenované sjezdovky daleko největšími zdroji znečištění národního parku, všechny další sjezdovky dohromady, stejně jako běžné veřejné osvětlení, narušují noční prostředí Krkonoš méně.

Co s tím? Je večerní lyžování slučitelné s posláním národního parku? V něm se přece, alespoň v jeho prvních zónách, má zachovávat přírodní prostředí...

Mnozí lidé, i lyžaři, odpovídají prostě tak, že lyžování při umělém osvětlení je módní nesmysl. Příjmům krkonošských obyvatel a obcí moc nepomáhá. Místo aby lidé utráceli za pořádné večeře, utrácejí za lanovky a vleky. Lyžařské aktivity se jen posouvají z rána do večera. Na takovém názoru jistě něco je. Po světě je doposud mnoho lyžařských center, kde s večerem provoz na sjezdovkách končí. Končí... ale nemusí skončit na celou noc. Leckde totiž pár nocí za zimu přece jen k lyžování využijí, i bez umělého osvětlení: totiž noci, kdy je úplněk. Ten je pořádně silný jen jednou dvakrát do měsíce, a ještě jen, je-li jasno. Po večerní pauze, až Luna vystoupí dost vysoko na oblohu, je tehdy na vhodně orientovaných svazích skutečně krásně vidět. Lyžaři to v takových centrech berou jako svátek: projíždí se pohádkovou, snovou krajinou zalitou měsíčním světlem, od osmi večer třeba až přes půlnoc.

Intenzita úplňkového osvětlení je přitom stěží jedna desetina luxu, výjimečně (svah obrácený k Měsíci, ten přesně v úplňku) může dosáhnout dvou desetin luxu. Osvětlení je ale zcela rovnoměrné, jednosměrné, každá nerovnost vrhá ostrý stín, krásně se při něm jezdí.

Vzácné přírodní noční osvětlení takové kvality je nápovědou, jak správně svítit uměle, pokud by se mělo lyžovat i dříve zvečera a nejen jednou ze měsíc. Nejde o to, aby světlo bylo silné, ale musí být rovnoměrné a dobře směrované. Musí vrhat pěkné stíny a nesvítit vůbec do očí. V americkém Coloradu provedl tým pod vedením Nancy Clanton (expertky na sportovní osvětlování) výzkum, při němž takové velmi kvalitní umělé osvětlení nainstalovali a mohli měnit jeho intenzitu. Lyžařů začátečníků, rekreačních lyžařů i závodníků jezdících vysokými rychlostmi se ptali, jestli jim světlo stačilo. Pokud intenzita osvětlení dosáhla tří desetin luxu, nikdo si již nepřál více.

Teorie vidění je ve shodě s tímto terénním výzkumem. Pro potřebnou rychlost reakcí a zrakovou náročnost orientace při lyžování je taková intenzita osvětlení bílého terénu třemi desetinami luxu (sníh pohlcuje jen asi třináct procent světla) postačující.

Klíčem ke kvalitnímu umělému osvětlení sjezdovky je jeho rovnoměrnost, stejnosměrnost a absence oslnění. Jakákoliv plocha, jejíž jas je vyšší než jas nejslaběji osvětlených míst sjezdovky, je ke škodě věci: orientaci lyžařů jen ztěžuje a kazí adaptaci zraku. Tedy, pokud to není svah terénní vlny obrácený ke zdrojům světla, k „umělému Měsíci“ – takový svah vyšší jas mít má (až trojnásobně), a naopak svah odvrácený má mít svah nižší. Střídání jasů má informovat o tvarech terénu. Tak je to za jasného dne, tak kartografové zachycují topografii stínováním v některých mapách. Stejnoměrnost a jednosměrnost je rozhodující, na množství světla záleží mnohem méně: vzpomeňme si, jak špatně je konfigurace terénu patrná ve dne, když je zamračeno, natož když je mlha. Pak nejsou tvary zasněženého terénu patrné téměř vůbec, ač je osvětlen tisícovkami luxů.

Obvyklé dosavadní osvětlení sjezdovek je nerovnoměrné, blízko lamp bývá desetkrát intenzivnější než dál od nich. Člověku se pak zdá, že v těch vzdálenějších místech „je nějak tma“. Přidat světla, při jeho stejně špatném rozdělení, ale nepomůže: zůstanou-li některá místa osvětlená desetkrát slaběji než jiná, bude v nich tma pořád. Pomůže jen ubrat světla v oněch maximech a vůbec všude, kde je ho víc než v nejslaběji osvětlených sněhových plochách. Pak se napohled ta dříve tmavá místa krásně „rozsvítí“, tma bude tatam. A to nezávisle na tom, jestli jsou osvětleny třetinou luxu, jedním luxem nebo deseti luxy.

Při terénním výzkumu jsme takové rovnoměrně osvětlené plochy našli. Šlo o ty, které byly dostatečně daleko od lamp, na opačném kraji široké sjezdovky. Byla to západní část sjezdovky Javor v Peci pod Sněžkou (západně od vleku byly vloni tři luxy) a východní část sjezdovky Vurmovka ve Vítkovicích (ta měla tři až pět desetin luxu). V obou případech se jim lyžaři nevyhýbali, ačkoliv jiné části sjezdovky byly osvětlené řádově silněji a ačkoliv lyžaře oslňovaly také lampy pod sjezdovkou. Slabé, ale rovnoměrné osvětlení jim zřejmě připadalo vyhovující i za takových nepříznivých okolností. Kdyby kolem žádné silněji osvětlené plochy nebyly a nic do očí nesvítilo, byla by jízda ještě příjemnější a množství světla by stačilo každému, kdo se v noci vydá lyžovat.

Osvětlování intenzitou od tří desetin luxu do půl luxu je nejen dostatečné, ale také, alespoň v některých lokalitách, i slučitelné s posláním národního parku. V rozporu se smyslem národního parku je jen tam, kde by osvětlená plocha výrazně narušovala přírodní noční panoráma hor, kde by se stala nežádoucí antropogenní dominantou. Navazuje-li ale sjezdovka na souvislou zástavbu vybavenou veřejným osvětlením, pak jde většinou jen o to, aby další emise světla, které sjezdovka přidá, byly dostatečně malé – aby způsobily jen malé imise do míst, která by měla mít přírodní charakter. Za limit pro dostatečně malé imise jsme v naší studii zvolili osvětlení které působí Venuše, nejjasnější noční přírodní zdroj světla, není-li na nebi Měsíc. Jde jen o desetitisícinu luxu. Stejné osvětlení je v nenarušené přírodě za zatažené bezměsíčné noci. Zvolený limit znamená, že antropogenní imise by v krajním případě mohly osvětlení krajiny zdvojnásobit (tedy zvýšit přírodní úroveň o sto procent: to sice není zrovna málo, ale je to rozumný kompromis). Nepřesáhne-li velikost osvětlované oblasti dva hektary, pak již ve vzdálenosti tří kilometrů od sjezdovky může být tento limit splněn.

Může... může, pokud ovšem žádné světlo jinam než na sjezdovku nepůjde. Tedy když lampy nebudou z míst mimo sjezdovku vůbec vidět. Toho se dá dosáhnout jen dostatečně velkými dodatečnými vnějšími kryty. Ty mohou současně směrovat světlo lamp na vzdálená místa sjezdovky a vyloučit silné svícení na sníh pod lampou, tedy zajistit kýženou rovnoměrnost osvětlení (a absenci oslnění). Pak pro osvětlení dvou hektarů třemi až pěti desetinami luxu stačí světelný tok osm tisíc lumenů. Ten lze zajistit pomocí výbojek o úhrnném příkonu dvě stě wattů či se žárovkami o celkovém příkonu jeden kilowatt. Osvětlit sjezdovku takovým příkonem je v zásadě přijatelné už tři kilometry od nejcennějších částí Krkonoš, prvních zón národního parku.

Dnešní, mnohem silnější a špatně směrované osvětlování bývá omlouváno tím, že přece ostatní zdroje už jsou tak silné, že se nějaký nový ani nepozná. To je ale podobný argument, jako že přidat nový zdroj znečištění nějakého potoka nemůže vadit, když je ten potok už beztak špinavý vinou těch dosavadních. Krkonoše v noci špinavé opravdu jsou a je na čase začít jejich noční ovzduší vracet do stavu blízkého přírodě. Pokud se nějaké zdroje znečištění přidají, měly by být tak malé, že budou opravdu zanedbatelné vůči těm dnešním. A měly by být ukázkou, jak ty dnešní zdroje světelné špíny opravit.

Mezi dnes osvětlenými sjezdovkami se bohužel žádný opravdu dobrý příklad nenajde. Každá z nich je největším zdrojem znečištění ve své lokalitě, zcela překonávajícím veřejné osvětlení. S nočním lyžováním v takové podobě by se mělo buď přestat, nebo tu podobu hodně změnit. Jako lyžař a liberál jsem pro tu druhou možnost.

S obnovou nočních Krkonoš by se mělo začít na všech osvětlených sjezdovkách. Tři velké, které jsem už jmenoval, si ale zaslouží zvláštní pozornost, protože se na nich svítí nejsilněji. U Hromovky ve Špindlerově Mlýně je nutné přidat k lampám rozměrné venkovní kryty. Většina světla lamp na Hromovce totiž vinou velkého náklonu lamp dopadá mimo sjezdovku (extrémní náklon tam zajišťuje relativně dobrou rovnoměrnost osvětlení). Lampy svítí přímo na Kozí hřbety a nad ně, jiné pak na vzduch po proudu Labe. Vnější kryty sníží i oslňování lyžařů. Na Javoru v Peci je to obdobné, tam je ale potřeba také změnit směrování lamp, aby nevytvářely na sněhu pod sebou skvrny až dvacetkrát světlejší než místa uprostřed sjezdovky. Dosavadní přímé svícení lamp z Javoru ke Studniční hoře (a od letošní sezóny i ke Sněžce) způsobuje pozoruhodný jev: z panoramatu hor tu Studniční vymaže. To když se její svah stane stejně světlý jako nebe nad Polskem. Silueta Studniční hory se znovu objevuje až pozdě večer, když se osvětlení Javoru vypne. Konečně, rovnoměrnost osvětlení je žádoucí výrazně zlepšit i u nově osvětleného svahu Černé hory, na sjezdovce Protěž. I tam se maxima osvětlení dostávají na dvě stě luxů (podrobně se o tom lze dočíst v letošní zprávě pro KRNAP, http://amper.ped.muni.cz/noc/krnap/2006, a prohlédnout si k tomu řadu obrázků). Krkonoším by pomohla i taková „drobnost“, kdyby maxima osvětlení na Protěži nepřekračovala úrovně, které se tam teď vyskytují jako minimální (deset luxů).

Samozřejmě, pořád by to bylo to řádově více než opravdu přijatelný limit půl luxu (až ten by nezpůsoboval příliš velké narušení prostředí v nejbližší první zóně Parku, v případě sjezdovky Protěž tedy na Černohorském rašeliništi). Hromovka, Javor i Protěž, to jsou veliké osvětlené plochy, a i pokud se docílí toho, že světlo z lamp nepůjde nikam mimo ně (Protěž od toho nemá daleko, její lampy mají alespoň skromné vnější kryty, ale přece jen jsou dominantou Krkonoš, díváme-li se na ně od jihu), zůstanou hlavními zdroji znečištění. A to až do doby, než místo desítkami luxů a kilowattů budou osvětlovány jen desetinami luxu a stovkami wattů.

Až se to podaří, může se noční lyžování stát pěkným kamínkem v mozaice toho, co nám hory nabízejí. Přestane být molochem, jehož vinou jiné půvaby Krkonoš mizí jeden za druhým.

Jan Hollan, v Brně 9. května 2006

obrázek: Sjezdovka Javor, exponovaná třicetinu sekundy. Lampy svítí i vysoko na protější stráň. Přímého světla z nich je stejně jako světla od sněhu sjezdovky. Sjezdovku samu nejde vinou extrémní nerovnoměrnosti osvětlení dobře vyfotografovat – rozsah jasů je větší než jedna ku dvaceti.

(obr.: Javor)