Tři příklady snímků zatažené oblohy znázorňujících vinětaci kamery Fuji
S5000. Snímek 16 je s nejdelší ohniskovou vzdáleností, 57 mm, snímek 26
s 19 mm a snímek 37 s ohniskovou délkou nejkratší, 5.7 mm.

Pro nejdelší ohniskovou vzdálenost je vinětace nejměčí, ale zato postihuje největší 
část snímku. Pro širokoúhlý snímkek je nehlubší, zvláště vlevo nahoře, 
ale postihuje jen rohy, zvláště horní, v menší míře horní a dolní 
okraj. Pro snímek se střední ohniskovou délkou je vinětací postižena 
jen velmi malá plocha.

Barevná stupnice je zde odlišná od všech ostatních snímků, totiž 
pětkrát jemnější a začínající u čtyř set nitů. Jednotlivé stupínky 
znamenají "jasy" (osvětlenosti čipu, jasy jsou ve  skutečnosti všude
zhruba stejné) lišící se o necelých deset procent. Taková je také 
maximální variabilita v nevinětované ploše snímku. Gradienty jasu, 
které nemají symetrii odvozenou z formátu snímku, jsou většinou 
skutečnými gradienty na nebi, až na strukturu na snímku širokoúhlém 
(ta se totiž vyskytuje u všech čtyřech rotací, jak je vidět z úplné 
sady 36 snímků).