Změna klimatu 2007:

Zmírňování změny klimatu

Příspěvek Pracovní skupiny III

ke Čtvrté hodnotící zprávě

Mezivládního panelu změny klimatu (IPCC)

Shrnutí pro politické představitele

Toto shrnutí, které bylo oficiálně schváleno na 9. zasedání Pracovní skupiny III IPCC v Bangkoku, Thajsko, v květnu 2007, představuje formálně odsouhlasené stanovisko IPCC ke zmírňování změny klima­tu.

Poznámka:

Text, tabulky a čísla zde uvedené jsou konečné, mohou ale být předmětem

ověření a redigování a redakční úpravy obrázků.

Autoři návrhu:

Terry Barker, Igor Bashmakov, Lenny Bernstein, Jean Bogner, Peter Bosch, Rutu Dave, Ogun­lade Davidson, Brian Fisher, Michael Grubb, Sujata Gupta, Kirsten Halsnaes, Bertjan Heij, Suzana Kahn Ribeiro, Shigeki Kobayashi, Mark Levine, Daniel Martino, Omar Masera Cerutti, Bert Metz, Leo Meyer, Gert-Jan Nabuurs, Adil Najam, Nebojsa Nakicenovic, Hans Holger Rogner, Joyashree Roy, Jayant Sathaye, Robert Schock, Priyaradshi Shukla, Ralph Sims, Pete Smith, Rob Swart, Dennis Tirpak, Diana Urge-Vorsatz, Zhou Dadi

Český překlad:

Pro Ministerstvo životního prostředí přeložily Hana Kostohryzová a Helena Kostohryzová. Úpravy textu navrh­li Kateřina Konečná (MŽP) a Jan Pretel (ČHMÚ). Dle anglické verze ze 23. května 2007 redigoval Jan Hollan (Hvězdárna a planetárium M. Koperníka v Brně). Elektronická verze je dostupná na www.env.cz/klima, www.veronica.cz/klima a http://klima.hvezdarna.cz.

Sekretariát IPCC, c/o WMO, 7bis, Avenue de la Paix, C.P.No 2300, 1211 Geneva 2, Švýcarsko

Tel.: +41 22 730 8208/8254/8284 Fax: +41 22 730 8025/8013

e-mail: IPCC-Sec@wmo.int; Web: http://www.ipcc.ch

Obsah

A. Úvod

1. Příspěvek Pracovní skupiny III ke Čtvrté hodnotící zprávě IPCC (AR4) je zaměřen na nové po­znatky v oblasti vědeckých, technologických, environmentálních, ekonomických a sociálních as­pek­tů zmírnění (tzv. mitigaceⁱ) změny klimatu, publikovaných v odborné literatuře v období od vydání Třetí hodnotící zprávy IPCC (TAR), Zvláštní zprávy o zachycování a ukládání CO₂ (SRCCS) a Zvláštní zprávy o ochraně ozónové vrstvy a globálního klimatického systému (SROC).

Po tomto Úvodu následuje shrnutí, které je rozděleno do pěti oddílů:

• Trendy v oblasti emisí skleníkových plynů

• Zmírňování v krátkodobém a střednědobém horizontu (do roku 2030)

• Zmírňování v dlouhodobém horizontu (po roce 2030)

• Politiky, opatření a nástroje ke zmírňování změny klimatu

• Udržitelný rozvoj a zmírňování změny klimatu

• Bílá místa na mapě poznání

Odkazy na odpovídající části kapitol jsou u každého odstavce uvedeny v hranatých závorkách. Výklad pojmů, zkratek a chemických značek použitých v tomto Shrnutí pro politické představitele lze nalézt v Glosáři v hlavní zprávě.

B. Trendy v oblasti emisí skleníkových plynů

3. Celosvětové emise skleníkových plynů se od doby nástupu průmyslu zvýšily, v letech 1970 – 2004 činil nárůst 70 % (vysoká míra shody, významné důkazy)¹

• Od doby nástupu průmyslu vedly rostoucí emise skleníkových plynů působené lidskou činností ke značnému nárůstu koncentrací atmosférických skleníkových plynů [1.3; Shrnutí pro politické představitele, Pracovní skupina I].

• V období 1970 – 2004 světové emise CO₂, CH₄, N₂O, částečně a úplně fluorovaných uhlo­vodíků a SF₆ vážené svým potenciálem globálního oteplování (GWP) vzrostly o 70 % (od roku 1990 do roku 2004 o 24 %), z úrovně 28,7 na 49 gigatun ekvivalentního oxidu uhli­čitého (ekv. CO₂)² za rok (viz Obrázek SPM.1). Emise těchto plynů narůstaly různým tem­pem. Emise CO₂ vzrost­ly v letech 1970 – 2004 o zhruba 80 % (od r. 1990 do 2004 o 28 %) a v roce 2004 představovaly 77 % celkových antropogenních emisí skleníkových plynů.

• Největší nárůst globálních emisí skleníkových plynů v letech 1970 – 2004 způsoboval sek­tor ener­getiky (nárůst o 145 %). V tomto období činil vzrůst přímých emisí³ ze sektoru do­pravy 120 %, z průmyslu 65 % a z oblasti využití půdy, změny využití půdy a lesnictví (LULUCF)⁴ 40 %⁵. V roz­mezí let 1970 – 1990 vzrostly přímé emise ze zemědělství o 27 % a ze stavebnictví (budovy) o 26 %, přičemž emise ze stavebnictví se poté stabilizovaly při­bližně na úrovních roku 1990. Spo­třeba elektřiny v tomto sektoru je však vysoká, a tudíž souhrn přímých a nepřímých emisí je mnohem vyšší (75 %) než přímé emi­se [1.3, 6.1, 11.3, Obrázky 1.1 a 1.3].

• Vliv poklesu globální energetické náročnosti (-33 %) na globální emise v období let 1970 – 2004 byl menší než kombinace vlivu celosvětového růstu příjmů (77 %) a celosvětového růstu obyvatel­stva (69 %); oba vlivy jsou hybnými faktory ná­růstu emisí CO₂ souvisejícího s energetikou (Ob­rázek SPM.2). Dlouhodobý trend klesající uhlíkové náročnosti energe­tiky se obrátil po roce 2000. Pokud jde o příjmy na obyvatele, emise na obyvatele a energe­tickou náročnost, jsou rozdíly mezi jednotlivými zeměmi i nadále významné (Obrázek SPM.3). V roce 2004 představovaly země uve­dené v Příloze Iⁱⁱ Rámco­vé úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC) 20 % světové populace, vyprodu­kovaly 57 % celosvětového hrubého domácího produktu měřené­ho v paritě kupní síly (HDP_pks)⁶ a podílely se 46 % na globálních emisích skleníkových plynů (Ob­rázek SPM.3a) [1.3].

• Emise látek poškozujících ozónovou vrstvu regulovaných v rámci Montrealského protoko­lu⁷, kte­ré jsou rovněž skleníkovými plyny, se od počátku 90. let minulého století výrazně snížily. Do roku 2004 se tyto emise dostaly na úroveň zhruba 20 % své úrovně z roku 1990 [1.3].

• Při snižování emisí skleníkových plynů v různých sektorech a v mnoha zemích účinně půso­bí řada politik, mezi něž patří ty, které se zaměřují na změny klimatu, energetickou bezpečnost⁸ a udrži­telný rozvoj. Rozsah takových opatření však zatím není natolik velký, aby zvrátil celo­světový růst emisí [1.3, 12.2].

3. Při současných strategiích zmírňování změny klimatu a souvisejících postupů k udržitelnému roz­voji se budou globální emise skleníkových plynů v následujících několika desetiletích i nadá­le zvy­šovat (vysoká míra shody, významné důkazy).

• Podle scénářů SRES (bez zmírňování) se v období let 2000 – 2030⁹ předpokládá vzrůst re­ferenčních globálních ročních emisí skleníkových plynů o 9,7 Gt až 36,7 Gt ekvivalentu CO₂ (o 25 % – 90 %) (Rámeček SPM.1 a Obrázek SPM.4). Podle těchto scénářů se před­pokládá, že do roku 2030 a v dalších letech si fosilní paliva udrží v globální energetice svou dominantní pozici. Je tedy předpoklad, že emise CO₂ v letech 2000 – 2030 vyvolané spotře­bou energie vzrostou v tomto období o 45 % – 110 %. Do roku 2030 se předpokládá, že dvě třetiny až tři čtvrtiny tohoto nárůstu emisí CO₂ souvisejících se spotřebou energie budou po­cházet ze zemí mimo Přílohu Iⁱⁱ, kde se předpokládá, že průměrná hodnota emisí CO₂ na obyvatele spojených s energetikou zůstane podstatně nižší (2,8 t – 5,1 t CO₂ na obyvatele) než hodno­ta těchto emisí v regionech Přílohy I (9,6 t – 15,1 t CO₂ na obyvatele). Podle scénářů SRES se předpokládá, že hospodářství zemí Přílohy I bu­dou spotřebovávat méně energie na jednotku HDP (6,2 – 9,9 MJ/USD) než hospodářství zemí mimo Přílohu I (11,0 – 21,6 MJ/USD). [1.3, 3.2].

Obrázek SPM.2: Relativní globální vývoj hrubého domácího produktu měřeného v paritě kupní síly (HDP_pks), celkových primárních zdrojů energie, emisí CO₂ (ze spalování fosilních paliv, fla­ringuⁱⁱⁱ zemního plynu a výroby cementu) a obyvatelstva. Teč­kované čáry navíc ukazují příjmy na obyvatele (HDP_pks), energetickou náročnost (vztaženou též na HDP_pks), uhlíkovou náročnost (CO₂ / primární energii) a měrné emise hospodářského výrobního procesu (CO₂ / HDP_pks) v letech 1970 – 2004 [Ob­rázek 1.5].

Obrázek SPM.4: Globální emise skleníkových plynů za rok 2000 a prognózované referenční emise pro roky 2030 a 2100 dle scénářů SRES IPCC a dle odborné literatury publikované po vydání scéná­řů SRES (post-SRES). Obrázek ukazuje emise podle šesti ilustrativních scénářů SRES. Rovněž znázorňuje roz­ložení četnosti emisí scénářů publikovaných po SRES (percentily 5, 25, medián, 75, 95), jak uvá­dí kapitola 3. Freony zahrnují částečně a plně fluorované uhlovodíky a SF₆ [1.3, 3.2, Obrázek 1.7].

3. Referenční emisní scénáře zveřejněné od vydání scénářů SRES¹⁰ jsou rozsahem srovna­telné se scénáři ve Zvláštní zprávě IPCC o emisních scénářích (SRES) (25 - 135 Gt ekv. CO₂ za rok v roce 2100, viz Obrázek SPM.4). (vysoká míra shody, významné důkazy)

• Studie publikované po vydání SRES používaly pro některé hybné faktory emisí nižší hodnoty, zvláště pro odhady vývoje populace. Nicméně u těch studií, které zahrnovaly tyto nové po­pulační projekce, vyvolaly změny u jiných faktorů, např. ekonomického růstu, jen malé změny v cel­kových úrovních emisí. Projekce ekonomického růstu pro Afriku, Latin­skou Ameriku a Střední východ do roku 2030 jsou u referenčních scénářů publikovaných po vydání SRES nižší než u scénářů SRES, ovšem na celosvětový ekonomický růst a celkové emise to má jen nepatrný dopad [3.2].

• Zlepšilo se vyjádření emisí aerosolů a jejich prekursorů, včetně oxidu siřičitého, sazí a or­ganického uhlíku, které se v úhrnu projevují ochlazováním¹¹. Obecně se předpokládá, že bu­dou nižší než uvádí SRES [3.2].

• Existující studie naznačují, že volba směnného kurzu pro HDP (tsk nebo pks) nemá v přípa­dě důsledného uplatňování na prognózované emise zjevný vliv¹². Pokud se objeví případné rozdí­ly, zůstávají malé ve srovnání s nejistotami způsobenými předpoklady u dalších parametrů ve scé­nářích, např. změny technologií [3.2].

Rámeček SPM.1: Emisní scénáře ze Zvláštní zprávy IPCC o emisních scénářích (SRES)

A1. Tématická linie skupiny scénářů A1 popisuje budoucí svět s velmi rychlým ekonomickým růs­tem, kde glo­bální počet obyvatel dosáhne maxima v polovině století a poté klesá, a kde jsou rychle zaváděny nové a výkonnější technologie. Důležitými hlavními znaky jsou sbližování oblastí, bu­dování kapacit a zvýšená kulturní a sociální interakce, při významném snížení regionálních rozdílů v příjmu na jednoho obyvatele. Skupina scénářů A1 se dělí do tří podskupin, které popisují různý směr tech­nologických změn v energetice. Tři podskupiny A1 se liší svým důrazem na technologie: in­tenzivní využívání energie z fosilních zdrojů (A1FI), nefosilní zdroje energie (A1T) a vyvážená kombinace všech zdrojů (A1B) (vyváženost je definována jako přílišné nespoléhání se na jeden konkrétní energetický zdroj za předpokladu, že se všechny technologie v oblasti energetiky a ko­nečné spotřeby budou rozvíjet obdobným tempem).

A2. Tématická linie skupiny scénářů A2 popisuje velmi různorodý svět. Důležitým hlavním znakem je soběstačnost a zachování lokálních identit. Míra porodnosti v různých regionech se sbližuje velmi pomalu, což má za následek stále rostoucí počet obyvatel. Hospodářský rozvoj je orientován především regionálně, ekonomický růst na obyvatele a technologické změny jsou roztříštěnější a pomalejší než v jiných skupinách scénářů.

B1. Tématická linie skupiny scénářů B1 popisuje svět s trendem sbližování, s počtem obyvatel do­sahujícím maxi­ma v polovině století a dále klesajícím jako u skupiny A1, ale s rychlými změnami ekonomické struktury s vývojem směrem ke službám a informační ekonomice, se snižující se mate­riálovou ná­ročností a zaváděním čistých a úsporných technologií. Důraz je kladen na globální řešení ekono­mické, sociální a ekologické udržitelnosti, včetně zlepšení sociální spravedlnosti, avšak bez dalších inicia­tiv v oblasti klimatu.

B2. Tématická linie skupiny scénářů B2 popisuje svět, ve kterém je důraz kladen na lokální řešení ekonomické, sociální a ekologické udržitelnosti. Je to svět, v němž globální počet obyvatel nadále roste, nicmé­ně pomaleji než u skupiny A2, svět se středním tempem ekonomického rozvoje a vý­vojem v ob­lasti technologií, který je pomalejší a různorodější než v případě skupin A1 a B1. Ačkoli se scénář zaměřuje také na ochranu životního prostředí a sociální spravedlnost, soustřeďuje se na lokální a regionální úroveň.

Pro každou ze šesti skupin scénářů A1B, A1FI, A1T, A2, B1 a B2 byl vybrán jeden ilustrativní scé­nář. U všech scénářů se předpokládá stejná pravděpodobnost uskutečnění.

Scénáře SRES nezohledňují dodatečné iniciativy v oblasti klimatu, což znamená, že nejsou za­hrnuty scénáře, které explicitně předpokládají implementaci Rámcové úmluvy OSN o změně kli­matu či emisních cílů Kjótského protokolu.

Tento rámeček se shrnutím scénářů SRES je převzat ze Třetí hodnotící zprávy a text byl nejprve po jednotlivých řádcích schválen Mezivládním panelem pro změny klimatu.

C. Zmírňování v krátkodobém a střednědobém horizontu (do roku 2030)

3. Studie „zdola nahoru“ i studie „shora dolů“ naznačují, že v následujících desetiletích exis­tuje významný ekonomický potenciál ke zmírnění globálních emisí skleníkových plynů, který by mohl vykompenzovat prognózovaný nárůst globálních emisí nebo snížit emise pod sou­časné úrovně (vysoká míra shody, významné důkazy).

V následujících tabulkách jsou nejistoty v odhadech vyjádřeny jako rozpětí; ta jsou dána růzností refe­renčních úrovní, různými tempy technologických změn a dalšími faktory, které jsou pro různé přístu­py specifické. Nejistoty navíc vznikají tím, že není dostatek informací pro glo­bální pokrytí zemí, sektorů a plynů.

Studie „zdola nahoru“:

• Ekonomický potenciál v roce 2030 odhadovaný pro toto hodnocení pomocí metody „zdola na­horu“ (viz Rámeček SPM.2) uvádí Tabulka SPM.1 a Obrázek SPM.5A. Pro porovnání: emise vyjádřené jako ekvivalent CO₂ byly v roce 2000 na úrovni 43 Gt [11.3]:

Tabulka SPM.1: Globální ekonomický potenciál zmírňování v roce 2030 odhadovaný pomocí studií „zdola nahoru“

Cena ekvivalentu CO2 (USD/t)	Ekonomický po­tenciál snížení emisí ekvivalentu CO2 za rok 2030 (Gt)	Snížení vůči scénáři SRES A1 B (udávají­címu emise ekvival. CO2 68 Gt/a) (%)	Snížení vůči scénáři SRES B2 (udávajícímu emise ekvival. CO2 49 Gt/a) (%)
0	5 – 7	7 – 10	10 – 14
20	9 – 17	14 – 25	19 – 35
50	13 – 26	20 – 38	27 – 52
100	16 – 31	23 – 46	32 – 63

• Studie naznačují, že redukčníⁱ příležitosti s čistými negativními náklady¹⁵ mají potenciál snížit emise ekvivalentu CO₂ za rok 2030 o zhruba 6 Gt. Mají-li být realizovány, bude nutné zabývat se překážkami, které brání jejich zavádění [11.3].

• Celý problém zmírňování nemůže zvládnout žádný sektor sám o sobě či jediná technologie sama o sobě. Všechny posuzované sektory k celku přispívají (viz Obrázek SPM.6). Techno­logie s největším ekonomickým potenciálem pro jednotlivé sektory ukazuje Tabulka SPM.3 [4.3, 4.4, 5.4, 6.5, 7.5, 8.4, 9.4, 10.4].

Studie „shora dolů“:

• Pomocí studií „shora dolů“ se vypočítává snížení emisí pro rok 2030, jak ukazují Tabulka SPM.2 a Obrázek SPM.5B. Globální ekonomické potenciály zjištěné na základě studií „shora dolů“ odpovídají poznatkům studií „zdola nahoru“ (viz Rámeček SPM.2), nicméně na úrovni sektorů existují značné rozdíly [3.6].

Tabulka SPM.2: Globální ekonomický potenciál v roce 2030 odhadovaný pomocí studií „shora dolů“

Cena ekvivalentu CO2 (USD/t)	Ekonomický po­tenciál snížení emisí ekvivalentu CO2 za rok 2030 (Gt)	Snížení vůči scénáři SRES A1 B (udávají­címu emise ekvival. CO2 68 Gt/a) (%)	Snížení vůči scénáři SRES B2 (udávajícímu emise ekvival. CO2 49 Gt/a) (%)
20	9 – 18	13 – 27	18 – 37
50	14 – 23	21 – 34	29 – 47
100	17 – 26	25 – 38	35 – 53

• Odhady v Tabulce SPM.2 byly odvozeny od scénářů stabilizace, tj. vývojových trendů smě­rem k dlouhodobé stabilizaci koncentrace skleníkových plynů v atmosféře [3.6].

Tabulka SPM.3: Klíčové zmírňující technologie a praxe podle sektorů. Uvedené pořadí sektorů a technologií je náhodné. Zvyklosti bez techno­logického charakteru působící napříč sektory, např. změny životního stylu, nejsou v této tabulce zahrnuty (nicméně je jim věnován odstavec 7 tohoto Shrnutí pro politické představitele).

Potenciál při ceně ekvivalentu CO₂ do 100 USD/t, Gt/a:

Obrázek SPM.6: Odhad ekonomického potenciálu globálního zmírňování pro jednotlivé sektory v různých regionech v závislosti na ceně uhlíku v roce 2030 na základě studií „zdola nahoru“, oproti odpovídají­cím referenčním úrovním předpokládaným v hodnocení sektorů. Vyčerpávající vysvětlení tohoto ob­rázku je uvedeno v oddílu 11.3

Poznámky:

1. Rozsahy globálních ekonomických potenciálů dle hodnocení v každém sektoru jsou znázor­něné ver­tikálními úsečkami. Tyto rozsahy vycházejí z alokací emisí konečným uživatelům, což znamená, že emise z využití elektřiny se započítávají sektorům, v nichž dochází k její spotřebě, nikoli tedy sektoru energetiky.

2. Odhadované potenciály jsou limitovány existencí studií, zvláště pak u vysokých úrovní ceny uhlíku.

3. U jednotlivých sektorů byly uplatněny různé referenční úrovně. Pro sektor průmyslu byla použita referenční úroveň scénáře SRES B2, u sektorů energetiky a dopravy refe­renční úroveň WEO 2004 (World Energy Outlook, Očekávaný vývoj světové energetiky; pozn. překl.); sektor stavebnictví/bu­dov vychází z referenční úrovně stanovené mezi úrovněmi scénářů SRES B2 a A1B; pro sektor od­padů se pro výpočet konkrétní refe­renční úrovně pro odpady použily hybné faktory scénáře SRES A1B, u sektorů zeměděl­ství a lesnictví byly uplatněny referenční úrovně opírající se hlavně o hybné faktory scé­náře B2.

4. U dopravy obrázek prezentuje pouze globální potenciály, protože je zahrnuta mezinárodní letecká doprava [5.4].

5. Nebyly zahrnuty následující kategorie: emise jiných plynů než CO₂ v budovách a v dopravě, část materiálově úsporných alternativ, výroba tepla a kogenerace v oblasti energetiky, těžká nákladní vozidla, přeprava a vytížená vícemístná osobní doprava, většina nákladných alternativ pro bu­dovy, čištění odpadních vod, snížení emisí z uhelných dolů a plynovo­dů, fluorované plyny z ener­getiky a dopravy. Podhodnocení celkového ekonomického potenciálu, které tím mohlo vzniknout, je na úrovni 10 % – 15 %.

3. U makroekonomických nákladů na takové zmírňování emisí, které by vedlo ke stabilizaci ekvivalentu CO₂ na úrovni mezi 445 ppm a 710 ppm, se pro rok 2030 odhaduje rozmezí od 3 % poklesu celosvětového HDP až po jeho malý nárůst ve srovnání s referenční úrovní (viz Tabulka SPM.4). V po­rovnání s globálními průměry se ale náklady v jednotlivých regionech mohou výrazně lišit (vysoká míra shody, středně vý­znamné důkazy) (pro metodiku a před­po­klad­y těchto výsledků viz Rámeček SPM.3).

• Většina studií dochází k závěru, že pokles HDP oproti referenční úrovni HDP roste s tím, jak je cíl stabilizace zpřísňován.

Tabulka SPM.4: Odhad globálních makroekonomických nákladů v roce 2030^a) pro vý­vojové křivky nejnižších nákladů směřující k různým dlouhodobým úrovním stabilizace ^{b), c)}

a) Pro danou úroveň stabilizace by se po roce 2030 snížení HDP v průběhu času u většiny modelu zvýraznilo. Míra nejistot­y se u dlouhodobých nákladů rovněž zvyšuje [Obrázek 3.25].

b) Výsledky vycházejí ze studií, které používají různé referenční úrovně.

c) Studie se z hlediska časového momentu, kdy je dosaženo stabilizace, liší; obecně to je v roce 2100 či poz­ději.

d) Jde o celosvětový HDP založený na tržních směnných kurzech.

e) U analyzovaných údajů je uveden medián a rozmezí percentilů 10 a 90.

f) Výpočet poklesu roční míry růstu vychází z průměrného poklesu v období do roku 2030, jehož výsledkem by byl uvádě­ný pokles HDP v roce 2030.

g) Počet studií, které přinášejí výsledky HDP, je relativně nízký a tyto studie pracují obvykle s nízkými refe­renčními úrovněmi.

• Modelové studie ukazují, že v závislosti na existujícím daňovém systému a vynakládání prostředků z něj získaných mohou být náklady podstatně nižší za předpokladu, že příjmy z uhlíkových daní nebo prodeje povolenek v rámci obchodování s emisemi budou použity na podporu nízkouhlíkových tech­nologií či reformy stávajících daňových systémů [11.4].

• Studie, které předpokládají možnost, že politika změny klimatu vyvolá pozitivní technolo­gické změny, uvádějí také nižší náklady. Takové následné snížení nákladů může být ale podmíněno vyšším počátečním investováním [3.3, 3.4,11.4, 11.5, 11.6].

• Ačkoliv většina modelů vykazuje snížení HDP, některé z nich ukazují nárůst HDP, jelikož předpokládají, že referenční úrovně nejsou optimální a že politiky zmírňování zlepší efektivitu trhu, nebo předpokládají, že politiky zmírňování vyvolají více technologických změn. Mezi příklady tržní neefektivity patří nevyužité zdroje a daně či dotace, které deformují trh [3.3, 11.4].

• Ve srovnání s pouhým snižováním emisí CO₂ dochází obvykle k významnému snížení nákladů tehdy, jestliže se zohlední celý soubor skleníkových plynů a zahrnou se propady uhlíku.

• Regionální náklady závisí velkou měrou na předpokládané úrovni stabilizace a na referenčním scénáři. Alokační režim je také důležitý, ale u většiny zemí v menší míře než úroveň stabiliza­ce [11.4, 13.3].

7. Změny životního stylu a zvyklostí mohou přispět ke zmírňování změny klimatu ve všech sektorech. Kladnou roli může hrát rovněž praxe v oblasti řízení (vysoká míra shody, středně významné důkazy).

• Změny v životním stylu mohou snížit emise skleníkových plynů. Změny životního stylu a spo­třebních zvyklostí, které kladou důraz na uchovávání zdrojů, mohou přispět k rozvíjení eko­nomiky s nízkou spotřebou uhlíku, která je jak spravedlivá tak udržitelná [4.1, 6.7].

• Vzdělávací programy mohou napomoci k překonání bariér, které brání tržnímu při­jetí energe­tické účinnosti, zvláště pak v kombinaci s dalšími opatřeními [Tabulka 6.6].

• Výsledkem změn v chování uživatelů budov, v kulturních zvycích a spotřebitelské volbě a ve využívání technologií může být značné snížení emisí CO₂ souvisejících se spotřebou energie v budovách [6.7].

• Řízení poptávky po dopravních službách zahrnující územní plánování (které může sni­žovat po­ptávku po cestování), poskytování informací, osvětu a vzdělávání (které mohou snižovat pou­žívání automobilů a vést k hospodárnému způsobu jízdy) mohou podporovat snížení emisí skleníkových plynů [5.1].

• V sektoru průmyslu mohou řídící nástroje, mezi než patří proškolování personálu, systémy od­měňování, pravidelná zpětná vazba a zdokumentování stávající praxe, po­moci k překonání or­ganizačních bariér průmyslu, snížit spotřebu energie a emise skleníkových plynů [7.3].

8. Přestože studie pracují s různými metodikami, je v nejbližší budoucnosti možné ve všech ana­lyzovaných regionech světa dosáhnout díky méně znečištěnému ovzduší, ke kterému povedou aktivity zaměřené na snižování emisí skleníkových plynů, vý­znamných paralelních kladných účinků na zdraví populace, které mohou kompenzovat podstatnou část nákladů na zmírňování (vysoká míra shody, významné důkazy).

• Vedle účinků na zdraví by zahrnutí dalších vedlejších přínosů, např. zvýšené ener­getické bez­pečnosti, vyšší zemědělské produkce a sníženého tlaku na přirozené eko­systémy díky nižším koncentracím troposférického ozónu, dále zvyšovalo úspory nákladů [11.8].

• Spojení strategií snižování znečišťování ovzduší a zmírňování změny klimatu nabízí potenci­álně velké snížení nákladů ve srovnání s tím, kdyby se tyto strategie uplat­ňovaly izolovaně [11.8].

9. Od vydání Třetí hodnotící zprávy (TAR) potvrzuje odborná literatura, že aktivity rea­li­zované v zemích Přílohy I mohou mít vliv na celosvětovou ekonomiku a glo­bální emise, přes­tože rozsah úniku uhlíku zůstává nejistý (vysoká míra shody, středně významné důkazy).

• Jak je uvedeno ve Třetí hodnotící zprávě (TAR)¹⁶, mohou země vyvážející fosilní paliva (státy Přílohy I i státy mimo ni) očekávat v důsledku politiky zmírňování nižší poptávku a ceny a nižší růst HDP. Rozsah tohoto druhotného vlivu¹⁷ závisí velkou měrou na předpokladech sou­visejících s rozhodnutími v rámci dané politiky a s podmínkami na trhu s ropou [11.7].

• Kritické nejistoty zůstávají v hodnocení úniku uhlíku¹⁸. Většina modelování rovnováh podpo­ruje závěr Třetí hodnotící zprávy o úniku uhlíku z celé ekonomiky dané oblasti v důsledku aktivit spojených s Kjótským protokolem v řádu 5 % – 20 %, což je hodnota, která by při efek­tivním rozšíření konkurenceschopných nízko­emisních technologií byla nižší [11.7].

9. Nové investice do energetické infrastruktury v rozvojových zemích, modernizace energetické infrastruktury v průmyslových zemích a politiky podporující energe­tickou bezpečnost mo­hou v mnoha případech vytvářet příležitosti ke snižování emisí skleníkových plynů²¹ v po­rovnání s referenčními scénáři. Další vedlejší přínosy se odvíjejí od situace v každé konkrétní zemi, ale často zahrnují zmírnění zne­čištění ovzduší, zlepšení obchodní bilance, poskytování moderních energetických služeb venkovu a zaměstnanost (vysoká míra shody, významné důka­zy).

• Budoucí rozhodování o investicích do energetické infrastruktury, které se v období od sou­časnosti do roku 2030 odhadují celkem na více než 20 bilionů USD¹⁹, budou mít dlouhodobé dopady na emise skleníkových plynů z důvodu dlouhé životnosti energetických zařízení a dalších základních prostředků infrastruktury. Všeobecné rozšíření nízkouhlíkových techno­logií může trvat mnoho desetiletí, přestože prvotní investice do těchto technologií jsou atrak­tivní. Počáteční odhady ukazují, že pokud by se emise CO₂ související s energetikou měly do roku 2030 vrátit na úroveň hodnot roku 2005, vyžadovalo by to velké změny v modelech in­ves­tování; čisté dodatečné investice, které by byly potřebné, se pohybují v rozmezí od zane­dbatelné výše do 5 % – 10 % [4.1, 4.4, 11.6].

• Pro uspokojení poptávky po energetických službách je často levnější investovat do zlepšení energetické úspornosti u konečného spotřebi­tele než zvyšovat dodávky energie. Zlepšení účinnosti má pozitivní dopad na energetickou bezpečnost, sni­žování znečištění ovzduší lokálně i regionálně a na zaměstnanost. [4.2, 4.3, 6.5, 7.7, 11.3, 11.8].

• Obnovitelné zdroje energie mají obecně pozitivní dopad na energetickou bez­pečnost, za­městnanost a kvalitu ovzduší. S ohledem na náklady jiných alterna­tivních energií může elektři­na z obnovitelných zdrojů, jež se v roce 2005 podílela na dodávkách elektřiny celkově 18 %, představovat v roce 2030 podíl 30 % – 35 % z cel­kových dodávek elektřiny při cenách ekvivalentu CO₂ do výše 50 USD/t [4.3, 4.4, 11.3, 11.6, 11.8].

• Čím vyšší budou tržní ceny fosilních paliv, tím konkurenceschopnější budou níz­kouhlíkové al­ternativy, ačkoliv kolísavost cen bude investory odrazovat. Na druhé straně mohou být dražší konvenční ropné zdroje nahrazeny vysokouhlíkovými al­ternativami, např. z živičných písků, živičné břidlice, mazutu a syntetickými palivy z uhlí a plynu, což povede k nárůstu emisí skleníkových plynů − pokud nebudou vý­robní provozy vybaveny CCS (technologiemi na zachy­cování a ukládání CO₂) [4.2, 4.3, 4.4, 4.5].

• S ohledem na náklady jiných alternativních energií může jaderná energie, jež se v roce 2005 podílela na dodávkách elektřiny celkově 16 %, představovat v roce 2030 podíl 18 % z cel­kových dodávek elektřiny při cenách ekvivalentu CO₂ do výše 50 USD/t; nicméně omezujícím faktorem zůstávají otázky bezpečnosti, odpadu a šíření zbraní [4.2, 4.3, 4.4]²⁰.

• CCS v podzemních geologických formacích představuje novou technologii, která může do roku 2030 významně přispět ke zmírňování. Skutečnou výši tohoto příspěvku ovlivní tech­nický, ekonomický a legislativní vývoj [4.3, 4.4].

9. Sektor dopravy²¹ nabízí řadu možností zmírňování, ale jejich účinek může být omezen růs­tem sektoru. Příležitosti pro zmírňování čelí mnoha překážkám, jako jsou např. preference spotřebitelů a chybějící politické koncepce (střední míra shody, středně významné důkazy).

• Opatření ke zlepšení hospodárnosti vozidel, přinášející úspory pohonných hmot, vykazují v mnoha případech čisté přínosy (alespoň u lehčích dodávkových vozidel), ale v důsledku vlivu dalších úvah spotřebitelů, např. o výkonu a velikosti vozidla, je tržní potenciál mnohem nižší než ekonomický potenciál. Pro posouzení potenciálu zmírňování v případě těžkých ná­kladních vozidel není dostatek informací. Nelze tedy očekávat, že by působení jen samotných tržních sil, včetně rostoucích nákladů na pohonné hmoty, mohlo vést k významnému snížení emisí [5.3, 5.4].

• Při řešení problémů emisí skleníkových plynů v sektoru dopravy by důležitou úlohu mohla se­hrát biopaliva, což však závisí na způsobu jejich výroby. Předpokládá se, že v roce 2030 vzroste na referenční úrovni podíl biopaliv používaných jako aditiva či náhražky na 3 % cel­kové poptávky po energii v dopravě. V závislosti na vývoji budoucích cen ropy a uhlíku, zlepšení hospodárnosti vozidel a úspěchu technologií na využití celulózní biomasy by se tento podíl mohl zvýšit na 5 % – 10 % [5.3, 5.4].

• V závislosti na místních podmínkách a strategiích jsou dalšími příležitostmi ke zmírnění emisí skleníkových plynů přechod ze silniční přepravy na železniční a vnitrostátní vodní přepravu a z málo vytížené osobní přepravy na přepravu dobře vytíženou²²; dále využití krajiny, územní plánování a nemotorizovaná doprava [5.3, 5.5].

• U emisí CO₂ pocházejících ze sektoru letectví může střednědobý potenciál zmírňování před­stavovat účinnější využití paliv, kterého lze dosáhnout různými způsoby, včetně technologií, provozu a řízení letového provozu. Očekává se však, že tato zlepšení budou jen částečně kompenzovat nárůst emisí z letectví. Celkový potenciál zmírňování v tomto sektoru by také měl započítat i jiné dopady letecké dopravy na změnu klimatu než ty, které souvisejí s emise­mi oxidu uhličitého [5.3, 5.4].

• Snížení emisí v sektoru dopravy bývá často vedlejším přínosem vyplývajícím z ře­šení problé­mů dopravní zácpy, kvality ovzduší a energetické bezpečnosti [5.5].

9. Značné snížení emisí CO₂ s čistým ekonomickým přínosem by mohly přinést alternativy energeti­cké úspornosti²¹ u nových i stávajících budov. Využití tohoto poten­ciálu stojí v cestě mnoho překážek, ale jsou zde také významné vedlejší přínosy (vysoká míra shody, významné důkazy).

• Do roku 2030 je možné se v sektoru stavebnictví vyvarovat zhruba 30 % předpoklá­daných emisí skleníkových plynů s čistým ekonomickým přínosem [6.4, 6.5].

• Energeticky úsporné budovy mohou kromě omezování růstu emisí CO₂ rovněž zlepšit kvalitu ovzduší v interiérech i venku, zlepšit sociální služby a zvýšit energe­tickou bezpečnost [6.6, 6.7].

• Příležitosti k dosažení nižších emisí skleníkových plynů v sektoru stavebnictví exis­tují na ce­lém světě. Nicméně, v důsledku četných překážek je obtížné tento potenciál využít. K těmto pře­kážkám patří dostupnost technologií, financování, chudoba, vyš­ší cena spolehlivých infor­ma­cí, omezení spočívající v samotném navrhování budov a vhodná škála politik a programů [6.7, 6.8].

• V rozvojových zemích je závažnost výše uvedených překážek vyšší, a tudíž je pro tyto země obtížnější využít potenciál redukce emisí skleníkových plynů, jejž sektor stavebnictví skýtá [6.7].

9. Ekonomický potenciál v sektoru průmyslu²¹ spočívá převážně v energeticky ná­ročných prů­myslových odvětvích. Existující možnosti zmírňování však nejsou plně využívány ani v prů­myslových, ani v rozvojových zemích (vysoká míra shody, vý­znamné důkazy).

• V rozvojových zemích je mnoho průmyslových zařízení, která jsou nová a vybave­na nejnovějšími technologiemi s nejnižšími měrnými emisemi. Mnohá starší, méně efektivní za­řízení však jsou nadále provozována jak v průmyslových tak i roz­vojových zemích. Modernizace těchto zařízení může přinést významné snížení emi­sí [7.1, 7.3, 7.4].

• Pomalý obrat základních prostředků, nedostatek finančních a technických zdrojů a omezené schopnosti firem, hlavně malých a středních podniků, získat a uplatnit technologické informa­ce představují klíčové překážky bránící plnému využití existujících možností zmírňování [7.6].

9. Zemědělská praxe může významným způsobem a za nízkých nákladů²¹ přispět ke zvýšenému půdnímu pohlcování uhlíku, ke snížení emisí skleníkových plynů a také na­bídnout biomasu jako surovinu pro energetické účely (střední míra shody, středně významné důkazy).

• Velká část potenciálu zmírňování v zemědělství (vyjma bioenergie) spočívá v ukládání uhlíku v půdě, které má spolu s udržitelným zemědělstvím velký synergický efekt a obecně snižuje zranitelnost vůči změně klimatu [8.4, 8.5, 8.8].

• Uložený půdní uhlík se může v důsledku změny obhospodařování půdy nebo klima­tické změny ztrácet [8.10].

• Značný potenciál zmírňování také přináší snížení emisí metanu a oxidu dusného u ně­kterých ze­mědělských systémů [8.4, 8.5].

• Neexistuje žádný univerzálně aplikovatelný přehled zmírňujících postupů; postupy je nutno vy­hodnotit pro jednotlivé zemědělské systémy a prostředí [8.4].

• Biomasa ze zemědělských zbytků a účelově pěstované energetické plodiny mohou před­stavovat důležitou bioenergetickou surovinu, její příspěvek ke zmírňování však zá­visí na po­ptávce po bioenergii v dopravě a energetice, na dostatku vody a na potřebě půdy pro získávání potravin a vlákna. Všeobecné využívání zemědělské půdy k produkci biomasy pro ener­getické účely může konkurovat dalším způsobům využívání půdy a může mít pozi­tivní a nega­tivní environmentální dopady i vliv na zabezpečení potravin [8.4, 8.8].

9. Zmírňující aktivity související s lesními ekosystémy mohou s nízkými náklady²¹ značně snížit emise ze zdrojů a zvýšit odjímání CO₂ z atmosféry (tzv. uhlíkový propad); mohou být navr­hovány tak, aby se v součinnosti s adaptací a udržitelným rozvojem dosáhlo synergick­ého efektu (vysoká míra shody, významné důkazy)²³.

• Přibližně 65 % celkového potenciálu zmírňování (při cenách ekv. CO₂ až do 100 USD/t) se na­chází v tropech a přibližně 50 % z celkového potenciálu by mohlo být dosaženo snížením emi­sí z odlesňování [9.4].

• Klimatické změny mohou ovlivnit zmírňovací potenciál sektoru lesnictví (tj. pů­vodních i vy­sazených lesů) a budou se pravděpodobně v různých regionech a subregionech co do zá­važnosti a trendu lišit. [9.5].

• Alternativy zmírňování související s lesy lze navrhovat a realizovat tak, aby byly slu­čitelné s adaptací, a mohou znamenat významné vedlejší přínosy v oblasti za­městnanosti, tvorby pří­jmů, biodiverzity a ochrany povodí, energie z obnovitelných zdrojů a zmírnění bídy [9.5, 9.6, 9.7].

9. Spotřebitelský odpad²⁴ přispívá ke globálním emisím skleníkových plynů malou měrou²⁵ (<5%), ale sektor odpadů může ke zmírňování přispívat pozitivně a s nízkými náklady²¹ a prosazovat udržitelný rozvoj (vysoká míra shody, významné důkazy).

• Existující postupy odpadového hospodářství mohou zajistit účinné zmírnění emisí sklení­kových plynů z tohoto sektoru: na trhu je k dispozici široká nabídka vyspělých, environ­mentálně účinných technologií, které snižují emise skleníkových plynů a současně přispívají ke zlepšení zdraví a bezpečnosti populace, ochraně půdy a pre­venci znečišťování i k dodáv­kám energie z místních zdrojů [10.3, 10.4, 10.5].

• Minimalizace a recyklace odpadů poskytuje důležité nepřímé mitigačníⁱ přínosy díky úsporám energie a surovin [10.4].

• Klíčovým limitujícím faktorem pro hospodaření s odpady a odpadními vodami v rozvojových zemích a zemích s transformující se ekonomikou je nedostatek míst­ního kapitálu. Významnou překážku představují také chybějící odborné znalosti o udržitelných technologiích [10.6].

9. Geoinženýrské alternativy, jako hnojení oceánů (železem, pozn. překl.) za účelem přímého odstra­ňování CO₂ z ovzdu­ší nebo clonění slunečního světla dodáváním materiálu do horních částí atmosféry, nejsou vyzkoušeny, zůstávají do značné míry spekulace­mi a představují riziko neznámých vedlejších účinků. Spolehlivé odhady nákladů na tyto alternativy nebyly pub­likovány (střední míra shody, omezené důkazy) [11.2].

D. Zmírňování v dlouhodobém horizontu (po roce 2030)

9. Aby bylo možno stabilizovat koncentrace skleníkových plynů v atmosféře, musely by emise kulminovat a poté poklesnout. Čím je úroveň stabilizace nižší, tím dříve by měl být proces této kulminace a následného poklesu nastat. Snahy o zmírňování v příštích dvou až třech de­setiletích budou mít dalekosáhlý dopad na příležitosti dosáhnout nižší úrovně sta­bilizace (viz Tabulka SPM.5 a Obrázek SPM.8)²⁶ (vysoká míra shody, významné důkazy).

• Nedávné výzkumy uvažující úbytek emisí souboru všech skleníkových plynů prozkoumaly nižší úrovně stabilizace než jaké uvádí Třetí hodnotící zpráva (TAR).

• Posuzované výzkumy zahrnují řadu časových průběhů emisí vedoucích k dosažení stabilizace koncent­rací skleníkových plynů²⁷. Většina těchto studií pracovala s metodou nejnižších nákladů a zahrnovala jak počáteční tak i pozdější poklesy emisí (Obrázek SPM.7) [Rámeček SPM.2]. Tabulka SPM.5 shrnuje emisní úrovně potřebné pro růz­né skupiny koncentrací po stabilizaci a související vzrůst rovnovážné globální střední teploty²⁸, s použitím „nejlepšího odhadu“ cit­livosti klimatu (pro pravdě­podobný rozsah nejistoty viz též Obrázek SPM.8)²⁹. Pro stabilizaci na nižší úrovni koncentrace a jí odpovídající rovnovážné úrovni teplot je potřeba dřívější le­topočet, kdy by měly emi­se kulminovat, a větší redukce emisí do roku 2050.

Tabulka SPM.5: Charakteristiky stabilizačních scénářů publikovaných po vydání Třetí hodnotící zprávy (TAR) [Tabulka TS 2, 10]^a)

1. Pochopení odezvy klimatického systému na radiační působení i zpětné vazby podrobně posuzuje Příspěvek Pracovní skupiny I ke Čtvrté hodnotící zprávě (AR4 WGI). Zpětné vazby mezi uhlíkovým cyklem a změnou klimatu ovlivňují zmírňování potřebné k dosažení konkrétní úrovně stabilizace koncentrací oxi­du uhličitého v atmosféře. Očekává se, že tyto zpětné vazby zvýší podíl antropogenních emisí, které v důsledku oteplování klimatického systému zů­stávají v atmosféře. Znamená to tedy, že snížení emisí potřebné pro dosažení konkrétní úrovně stabilizace, uváděné v mitigačníchⁱ studiích zde posu­zovaných, by mohlo být podhodnoceno.

2. Nejlepší odhad citlivosti klimatu je 3ºC [Shrnutí pro politické představitele, Příspěvek Pracovní skupiny I, WG 1].

3. Povšimněte si, že globální střední teplota po dosažení rovnováhy se liší od očekávané globální střední teploty v době stabilizace koncentrací skleníkových plynů v důsledku setrvačnosti klimatického systému. U většiny posuzovaných scénářů nastává stabilizace koncentrací skleníkových plynů v období od roku 2100 do roku 2150.

4. Rozpětí odpovídají 15. až 85. percentilu rozložení scénářů publikovaných po vydání Třetí hodnotící zprávy (TAR). Jsou uvedeny emise CO₂, scénáře pro více plynů mohou být vždy porovnány se scénáři pracujícími pouze s CO₂.

Obrázek SPM.7: Vývoj emisí u mitigačníchⁱ scénářů pro alternativní kategorie úrovní stabilizace (ka­tegorie I – VI definované v rámečku u každého panelu). Tyto vývojové trendy jsou znázorněny pouze pro emise CO₂. Růžové plochy znázorňují emise CO₂ pro emisní scénáře publikované po vydání Třetí hodnotící zprávy (TAR). Zelené plochy představují rozsah více než 80 stabilizačních scénářů Třetí hodnotící zprávy (TAR). Emise výchozího roku se u jednotlivých modelů mohou v důsledku rozdílů v pokrytí sektorů a průmyslu lišit. Pro dosažení nižších stabilizačních úrovní uplatňují některé scénáře odstraňování CO₂ z atmosféry (nega­tivní emise) pomocí takových technologií jako např. výro­by ener­gie z biomasy s využitím zachycování a uklá­dání uhlíku [Obrázek 3.17].

Obrázek SPM.8: Kategorie stabilizačních scénářů znázorněné na Obrázku SPM.7 (barevná pásma) a jejich vztah k nárůstu rovnovážné globální střední teploty oproti preindustriální éře: (i) „nejlepší od­had“ citlivosti klimatu na úrovni 3 °C (černá čára uprostřed stínované plochy), (ii) horní pásmo prav­děpodobného rozsahu citlivosti klimatu na úrovni 4,5 °C (čer­vená čára v horní části stínované plochy) a (iii) spodní pásmo pravděpodobného rozsahu citlivosti klimatu na úrovni 2 °C (modrá čára ve spodní části stínované plochy). Barevné stínování znázorňuje pásma koncentrací pro stabilizaci skleníkových plynů v atmosféře od­povídající kategoriím stabilizačních scénářů I až VI, jak ukazuje Obrázek SPM.7. Údaje jsou čerpány z Příspěvku Pracovní skupiny I ke Čtvrté hodnotící zprávě (AR4 WGI), kapito­la 10.8.

9. Hodnocených rozsahů stabilizačních úrovní lze dosáhnout uplatněním souboru dnes dos­tup­ných technologií a technologií, u nichž se očekává, že se v nadcházejí­cích desetiletích ob­jeví na trhu. Předpokladem je, že budou zavedeny vhodné, efektivní pobídky zaměřené na vývoj, získávání, uplatňování a šíření technologií a na odstraňování příslušných překážek (vysoká míra shody, významné důkazy).

• Příspěvek různých technologií k redukcím emisí potřebných ke stabilizaci se v průběhu času bude měnit, bude se lišit v jednotlivých regionech i podle úrovně stabi­lizace.

• V mnoha scénářích pro většinu regionů a časových období hraje klíčovou úlohu ener­getická účinnost.

• U nižších úrovní stabilizace kladou scénáře větší důraz na využívání níz­kouhlíkových zdrojů energie, např. obnovitelných a jaderných, a na uplatňování technologií CCS (za­chycování a ukládání CO₂). Podle těchto scénářů musí pokrok v oblasti uhlíkové náročnosti energetiky a celé ekonomiky probíhat daleko rychleji než v minulosti.

• Zahrnutí alternativ zmírňování souvisejících s využitím půdy a lesnictvím, zamě­ře­ných jak na emise CO₂ tak i na emise ostatních skleníkových plynů, zajišťuje při do­sahování stabilizace větší flexibilitu a nákladovou efektivitu. Moderní bio­energetika by ve zmírňujícím portfoliu mohla podíl obnovitelných zdrojů energie podstatně zvýšit.

• Názorné příklady portfolií zmírňujících alternativ uvádí Obrázek SPM.9 [3.3, 3.4].

• Má-li být dosaženo stabilizačních cílů a snížení nákladů, bylo by zapotřebí in­vestovat do tech­nologií s nízkými emisemi skleníkových plynů a zajistit jejich celo­světové uplatňování, jakož i zkvalitňovat technologie prostřednictvím výzkumu, vývoje a demonstračních projektů (RD&D) financovaných z veřejných i soukromých prostředků. Čím nižší budou úrovně stabi­lizace, zvláště půjde-li o úrovně ekv. CO₂ 550 ppm a nižší, tím větší bude potřeba efektivnější­ho RD&D a investic do nových technologií v něko­lika následujících desetiletích. Proto je nutné efektivním způsobem odstraňovat pře­kážky, které brání rozvoji, získávání, uplatňování a šíření technologií.

• K překonání těchto překážek by pomohly vhodné pobídky zaměřené na realizaci daných cílů v celé rozsáhlé škále technologií [2.7, 3.3, 3.4, 3.6, 4.3, 4.4, 4.6].

Obrázek SPM.9: Kumulativní snížení emisí při různých způsobech zmírňování pro období let 2000 – 2030 (levá část) a pro období let 2000 – 2100 (pravá část). Obrázek ukazuje ilustrativní scénáře ze čtyř modelů (AIM, IMAGE, IPAC a MESSAGE) zaměřených na stabilizaci ekvivalentu CO₂ na úrovni 490 ppm až 540 ppm a na úrovni 650 ppm. Tmavé úsečky znázorňují snížení pro cílovou hodnotu ekv. CO₂ 650 ppm a jejich světlé pokračování další žá­doucí snížení pro dosažení hodnoty 490-540 ppm. Stojí za zmínku, že některé modely neberou v úvahu zmírňování pomocí zvýšeného pohlcování uhlíku lesními ekosystémy (AIM a IPAC) nebo CCS (AIM), a že podíl nízkouhlí­kových energetických alterna­tiv na celkových dodávkách energií je také určován zahrnutím těchto možností do referenční úrovně. CCS zahrnuje zachycování a ukládání CO₂ z biomasy. Pohlcování uhlíku lesními ekosys­témy za­hrnuje pokles emisí z odlesňování [Obrázek 3.23].

9. V roce 2050³⁰ se celosvětové průměrné makroekonomické náklady vynakládané na zmír­ňování působení celého souboru skleníkových plynů s cílem dosažení stabilizace ekvivalentu CO₂ mezi 710 a 445 ppm pohybují v rozmezí od 1 % přírůstku do 5,5 % poklesu celo­světové­ho HDP (viz Tabulka SPM.6). U určitých zemí a sektorů se náklady v porovnání s glo­bálním průměrem značně liší. (Pro metodiku a předpoklady viz Rámeček SPM.3 a pro vysvět­lení záporných nákladů odstavec 5) (vysoká míra shody, středně významné důkazy).

Tabulka SPM.6: Odhad celosvětových makroekonomických nákladů v roce 2050 v po­rovnání s refe­renční úrovní pro nízkonákladové trajektorie s ohledem na různé dlouhodobé cíle stabilizace^a) [3.3, 13.3]

1. To odpovídá veškeré odborné literatuře v celém spektru referenčních úrovní a zmírňujících scénářů, z nichž jsou údaje o HDP čerpány.

2. Jedná se o celosvětový HDP vycházející z tržních směnných kurzů.

3. U analyzovaných údajů je uveden medián a rozmezí percentilů 10 a 90.

4. Výpočet poklesu roční míry růstu vychází z průměrného poklesu během období do roku 2050, jehož vý­sledkem by byl uváděný pokles HDP v roce 2050.

5. Tyto výzkumy, jejichž počet je relativně nízký, obecně pracují s nízkými referenčními úrovněmi. Vy­soké referenční úrovně emisí obvykle vedou k vyšším nákladům.

9. Rozhodování o vhodné úrovni globálního zmírňování v průběhu času zahrnuje iterativní proces řízení rizik, který obsahuje zmírňování a adaptaci, a bere v úvahu skutečné a odvrá­cené škody působené změnou klimatu, vedlejší přínosy, udržitelnost, sprave­dlnost a postoje k riziku. Mezi možnostmi, které se týkající rozsahu a načasování zmírňování emisí sklení­kových plynů, je i otázka nelezení rovnováhy mezi náklady na rychlejší snižování emisí v současnosti a od­povídajícími střednědobými a dlouhodo­bými klimatickými riziky vyplýva­jícími z prodlení (vysoká míra shody, významné důkazy).

• Dosavadní (omezené a počáteční) analytické výsledky integrovaných analýz nákladů a přínosů zmír­ňování naznačují, že ty jsou co do velikosti obecně srovnatelné, ale zatím neumožňu­jí jedno­značně určit takový případ vývoje emisí či úrovně stabilizace, pro nějž by přínosy byly vyšší než náklady [3.5].

• Integrované vyhodnocení ekonomických nákladů a přínosů různých typů vývoje zmírňování ukazuje, že ekonomicky optimální volba načasování a úrovně zmírňování závisí na ne­jistém tvaru a charakteru předpokládané nákladové křivky škod působených klima­tickými změnami. Pro ilu­straci této závislosti uveďme:

  • jestliže nákladová křivka škod působených klimatickými změnami vykazuje pomalý a rovnoměrný nárůst a prognózy jsou spolehlivé (což zvyšuje potenciál včasné adaptace), pak je pozdější a méně striktní zmírňování ekonomicky oprávněné;

  • nebo, jestliže tato nákladová křivka škod strmě roste, popř. vykazuje neline­ární výkyvy (např. limity zranitelnosti či nějaké, třeba jen malé pravdě­podobnosti katastrofických událostí), pak je ekonomicky oprávněné dřívější a striktnější zmírňování [3.6].

• Pro scénáře zmírňování, jejichž cílem je dosažení specifické teplotní úrovně, před­stavuje klí­čovou nejistotu citlivost klimatu. Studie ukazují, že pokud je citlivost kli­matu vysoká, pak na­časování a úroveň zmírňování nastávají dříve a striktněji než v pří­padě nízké citlivosti klimatu [3.5, 3.6].

• Odkládané snižování emisí vede k investicím, které vygenerují dlouhodobou infrastrukturu a vý­vojové trendy, jež budou produkovat vyšší emise. To pod­statně omezuje příležitosti k dosaž­ení nižších úrovní stabilizace (jak ukazuje Tabulka SPM.6) a zvyšuje riziko závaž­nějších dopad­ů změny klimatu [3.4, 3.1, 3.5, 3.6].

Rámeček SPM.4: Technologické změny vyvolané modelováním

Z relevantní literatury plyne, že vhodné politiky a patřičná opatření mohou vést ke změnám techno­logií. V zahrnování takto vzniklých technologických změn do stabilizačních studií došlo k pozo­ruhodnému pokroku, některé koncepční otázky ale zůstávají nevyřešeny. V modelech, které pou­žívají takový přístup, se snižují předpovídané náklady pro danou hladinu stabilizace; snížení je vý­raznější v případě nižších hladin stabilizace ekvivalentu oxidu uhličitého.

E. Politiky, opatření a nástroje ke zmírňování změny klimatu

22. Vlády mohou využívat širokou paletu národních politik a nástrojů k vytváření po­bídek pro realizaci zmírňování. Jejich uplatnitelnost závisí na situaci té které země a na pochopení jejich vzájemného působení, nicméně zkušenosti z implementace v různých státech a sekto­rech ukazují, že každý jednotlivý nástroj má své výhody a nevýhody (vysoká míra shody, vý­znamné důkazy).

• K vyhodnocování politik a nástrojů se využívají čtyři hlavní kritéria: environ­mentální efektivi­ta, efektivita nákladů, distribuční účinky včetně vlivu na sociální spravedlnost, institucio­nální proveditelnost [13.2].

• Každý nástroj se může navrhnout dobře nebo špatně a lze jej uplatňovat přísně nebo nedbale. Navíc je u všech nástrojů velmi důležité monitorování za účelem jejich lepší implementace. Obecná zjištění týkající se provádění politik jsou následující [7.9, 12.2,13.2]:

• Začlenění politik v oblasti klimatu do širšího rámce rozvojových politik usnadní imple­mentaci a překonávání překážek.

• Předpisy a standardy obvykle zajistí určitou míru jistoty týkající se úrovní emisí. Mohou být vhodnější než jiné nástroje tehdy, jestliže informační a další bariéry brání výrobcům a spotřebitelům reagovat na cenové signály. Nemusí však vést k inovacím a vyspělejším technologiím.

• Daně a poplatky mohou nastavit cenu uhlíku, ale nemohou zaručit konkrétní úroveň emi­sí. Odborná literatura považuje daně za účinný způsob internalizace nákladů spojených s emisemi skleníkových plynů.

• Cena uhlíku se bude odvíjet od obchodovatelných povolenek. Jejich environ­mentální efektivitu určuje objem povolených emisí, zatímco alokování povo­lenek má důsledky dis­tribučního rázu. V důsledku kolísání ceny uhlíku je ob­tížné odhadnout celkové náklady související s dodržování systému emisních povolenek.

• Ke stimulaci rozvoje a šíření nových technologií vlády často využívají fi­nančních pobí­dek (dotace a daňové úlevy). Přestože jsou v tomto případě eko­nomické náklady obvykle vyšší než u předchozích uvedených nástrojů, jsou fi­nanční pobídky pro překonání bariér často klíčové.

• Dobrovolné dohody mezi průmyslem a státem jsou politicky atraktivní, zvyšují infor­movanost zainteresovaných stran a při koncipování řady národních politik sehrály určitou roli. Většina těchto dohod nepřinesla významné snížení emisí oproti vývoji, který by pro­bíhal i bez nich. Nicméně některé dohody z poslední doby v několika zemích urychlily uplatňování nej­lepších dostupných technologií a vedly ke změřitelným snížením emisí.

• Informační nástroje (např. informační kampaně) mohou pozitivně ovlivnit kvalitu život­ního prostředí propagováním ověřených alternativ a eventuálně přispět ke změně chování, nicméně jejich dopad na emise zatím ještě nebyl mě­řen.

• RD&D může stimulovat technický rozvoj, snížit náklady a umožnit pokrok, který by smě­řoval ke stabilizaci.

• Některé velké společnosti, místní a regionální úřady, nevládní organizace a ob­čanská sesku­pení přistupují k realizaci široké škály dobrovolných aktivit. Takové dobrovolné akce mohou vést k omezení emisí skleníkových plynů, stimulovat inovativní strategie a podporovat šíření nových technologií. Samy o sobě mají na emise na národní a regionální úrovni obvykle jen omezený dopad [13.4].

• Zkušenosti s uplatňováním národních politik a nástrojů v konkrétních sektorech uvádí Tabulka SPM.7.

23. Politiky, na jejichž základě se stanovuje reálná či nepřímo vyjádřená cena uhlíku, by mohly vytvářet pobídky pro výrobce i spotřebitele, aby významně investovali do výrobků, techno­logií a procesů s nízkými emisemi skleníkových plynů. Mezi takové politiky by moh­ly patřit ekonomické nástroje, financování státem a regulace (vysoká míra shody, význam­né důkazy).

• Účinný signál o ceně uhlíku by mohl vytvořit důležitý potenciál zmírňování ve všech sektorech [11.3, 13.2].

• Modelové studie (viz Rámeček SPM.3) ukazují, že nárůst cen ekvivalentu CO₂ na 20 až 80 USD/t do roku 2030 a na 30 až 155 USD/t do roku 2050 odpoví­dá stabilizaci ekv. CO₂ na úrovni zhruba 550 ppm do roku 2100. Studie provedené v období po vydání Třetí hodnotící zprávy (TAR), zohledňující vyvolané technologické změny, snižují pro stejnou úroveň stabi­lizace tato cenová rozpětí za ekvivalent CO₂ na 5 až 65 USD/t v roce 2030 a 15 až 130 USD/t v roce 2050 [3.3, 11.4, 11.5].

• Většina hodnocení typu „shora dolů“, jakož i některá hodnocení pro rok 2050 typu „zdola na­horu“, naznačují, že reálné či nepřímo vyjádřené ceny ekv. CO₂ ve výši od 20 do 50 USD/t udržené bě­hem několika desetiletí na stejné či vyšší úrovni by mohly vést k tomu, že sektor výro­by elektřiny by už v roce 2050 mohl produkovat nízké emise skleníkových plynů a mnohé al­ternativy zmírňování ve spotřebitelských sektorech by mohly být ekonomicky atraktivní [4.4,11.6].

• Překážky bránící realizaci alternativ zmírňování jsou velmi rozmanité a liší se v jednot­livých ze­mích a jednotlivých sektorech. Mohou se vztahovat k finančním, technolo­gickým, institucio­nálním, informačním a behaviorálním aspektům [4.5, 5.5, 6.7, 7.6, 8.6, 9.6, 10.5].

Tabulka SPM.7: Vybrané sektorové politiky, opatření a nástroje, které se v daném sektoru ukázaly jako environ­mentálně účinné minimálně v několika zemích.

^a) Investování veřejných prostředků RD&D do nízkoemisních technologií je průkazně účinné ve všech sekto­rech.

23. Podpora státu pomocí finančních příspěvků, daňových úlev, stanovení standardů a utváření trhu je důležitá pro vývoj účinných technologií, inovace a jejich šíření. Transfer technologií do rozvojových zemí závisí na vytváření podmínek a na fi­nancování (vysoká míra shody, vý­razné důkazy).

• Veřejný přínos investic do výzkumu, vývoje a demonstračních projektů (RD&D) je větší než přínos soukromému sektoru, což je pádným důvodem pro podporu RD&D ze strany státu.

• V reálném absolutním vyjádření je financování většiny energetických výzkumných programů z veřejných prostředků již téměř dvacet let na stejné či klesající úrovni (dokonce i poté, kdy vstoupila v platnost Rámcová úmluva OSN o klimatických změnách – UNFCCC) a v sou­časnosti se pohybuje zhruba na poloviční úrovni roku 1980 [2.7, 3.4, 4.5, 11.5, 13.2].

• Vlády hrají klíčovou podpůrnou úlohu při vytváření vhodného stimulujícího prostředí, jako jsou např. institucionální, strategický, právní a regulatorní rámec³¹, pro udržení investičních toků a pro transfer účinných technologií – bez nich by významného snížení emisí bylo obtížné dosáhnout. Je důležité zmobilizovat finanční prostředky na krytí přídavných nákladů níz­kouhlíkových technologií. Mezinárodní dohody v oblasti technologií by mohly posílit znalostní infrastrukturu [13.3].

• Potenciální pozitivní efekt transferu technologií do rozvojových zemí vyvolaný po­stupem zemí Přílohy I může být značný, nicméně k dispozici zatím nejsou žádné spolehlivé odhady [11.7].

• Příliv finančních prostředků do rozvojových zemí prostřednictvím projektů CDM (Clean Deve­lopment Mechanism, Mechanismus čistého rozvoje, pozn. překl.) má velký potenciál, může do­sáhnout řádově několika miliard USD ročně³²; je to více než objem finančních prostředků ply­noucích prostřednictvím GEF (Global Environment Facility, program na globální ochranu životního prostředí, pozn. překl.), je to srovnatelné s prostředky poskytovanými v rámci roz­vojové pomoci zaměřené na energetiku, ale stále nejméně o řád nižší, než je celkový objem prostředků za­hraničních přímých investic. Příliv finančních prostředků na transfer technologií prostřednictvím CDM, GEF a rozvojové pomoci je dosud omezený a geograficky ne­rov­no­měrně rozložený [12.3, 13.3].

23. Významnými úspěchy Rámcové úmluvy a jejího Kjótského protokolu jsou celo­světová ode­zva na problém klimatu, stimulování řady národních politik, vytvoření mezinárodního trhu s uhlíkem a zavedení nových institucionálních mechanismů, které mohou položit základ pro budoucí snahy v oblasti zmírňování změn klimatu (vysoká míra shody, významné důkazy).

• Předpokládá se, že dopad prvního období závazků Protokolu ve vztahu ke glo­bálním emisím bude omezený. Jeho ekonomické dopady na participující země uve­dené v Příloze B^iv budou pravděpodobně nižší, než uvádí Třetí hodnotící zpráva (TAR), která pro rok 2012 udáva­la HDP snížený o 0,2 % – 2 % bez obchodování s povolenkami, a o 0,1 % – 1,1 %, pokud země Přílohy B budou mezi sebou s povolenkami obchodovat. [1.4, 11.4, 13.3].

23. Odborná literatura uvádí mnoho možností, jak pomocí spolupráce na mezinárodní úrovni dosáhnout snížení celo­světových emisí skleníkových plynů. Rovněž na­značuje, že úspěšné mezinárodní dohody jsou environmentálně účinné, nákladově efektivní, zohledňují žádoucí rozdělování a spravedlnost a jsou institucionálně proveditelné (vysoká míra shody, významné důkazy).

• Větší snaha o spolupráci s cílem snižovat emise napomůže ke snížení celosvě­tových nákladů vynakládaných na dosažení určité úrovně zmírňování nebo zlepší en­vironmentální účinnost [13.3].

• Zlepšení a rozšíření rozsahu tržních mechanismů (např. obchodování s emisemi, společně rea­lizované projekty – JI – a CDM) by mohlo přinést snížení celkových ná­kladů na zmírňování [13.3].

• Snahy o řešení otázky změny klimatu mohou zahrnovat nejrůznější prvky: např. emisní cíle; sektorové, lokální, sub-národní a regionální aktivity; programy RD&D; přijímání společných politik; realizování činnosti orientované na rozvoj; rozší­ření finančních nástrojů. Tyto prvky lze realizovat integrovaně, ale kvantitativní po­rovnání činností, které provádějí různé země, by bylo složité a náročné na zdroje [13.3].

• Aktivity, k nimž by mohly přistoupit participující země, lze rozlišit jak z hlediska času, tak podl­e účastníků a typu akce. Aktivity mohou mít závazný či nezávazný charakter, mohou za­hrnovat pevné či dynamické cíle a účast v nich může být stálá nebo se v průběhu času může měnit [13.3].

F. Udržitelný rozvoj a zmírňování změny klimatu

23. Udržitelnější rozvoj, kterého lze dosáhnout změnou vývojových trendů, může vý­razně při­spět ke zmírňování změny klimatu, ovšem jeho uskutečňování může vyžadovat zdroje k pře­konání řady bariér. Roste poznání možností zvolit si a realizovat zmírňující postupy v něko­lika sektorech tak, aby se dosáhlo syner­gických účinků a nedošlo ke střetům s dalšími dimen­zemi udržitelného roz­voje. (vysoká míra shody, významné důkazy).

• Bez ohledu na rozsah zmírňujících opatření jsou nutná adaptační opatření [1.2].

• Řešení problému změny klimatu se může považovat za integrální součást politik udržitelného rozvoje. Situace v jednotlivých zemích a síla jejich institucí určují, jaký vliv mají rozvojové politiky na emise skleníkových plynů. Změny ve vývojových trendech se rodí ze vzájemných interakcí rozhodovacích procesů veřejného a soukromého sektoru, zahrnujících státní správu, podnikatelský sektor a občanskou společnost, přičemž mnohé z těchto interakcí nejsou tra­dičně považovány za oblast politiky ochrany kli­matu. Takový proces je nejefektivnější tehdy, participují-li jednotliví aktéři rovnou měrou a decentralizované rozhodovací procesy jsou ko­ordinovány [2.2, 3.3, 12.2].

• Politika ochrany klimatu a další politiky udržitelného rozvoje působí často – ne však vždy – synergicky. Objevuje se stále více důkazů o tom, že rozhodnutí týkající se například makro­ekonomické politiky, zemědělské politiky, úvěrů od multilaterálních roz­vojových bank, pojiš­ťovnické praxe, reformy trhu s elektřinou, zabezpečení do­dávek energie a ochrany lesů, která jsou často brána jako záležitosti mimo klimatickou politiku, mohou významným způsobem snížit emise. Na druhé straně však rozhodnutí vztahující se např. ke zlepšení přístupu k moderním zdrojům energie na venkově nemusí mít na globální emise skleníkových plynů příliš velký vliv [12.2].

• Politiky v oblasti změny klimatu související s úsporami energie a obnovitelnými zdroji ener­gie jsou často ekonomicky přínosné, zlepšují energetickou bezpečnost a snižují lokální emise znečisťující prostředí. V oblasti energetiky je možné uvažovat o dalších alternativách zmír­ňování přinášejících rovněž výhody udržitelného rozvoje, např. odvrácení nutnosti vysíd­lování místního obyvatelstva, vytváření pracovních příležitostí a zlepšení zdraví populace [4.5,12.3].

• Pokles úbytku přirozeného prostředí i odlesňování může představovat významné přínosy pro biodiverzitu, ochranu půdy a vod a lze jej realizovat společensky a eko­nomicky udržitelným způsobem. Zalesňování a výsadba bioenergetických plodin mohou vést k regeneraci degra­dované půdy, ke zvládání odtoku srážkové vody, uchování půdního uhlíku a mohou prospět venkovské ekonomice; mohly by však představovat konkurenci k užití půdy na produkci po­travin a pokud by nebyly správně navrženy, mohly by mít negativní dopad na biodiverzitu [9.7, 12.3].

• Dobré možnosti pro posílení udržitelného rozvoje pomocí zmírňujících opatření existují rovněž v sektorech hospodaření s odpady, dopravy a stavebnictví [5.4, 6.6, 10.5, 12.3].

• Udržitelnější rozvoj může zvýšit schopnost zmírňování a adaptace a snížit emise a zrani­tel­nost vůči změně klimatu. Mohou existovat synergie mezi zmírňováním a adapta­cí, na­pří­klad správně navržená produkce biomasy, zakládání chráněných oblastí, obhospodařování půdy, využívání energie v budovách a lesnictví. V jiných situa­cích se může jednat o kompro­misy, např. o zvýšené emise skleníkových plynů v dů­sledku zvýšené spotřeby energie souvi­sející s adap­tivními odezvami [2.5, 3.5, 4.5, 6.9, 7.8, 8.5, 9.5, 11.9, 12.1].

G. Bílá místa na mapě poznání

23. Stále existují závažné mezery v současném poznání některých aspektů zmírňování změny kli­matu, zvláště v rozvojových zemích. Další výzkumy zaměřené na doplně­ní těchto chybějících vědomostí by dále snížily nejistoty a usnadnily rozhodování ve vztahu ke zmírňování změny kli­matu [TS.14].